Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Dvořák: Divadlo mizí, kniha zůstává…

    Jak se vám podařilo tolik let vydávat knihy o divadle, odbornou literaturu a ne bulvární „rozhovory s herci“ na soukromé bázi a neskončit přitom v bankrotu?

    To bych vlastně taky rád věděl… Pravděpodobně to však bude tím, že to nikdy nebyla – a ani nyní není – moje jediná činnost, že to striktně oněch dvacet let je pouhým koníčkem, privátní zálibou až vášní. Průběžně jsem totiž i divadelním organizátorem, producentem, čas od času i oslovovaným autorem, editorem a konzultantem, od počátku 90. let jsem osmnáct let učil – na divadelní vědě filosofické fakulty v Olomouci a na katedře produkce DAMU. Takže já se – kam mně paměť sahá – věčně ráchám v takovém finančním guláši, jenž mi neumožňuje identifikovat rentabilitu toho či onoho konání, v němž se milosrdně utopí i záměry srdce, které neoplývají ekonomickou výhodností.

    Jan Dvořák v kavárně

    Jan Dvořák v kavárně u Sv. Vojtěcha při práci na knize o Recitační skupině Vpřed Kresba Vladimír 518

    Proč jste zvolil tak riskantní podnikání? Co nejvíce ovlivnilo toto rozhodnutí: láska k divadlu, vědomí smysluplné práce a určité sebeuspokojení z té dlouhé plejády knih, které by jinak asi nevyšly, anebo naděje, že z takového „obchodu“ budete nějak skromně, ale přece jen živ?

    Na možnost obživy v tomto směru jsem tedy nikdy nepomyslel, vydávání knih pro mne bylo „podnikáním“ důsledně jen ve smyslu vůbec něco podnikat! Nesedět na zadku, nehořekovat, nebrblat, ale něco – jak je správně řečeno – snad i trochu smysluplného dělat, co člověku občas udělá i radost, možná občas i někomu kolem, co se tu a tam i někde objeví, co možná člověka přežije.

    Riskantnost pro dosud řečené tedy nevnímám, kdyby nebyly prostředky k dalším záměrům, tak se to jen zastaví. Svět by se nezbořil. Celých dvacet let této činnosti jen ubírám a přidávám plyn, dle rozmanitých okolností. A chytám se zmínky o lásce k divadlu, když k tomu přidáme ještě lásku ke knize, v níž mám to štěstí od mládí vyrůstat, tak to je nejpřímějším osvětlením. Bez zaujetí pro nadosobní věci by to nebylo možné. Proto žiji skoro už v jakési kapličce s abstraktními freskami z hřbetů knih, v níž už pomalu není místo pro zavěšení obrázku.

    V mém oblíbeném knižním rozhovoru Radima Kopáče s myslitelem Bohumilem Nuskou, jehož díla mám tu čest také vydávat a který – připomínám pro divadelníky – stál svými myšlenkovými výboji a estetickým rozhledem u vzniku Studia Ypsilon v Liberci, jsem si zatrhl pasáž o významu knih a knihoven, kterou profesor Nuska považuje za obrovský dar, koncentrát kulturního dědictví a koncentraci ducha, včetně jeho výzvy: Budujte knihovny! Každý by měl mít svou vlastní knihovnu nebo alespoň knihovničku. Podle svých možností. Na knihách, tak jako na muzice, by se nemělo šetřit. Na knihy není nikdy škoda peněz. Snad ještě utrácet za cestování a za víno, ale knihy nechť drží primát. Bohumil Nuska i sugestivně nabízí ideál života: posezení ve velké domácí knihovně s výhledem do zeleně přírody (která mu je zdánlivě až polárním opakem ducha), jak má sám možnost ve svém podještědském tuskulu, ve velkém pohodlném křesle, v tichu nebo při poslechu hudby…

    A dovětek k poznámce o knihách, které by jinak asi nevyšly: tímto se omlouvám všem kolegům, kteří přicházeli a přicházejí s náměty na vydání překladů děl významných světových teoretiků divadla, portrétů zahraničních divadelníků apod. Vždy jim vlídně, byť jistě nepopulárně, vysvětluji, že zatímco zahraničním autorům díla vydávají kdekoli jinde, zejména v jazycích velkých kultur, tak já cítím povinnost vydávat přednostně díla divadelních teoretiků a praktiků našich, kterým když nevydám knihu já, tak možná už nikdo. Brook, Grotowski nebo Wilson se dosud beze mne obešli a bezpochyby i nadále obejdou, u nich už nebudu prvním vydavatelem, ale mohu být prvním u řady našich autorů i témat, o nichž by se mělo vědět.

    Nakladatelství Pražská scéna má jediného „zaměstnance“ – vás. Jak obtížné je spojit role iniciátora knižních projektů a pak jejich redaktora, korektora, jednatele s tiskárnou, distributora a propagátora? Na to mají větší soukromá nakladatelství celá oddělení plná pracovníků…

    Děkuji za popsání zázraku dvacetileté existence – avšak s jediným upřesněním: u „zaměstnance“ by bylo možné očekávat odměňování za práci, avšak v tomto one-man-press se spíše jedná o volontéra, nadšence, o koníček z vášně a posedlosti. Řada činností se však – upřímně řečeno – odehrává jen zásluhou mimořádně zaběhnuté a osvědčené spolupráce s knižním grafikem, s tiskaři, se spolupracovnicí pro distribuci a dalšími, při vstřícností celé řady autorů, fotografů a dalších kolegů.

    Co rozhoduje o vydání publikace?

    Téma, můj obdiv k autorovi, někdy i náhoda, intuice, zájem někoho, koho si vážím. Pak časová a jiná naléhavost, protože námětů a nabídek je na další dva lidské životy. A též posouzení z hlediska významu pro „dějiny“ českého divadla, protože se domnívám, že knihy jsou pamětí divadla. Divadlo mizí a kniha zůstává. Je to tedy asi i určitá odpovědnost.

    Co považujete za svůj nejvýznamnější knižní projekt? Pro mě je to třeba konvolut šesti knih, který mapuje divadelní osobnost Jana Grossmana…

    Z edičního cyklu Odkaz Jana Grossmana divadelníkům jsem měl taky velikou radost, i z důvěry iniciátora projektu prof. Miloslava Klímy, z níž se projekt v letech 1996–2001 postupně rodil a stále rozrůstal, aby nejen velký režisér, ale především asi nejvýznamnější náš divadelní teoretik druhé poloviny 20. století byl dostupný zájemcům a studentům v maximální dimenzi.

    Taky jsem se těšil z uzavření základní pětisvazkové řady o všech souborech asi nejpodstatnějšího divadelního hnutí od 80. let, Pražské pětky, z mého editorského díla let 1999–2010, dokonce s jakýmsi „bonusem“, již dvojím vydáním knihy Šumný Vávra. A ještě s nedávným echem v reprezentativních monografiích, kterými dva z členů Pražské pětky – Jaroslava Rónu a Čestmíra Sušku – obšťastnil Jaroslav Kořán ve svém nakladatelství Gallery a mne přizval jako editora těchto krásných velkých knih ke spolupráci, přičemž dokonce obsáhlá monografie Čestmíra Sušky, uměleckého lídra Výtvarného divadla Kolotoč, vyšla nyní v Gallery již podruhé, v rozšířeném vydání a i s anglickým textem.

    A do třetice si vážím i jakési pomyslné „galerie současné české režie“, edice Režie, kde již bylo nabídnuto 13 svazků, především byla zmapována inscenační práce reprezentantů české divadelní postmoderny, Lébla, Pitínského, Morávka nebo Nebeského, naposledy vyšla publikace o setkání režisérů Jana Grossmana, Miroslava Krobota a Josefa Krofty v hradeckém Studiu Beseda v počátku 80. let a k vydání je připraven již 14. svazek edice – o nesmírně invenční režisérské generaci absolventů KALD DAMU (Jiří Adámek, Jiří Havelka, Rosťa Novák, SKUTR, Petra Tejnorová ad.), který vznikl v autorském týmu kolem Marty Ljubkové.

    Máte nějaký odhad, kolik procent populace čte divadelní literaturu?

    Já už jsem od školy tak špatný na matematiku, že tak titěrnou „veličinu“ nedokážu vyjádřit, ale bude to někde poblíž nuly. Mám na mysli odbornější literaturu, asi lépe na tom budou divadelní hry, které dobrovolně přenechávám k vydávání kolegům, a ještě lépe pak knihy o populárních hercích s barevnými obrázky. A třeba i s recepty a anekdotami.

    Platíte autorům honoráře nebo je to pro ně víceméně „zájmová činnost“?

    Pohybuji se v prostředí smluvních ujednání a je to vždy případ od případu. Někdy je peněz z grantu nebo z příznivé koprodukce více, jindy je jen nadšení pro téma a třeba osobní zájem vydat knihy bez nároku na cokoli. Nezapírám, že plnění snů přispívají více autoři, kteří jsou si vědomi celého kontextu tohoto tak specifického nakladatelského segmentu. Jako příklad si snad mohu dovolit uvést Milana Kunderu, který pro knižní profil režiséra Ivana Rajmonta napsal původní text To nejčeštější, co jsem kdy napsal, a když tento jeho příspěvek i podmínky publikování prýštily z mého faxu, tak jsem měl málem srdeční slabost… I z jeho absolutní velkorysosti! Při dušičce, která ve mne byla.

    Sám se také snažím důsledně setrvá­vat v této kategorii autorů, dávám tím asi i najevo, že mi jde především „o věc“. Jinak pochopitelně existují autoři, kteří se – jen na základě mé nakladatelské iniciativy – dostanou třeba k 50 000 Kč, ale jim jsem zase vděčný za diskrétnost. Navíc zkušenější kolegové vědí, že v akademickém prostředí, kde se též pohybuji, může mít odměna nepřímé formy. Publikační činností se nabývá vyšších pedagogických a vědeckých stupňů provázených zpravidla i vyšším mzdovým ohodnocením. Vydané publikace mohou být dále argumentem ve výběrovém řízení atd. Nezastírám, že „nejzásadovější“ strážce honorování u neziskové iniciativy naleznete spíše v pelíšcích přetopených kanceláří příspěvkových organizací než u těch, kteří také pracují za své po kavárnách a s tablety na klíně dopravních prostředků. Těmto nezávislým jsem naopak často vděčný za projevované sympatie.

    A ještě k tomu dodám, co jsem občas prozrazoval studentům ze svých zvláštních zásad a nabytých zkušeností. Kupříkladu, že u své práce nikdy nehovořím o penězích. Když se o nich nemluví, tak ony pak nějakým zázrakem přicházejí. A naopak, kde se uvažováním o penězích a zisku začíná, tam se jich zpravidla nedostává… Já sám nevím, čím to je, ale mám to již mnohokrát ověřeno…

    Jak obtížné je získat pro divadelní publikace grant?

    Ze dvou tradičních grantových zdrojů už to v jednom (Ministerstvo kultury ČR) nejde, opakovaně při vyhodnocování kategorii neperiodické odborné divadelní literatury zrušili vůbec (a místo aby nezávislému nakladateli pomohli, jak by se v grantovém řízení předpokládalo, tak jej naopak poškodili a potopili, protože v propozicích vyžadovali rukopis knihy nebo jeho ukázku, včetně dvou lektorských posudků, za což by profesionál profesionálům měl řádně zaplatit, nakladateli vznikl předčasný povinný náklad, aby pak od ministerstva na tento projekt nedostal nic…). Tak v dobrém vzpomínám jen na časy minulé, kdy mi třeba ministr Pavel Dostál zavolal do vlaku a zajímal se o vývoj jednoho z edičních projektů.

    Druhý tradiční zdroj na Magistrátu hl. města Prahy, který byl vždy velmi vstřícný k pražským tématům (kupříkladu k edičnímu cyklu Pražská pětka ad.), tam zase proces rozhodování přešel u publikací od divadelníků k literátům, kde ryze divadelní tematika činí žádost okrajovou. Báječně vstřícní bývali – a bezpochyby i nadále jsou – také v Nadaci Českého literárního fondu. Bohužel při mé omezené časové a fyzické kapacitě musím přihlížet k výsledkům jakéhosi průzkumu, který zjišťoval, od jaké částky se vyplatí žádat o grant (s přihlédnutím k času vynaložené práce se sháněním posudků, vyplňování žádostí, dnes už i instalování speciálních programů pro elektronické formuláře a dalším nákladům spojeným se žádostí apod.), a odhadovaným výsledkem byla částka asi 18 000 Kč. – Ale to si absolutně nenaříkám, to všechno jen a jen konstatuji.

    Podpora státu české kultuře rok od roku klesá. Proč se podle vás Česká republika vůči kultuře chová jako hodně zlá macecha? Nemohou si do jisté míry za tento stav tvůrci sami, tím, že se nedokážou spojit, všichni „kopají“ jen za sebe samotné a často – což je ještě horší – jsou všichni proti všem?

    Je to tak. Vzpomeňme jen nedávné „občanské války“ divadelníků na Ma­rián­ském náměstí, nekolegiálního boje zaměstnanců příspěvkových organizací a nezávislé scény proti soukromopodnikatelskému sektoru divadla. Jaký byl výsledek? Úpadek kreditu divadla jako celku se všemi důsledky dotačními, zájmu publika, médií, kulturních rubrik atd.

    Znepokojuje vás stále pokračující bulvarizace české společnosti?

    Asi jako kdysi Floriana, Váchala nebo Reynka… Čtěme si v jejich osudech.

    Měl byste nápad, jak tuto neradostnou situaci změnit?

    Neosobuji si právo udílet návody, byť vlastně mým jediným „bohatstvím“ jsou právě „nápady“. Tak cítím, že jednou z cest ze situace, označenou za neradostnou, je kulturní nárok na sebe samého. Tam se mohou věci měnit. Tím, že si zakoupím vstupenku a navštívím určitá představení či výstavy, že si kupuji jisté knihy a časopisy.

    Jinak s tou neradostnou situací se to má, opovažuji si ještě dodat, tak jako s naším dnešním posuzováním všeobecné ekonomicko-společenské situace a s naší dnešní zřetelnou a paradoxně stále rostoucí kritičností a nespokojeností. Jsme na tom opravdu nyní hůře než naši předchůdci zde v této zeměpisné šířce v 15. století, za Rakouska, za první republiky, během 50 let totalitních režimů? Zkoumejme více minulost a možná dospějeme k poznání, že takový ráj, v jakém žijeme, tu vlastně nikdy nebyl, že nikomu jinému dosud nebylo dopřáno dožít se tak vysokého průměrného věku, nikdo v minulosti neměl takovou lékařskou diagnostiku, péči a tak účinné léky, nikdy jedinec neobýval tolik čtverečních metrů krásně vytopených bytů s teplou vodou, nikdy dříve se tak masově necestovalo nebo nebyla k vidění taková – s prominutím – konzumní rozežranost. A to platí i pro kulturu a umění! Kdy v minulosti bylo u nás více divadel, více nakladatelství a více vydaných knižních titulů, více galerií, více uměleckých škol a uměleckých a uměnovědných studijních oborů, více lidí, kteří se mohou zabývat uměním? Kdy, řekněte mi, prosím, kdy jindy než právě a jedině dnes. Jako editor k tomu dodávávám, že si můžeme psát a vydávat, co chceme! Nenaříkejme pořád, neskuhrejme a važme si naopak toho, co máme, užívejme si toho, není to samozřejmost, právě historicky vzato, buďme dělní a pokračujme v tom, co je posláním každého z nás.


    Komentáře k článku: Jan Dvořák: Divadlo mizí, kniha zůstává…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,