Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Lepšík

    Rád bych se zde zmínil o několika zážitcích, které mne potěšily velkou mírou osobního nasazení, herecké a výtvarné kreativy a především umělecké a lidské – osobní – svobody. Výstavy už bohužel nemůžete vidět, končí právě v době vydání tohoto čísla Divadelních novin, inscenace se však hrají dál.

    Jan Lepšík

    Výstavy

    Ve dnech, kdy si zima ukrajovala z jara víc a víc dnů pro sebe, mně dala sílu výstava výtvarníka, scénografa a herce Tomáše Bambuška Kuňďárny a důsledky (píseň o zemi) v Jižním křídle Divus Pragerkabarettu v Praze-Bubenči. Jeho tvorba v ní byla rozdělena do dvou sekcí – scénografická zátiší s betonovými konkréty a olejomalby „větší než střední“. Bambuškovo umění je živelné. Svým rozmáchlým autodidaktickým výtvarným gestem zachycuje především jihočeské scenérie. To je druhý Čermák, křičel hlas z publika během jednoho z živých nátěrů, kterými Bambušek svou výstavu pravidelně osvěžoval. Scénografická zákoutí byla místy plná neznámých rituálů vypovídajících o autorově lásce k řemeslu a o bytostném spojení s přírodou. Jestli je svoboda schopnost brát za své skutky odpovědnost, pak Kuňďárny a důsledky Tomáše Bambuška byly pro mě tvorbou muže, který je vnitřně svobodný a navíc mistr svého oboru. Kéž by bylo víc tak důsledných.

    Další výstava, kterou jsem v Bubenči – tentokrát ve dvou patrech The Chemistry Gallery – s chutí a zájmem navštívil, byl výbor z nejnovějších prací Michala Pěchoučka a Martiny Holé Školní loď / Training ship. Zde byl divák oproti drsnému Bambuškovi nucen spíše k jemnému zkoumání skrytého. V přízemí uváděl výstavu fotografický cyklus Ile de Sein I, Pěchoučkem nafocený obzor Atlantického oceánu v průběhu deseti minut a prostorová instalace s videem Martiny Holé, na kterém divák sledoval papírovým modelem animovaný běh vlny. Její pohyb s důrazem na jednotlivé fáze proměny. V prvním patře pak byly Pěchoučkovy současné obrazy s motivy plachetnic. Plachty, stěžně a lanoví vystupovaly reliéfní strukturou z plátna a současně byly překrývané několika vrstvami základních barev v rámech ve tvarech elips či kruhů. Pěchouček tak zdůrazňoval pozorovaný objekt, jako bychom jej sledovali dalekohledem nebo kulatým okénkem z okolo jedoucí lodi. Divák musí v jeho obrazech hledat a sám si v hlavě jakoby dokreslovat zobrazované objekty. Mně vždy chvíli trvalo, než jsem si vše spojil, ale o to bylo mé poznávání jeho obrazů zábavnější a napínavější. To, že se viděné nezjeví hned, klame na první pohled naše smysly a nutí nás k chápání viděného skrze naši fantazii. Je to hra autora s námi i hra uvnitř nás samých. Takový přístup a způsob přemýšlení jsou pro mne přesně vyjádřeným symbolem robinsonovské samoty každého z nás a zároveň projevem naší individuality a svobody.

    Divadlo

    Na konci března jsem navštívil velmi vydařenou první reprízu /informace pro pověrčivé herce/ inscenace Tkalci Činoherního studia v Ústí nad Labem. Autorem textu je německá režisérka této inscenace Vanessa Ernde a herci ČS. Sestavili jej na motivy stejnojmenného dramatu Gerharta Hauptmanna s citacemi ze slavného, u nás v roce 2012 vydaného společensko-politického eseje Neviditelný výbor aneb Vzpoura přichází a z textů Sarah Kane. Hauptmannovo drama napsané podle skutečného příběhu z roku 1844 se odehrává v oblasti Sovích hor nedaleko českých hranic. Popisuje události kolem povstání místních tkalců. Inscenace Činoherního studia je jistou polemikou s tímto textem. K tomu využívá řadu citací z jiných zdrojů, čímž vniká zcela nový dramatický útvar. Sociální bezvýchodnost vztahů se v něm otáčí v nekonečné spirále těch nejnižších lidských potřeb. Prostředí místní nálevny, nedefinovatelného stánku s rychlým jídlem a pitím, může v určitých nuancích pamětníkům připomenout inscenaci Jiřího Pokorného Taťka střílí góly, která přímo z prostředí pouličních stánků s občerstvením vycházela. Co je ale pro inscenaci určující, je herectví. Že některé z rolí hrají kulisáci, je běžně k vidění i jinde. Zde se však celý tým naladil na stejnou strunu a výsledek je velice vtipnou, odlehčenou podívanou s nenápadně vkládanými naturalistickými detaily. Sociální tematika tak promlouvá veskrze autentickou, skoro dokumentární formou.

    Druhé představení, které mne v těchto dnech zaujalo, je Luisa a Lotka pražského divadla D21. Obě – ústecká a pražská – inscenace jsou si podobné hereckým přístupem. Postavy holčiček v podání Petra Pochopa a Stely Chmelové jsou vykresleny bez infantilní karikatury, s přesně dávkovanými prvky bytostné surovosti a zároveň křehkosti. Autorem dramatizace dětské novely Ericha Kastnera je režisér inscenace Jan Kačena. Samotný děj se soustřeďuje především na svět dvojčat, záměnu identit a hru, kterou jsou nucena v novém prostředí hrát. Scéna a kostýmy Barbary Zelníčkové evokují sedmdesátá léta XX. století a zároveň smyslem pro detail umocňují prostředí dívčího světa. A tak jsem si prostřednictvím tohoto představení vzpomněl na doby, kdy jsem panenky své sestry používal jako parašutisty a vystřeloval je z okna.

    Svoboda a hravost dítěte jsou možná to, co je pro člověka to nejdůležitější.


    Komentáře k článku: Jan Lepšík

    1. Anežka

      Profilový obrázek

      Pleška, nácek, šmejd. Nic jinýho.

      12.02.2014 (0.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Paní/sl. Anežko,
      jak jste přišla na tak razantní odsouzení člověka a herce? Jana Lepšíka znám a jeho uměleckou dráhu sleduju dlouho – jsem přesvědčen, že se mýlíte a krutě mu křivdíte. Buď jste nesprávně pochopila nějaké jeho účinkování či roli, anebo si jej s někým pletete.

      12.02.2014 (1.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jiří Pešaut

      Profilový obrázek

      V prvé řadě
      bych rád Honzu pozdravil, známe se velice dobře již mnoho let a mohu zodpovědně říci, že je Anežky komentář úplně mimo. Již za hluboké totality se Honza Lepšík dovedl statečně postavit proti totalitnímu režimu a nikdy ani náznakem netíhl k nacismu ani k jiným extremismům. Právo a svobodu řadil vždy nejvýš. To jen ke komentáři Anežky.

      Ohledně článku,
      děkuji za zajímavé tipy na výstavy i divadelní představení. Rád se na některé z nich přijdu podívat.

      Jiří Pešaut
      redaktor e-zinu Lemurie

      02.10.2014 (11.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,