Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Kopecký: Milá Katko

    Jan Kopecký (1919–1992) spoluzaložil DAMU, založil a vedl katedru dějin a teorie divadla, založil a vedl Divadelní noviny, publikoval články a knihy, přednášel, diskutoval. V době pražského jara byl náměstkem ministra kultury. Po roce 1948 patřil k mladým marxistickým intelektuálům, kteří odstavili své prvorepublikové předchůdce, v roce 1970 zase jeho vyhodili normalizátoři. V jeho pozůstalosti se našel dopis adresovaný slovenské filmové vědkyni z okruhu Petera Karvaše obsahující konkrétní popis normalizační likvidace, tedy počátku režimu, který skončil v listopadu 1989. Strojopisný dopis vznikl na přelomu listopadu a prosince 1970, jeho druhá část je datována 3. prosince. Doplnili jsme mezititulky a text pro tištěné vydání jsme museli mírně zkrátit. Na iDN bude uvedena nezkrácená verze.

    Jan Kopecký Foto RODINNÝ ARCHIV

    Kopecký vyřazen z veřejného života

    Víc mne zaujalo, cos psala o Kosíkovi, Husákově rozhovoru s ním. O tom jsem slyšel jaksi zdaleka, neautenticky, v podstatě jen o tom, že z iniciativy Husáka došlo k rozhovoru, slyšel jsem i z jiných stran, že Husák volal k spolupráci, dost se povídalo i o návštěvě Novomeského ve Svazu spisovatelů, setkání se Seifertem a trudném výsledku toho setkání, prý dík zásahu Procházkově atd. Beru na vědomí, co o tom říkáš Ty, i s tím zobecněním ( …je jasné, že intelektuáli marxisti i nemarxisti akosi čakali, že budú… ziskavaní a ich vecou už bude vymieňovat si podmienky… atd.). Mrzí mne, že musím užívat slov jako „prý“, „slyšel jsem“ atd., ale je to prostě proto, že mé vyřazení z těch všech jednání a dějů je absolutní, a pokud ke mně cokoli dolehne, děje se to jen těmihle cestami. A stojím o to čím dál míň.

    To vyřazení není z mé vůle, a je, jak říkám, v těchto měsících absolutní. Nesmím (a nesměl jsem) podat ruku. Nesmím učit, zkoušet, nesmím přednášet, vést diplomní práce, psát, vydávat knihy, chodit na premiéry; mé jméno se nesmí objevit ani na titulcích her, které proti mé vůli vysílají, nemám kam napsat obranu, když se o mně lhalo v létě v rozhlase; redaktoři, kteří kdysi navrhli smlouvu na mou novou knihu, jsou za to kritizováni, jiní varováni, aby se mnou nic neměli a existenčně je to nepoškodilo, mé hry stahovány, nové se hrát bojí… Ale dost, čtu to po sobě a vůbec se mi nelíbí, že to píšu, a Tobě. Vypadá to jako lamentace, nářek, stěžování – anebo by to zase mohlo vypadat jako póza, vychloubání –, a tak to vydržme oba, zhustím to na míru nejmenší, a jen na fakta. A Tebe prosím, ber to jako fakta, bez podtextu, nestěžuji si, nežaluji, necítím se jako mučedník!

    Kopecký musí z fakulty

    Tedy:

    1. Neprověřen v červnu t. r. pro činnost náměstkovskou. Jednání převážně korektní, námitky obecného rázu: liberalismus, podíl na oportunismu ministerstva kultury, vykonávání politiky Dubčekova vedení strany. Závěr: rozhodnutí dostaneš písemně. (Nedošlo dodnes.) Pracuj a prokaž prací svůj vztah.

    2. V říjnu zákaz přednášet, provozovat jakoukoli pedagogickou činnost, zbaven vedení katedry dějin a teorie divadla. A to pro činnost náměstkovskou – proti obsahu a výsledkům pedagogické práce a vedení katedry nejmenší námitka; naopak, její marxistický duch oceňován. Ale nemůžeš učit, když jsi byl náměstkem ministra kultury za Dubčeka. (Proč jsem jím byl a jak jsem se jím stal, nikoho nezajímá – ze své vůle ne; co jsem tam dělal, také ne – stačí fakt, že /jsem/ byl za tuto činnost kritizován, nezáleží na tom kým a proč.) Krátce na to: sdělení děkana, že podal návrh na rozvázání pracovního poměru a že si mám hledat jiné místo, při čemž pomůže komise k tomu účelu na fakultě postavená.

    Napsal jsem Husákovi stručné psaní, ne stížnost, spíš informaci, někdy počátkem října. Koncem přišla odpověď, že dal Fojtíkovi záležitost přešetřit. Zatím jsem z rektorátu písemně výpověď nedostal, i když každou poštu (hlavně žena) probíráme v tom očekávání. Komise mi navrhuje pracovat buď v muzeu, nebo jít do Divadelního ústavu. Katedru povede Kouřil. Mé předměty a semináře neobsazeny, ale uchazeči jsou.

    U Vodních zdrojů skončili další režimu nepohodlní intelektuálové – před maringotkou rozmlouvá Jan Kopecký s historikem Janem Křenem, Zákupy 1981 FOTO RODINNÝ ARCHIV

    Kopecký nesmí publikovat

    3. Redaktoři Orbisu mne pozvali a sdělili, že vzhledem k tomu, že jsem byl kritizován v rozhlase a vyhazují mne z fakulty, byl zastaven tisk „Zrcadla světa“ – velké antologie neznámých českých lidových her. Je to výsledek čtvrtstoletého hledání, osmileté redakční práce, autorem je český lid, hry jsou objevem velkých hodnot myšlenkových, estetických, divadelních, je tam i jedna kompletní muzika z XVIII. století z oblasti lidového divadla, unikátní doklady o lidovém divadle nikdy dosud nepublikované a neznámé. Nevyjde – důvod: knihu jsem připravil já. A bez posudku zavržena také kniha „Prameny divadla“, kterou jsem dokončil letos v létě – a ty víš, že je to věc, na níž dělám celý věk, už při našich prvních setkáních jsem Ti o některých věcech hovořil. Chci se pochlubit: je to první na světě pokus dokázat na autentickém materiálu, že divadlo nevzniklo z náboženství, ale že náboženství (a přednáboženské rituály) užívaly mimese – obrazivého pohybu lidského těla – a že umění, které člověk tvořil pohybem těla, je nejstarším lidským uměním. (…) Kniha tedy nevyjde, smlouva bude zrušena, důvod: napsal ji Kopecký. Chtěl jsem to písemně, odmítli. Až toto pondělí přišel dopis. Nový šéfredaktor, můj někdejší žák, který nedostudoval na AMU, protože nebyl schopen napsat diplomní práci, a který se nyní vyhoupl do funkce šéfredaktora Orbisu, mně tam s nádhernou povýšeneckou arogancí píše: … vyzývám Vás, abyste zastavil další práci na svém díle Teorie divadla, a do 3 dnů předložil mi dokončené partie. (Přesně citováno.) Úplně fantastická výzva, drzost člověka, který sám nic nedokáže napsat, ale dostal moc zničit práci druhého. Odpověděl jsem mu podle toho – dal jsem mu prostě písemně pár facek. A píšu dál, dokonce se stonásobnou chutí – báječně se mi ulevilo. (A píše se mi dobře, jsem mu vděčen za impuls.) Kniha ovšem, která měla vyjít 1971–1972 ve dvou svazcích, tam nevyjde, smlouvu mi vypovídají – ale písemně nenapsali to, co řekli ústně, v dopise se odvolávají na nové rozdělení úkolů nakladatelství.

    4. Spisovatel (nakladatelství) zastavilo vydání hry Komedie o Davidovi s přijatelným odůvodněním, že se k textu později vrátí – snad. V Kolíně a v Pardubicích zastavili v těchto dnech zkoušky Komedie o hvězdě, v Kolíně o generálkách. Druhý svazek Theatralií na universitě má potíže pro mé autorství studie Divadlo a skutečnost. (Ne pro její obsah, část už byla publikována ve Slovenském divadle 68.) Uspořádal jsem sborník Odkaz E. F. Buriana, výsledek naší loňské konference o EFB v Karolinu. Sborník posouzen jako vynikající příspěvek socialistické kulturní politice, ale může vyjít jen tehdy, bude-li podepsán jiný redaktor. Nesměl jsem jet do Benátek přednášet v Kurzu dějin světového divadla o našem lidovém divadle. (Přednášku jsem napsal, byla čtena – obrazový materiál a dva filmy, které jsem do Itálie poslal, zabavila italská censura jako proticírkevní – jeden z nich byl hodinový dokument o Sokolovského inscenaci v Brně.)

    Po dvou letech bez práce a bez příjmů zaměstnal Jana Kopeckého národní podnik Vodní zdroje jako čerpače. Bydlel v maringotce a kontroloval vodní zařízení v severovýchodních Čechách od roku 1973 do odchodu do důchodu v roce 1982 FOTO RODINNÝ ARCHIV

    Kopecký nesmí do divadla

    3. prosince 1970

    Předchozí řádky byly psány před čtrnácti dny, pak jsem přestal, chtěl jsem dopis založit a zahodit, zprotivil se mi i já sám sobě, ale teď pokračuju, aniž po odstupu čtu, co jsem napsal. A budu stručný:

    Sekera dopadla, obrana nepomohla – včera mně děkan sdělil, že je rozhodnuto: přestávám být profesorem university, mám si najít jiné místo do února, ona komise, kterou jmenoval, mně pomůže, prý. Jednal sladce, kdyby jednal tvrději, bylo by mi to milejší. Po třiceti letech práce pro socialismus se dovídám, že „nahoře“ došli k závěru, že jsem a byl jsem vždy antisocialista, tečka, dost, rozhodnuto. Taky jsem za poslední dny přišel na další motiv zákroků proti mně: brněnská „Komedie o umučení“ je můj hlavní hřích. Souvisí to asi s tím, že některé brněnské kádry z doby premiéry mají dnes rozhodující slovo v Praze na MV KSČ, i na ÚV.

    Nu, je tedy jasno a budu si hledat jinou práci. Jen ještě slůvko k té části Tvého dopisu, kde hovoříš o tom, „že intelektuáli … čakali, že … budú získavaní a ich vecou už bude iba vymieňovat si podmienky“. Na sebe to nehodlám vztáhnout. Byla by to nepěkná historie, a dlouhá, kdybych Ti měl vykládat o opačném faktu a o tom, s jakou surovostí byl pokus několikrát odražen, natažená ruka s výsměchem odmítnuta, a kým! Aspoň o jediném z nich: o plánu udělat z Divadla E. F. Buriana cosi, co by mělo právo nést jeho jméno. Sešlo se nás pár Burianovců, udělali jsme koncepci socialistického střediska a hnutí v burianovském duchu, udělali konkrétní pracovní plány, repertoár atd., mělo to být cosi, co by právě prorazilo stagnaci a „martýrskou“ blokádu. Poslali jsme to Husákovi, ten to dal Švestkovi, Švestka městu – a tam se už postarali, aby to zašlo. Jediný výsledek: kádrové potíže několika věrných komunistů, kteří věc z nitra divadla podporovali a dostali pak do nosu, že se vůbec dávali dohromady s takovými lidmi jako Kopecký, Kladiva atd. Chudák Sokolovský, který vede tohle divadlo jako jeho šéf od desíti k pěti a sebe taky, se tak vylekal, že se na veřejné schůzi odřekl veškeré spolupráce se mnou, kál se za „Komedii o umučení“, mne prohlásil za svého svůdce a vyčinil mi politicky nad míru toho, co se do mne vejde.

    Abych osobní dopis osobně zakončil: dřu jako nikdy, plivl jsem si do dlaní a píšu. Dělám o to víc a úporněji, že vidím na nejbližších kolem sebe, na ženě, rodičích, dětech, co by znamenalo, kdybych se dal zlomit, dal se mezi „mučedníky“ anebo zahnat, odehnat od toho, čemu jsem už život věnoval. A prociťuji den za dnem víc s EFB, co on napsal tenkrát, když myslel na Romea, o tragice odloučení od práce… být nabit energií a ubíjet se vším jiným, jen aby člověk zapomněl.

    Nejsem z papíru, abych se dal sfouknout. Aspoň si to myslím. Tebe hezky, upřímně pozdravuji. Přeju Ti zdraví, pěkné svátky a pocit, že jsi něco platná, něco a někomu.

    Josef Herman ed.


    Komentáře k článku: Jan Kopecký: Milá Katko

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,