Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU sedmdesátiletá (I) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Svou paměť mají nejen tvůrčí osobnosti, ale také umělecké instituce. Cílem následujícího seriálu je přiblížit řadou vzpomínek a málo známých dokumentů významné události, osobnosti i zajímavé souvislosti ze života umělecké školy. JAMU za sedm desetiletí existence získala značné renomé, je značkou, kterou utvářejí a rozvíjejí především její úspěšní absolventi, když rádi vzpomínají na svá brněnská studia a hlásí se ke své alma mater. Mluví o sobě jako o „jamácích“ a to označení představuje až jakousi samostatnou kategorii v rámci uměleckého vzdělávání. Má své historické souvislosti a vyjadřuje i jedinečné prostředí, kde k sobě studenti a pedagogové mají blízko, kde zpravidla panuje přátelská a otevřená atmosféra a kde nebývají tolik rozptylováni vnějšími vlivy. JOSEF KOVALČUK (ed.)

    První pověřený profesorský sbor (stojící zleva: František Horák, Josef Burjanek, Váša Černý, Jan Šoupal, František Schäfer, Josef Kohout, František Machálek. Sedící zleva: Antonín Hyksa, František Kudláček, František Stupka, Ludvík Kundera, Gracian Černušák, Jaroslav Kvapil, Bohumil Soběský) FOTO ARCHIV JAMU

    Něco z prehistorie

    K nejdůležitějším událostem, které předcházely založení Janáčkovy akademie múzických umění, patřilo založení varhanické školy (1881) a série článků, jimiž Leoš Janáček v Moravské orlici volal po zřízení vysoké hudební školy v Brně (1885). V roce 1907 pak adresoval do Vídně žádost o zřízení varhanní mistrovské třídy. Stejně živé byly na počátku 20. století úvahy o zřízení divadelní školy při Národním divadle v Brně.

    Po vzniku republiky byla v Brně založena Státní hudební a dramatická konzervatoř (1920), která měla i dvě mistrovské třídy: skladbu vedl Leoš Janáček a klavír Vilém Kurz. Téhož roku bylo v Brně otevřeno i dramatické oddělení, v němž vyučovali přední herci Národního divadla a vyrostly v něm mimořádné herecké osobnosti jako Ladislav Pešek, Karel Höger nebo později Vlasta Chramostová.

    Meziválečné období vůbec bylo zcela mimořádné pro rozvoj brněnského kulturního života. Projevovalo se to světovou úrovní moderní funkcionalistické architektury (nešlo jen o vilu Tugendhat Miese van der Rohe, ale také o stavby Bohuslava Fuchse, Ernsta Wiesnera, Jindřicha Kumpošta, Vladimíra Karfíka, Jiřího Krohy a mnoha dalších). Hudební život byl zpočátku spojený se zcela mimořádnou osobností Leoše Janáčka, ale výrazně se na něm podíleli i jeho kolegové a žáci z konzervatoře. Mezi nimi vynikal Rudolf Firkušný, klavírista světového formátu. Velmi přínosné bylo zřízení semináře hudební vědy na Masarykově univerzitě, který s mimořádnou invencí a rozhledem vedl prof. Vladimír Helfert. Z Janáčkových, Kurzových, ale i Helfertových kolegů a žáků se následně konstituovala také zakladatelská generace Janáčkovy akademie múzických umění.

    Plakát Divadelního studia JAMU, 1949 FOTO ARCHIV JAMU

    Založení JAMU

    Hned po válce v roce 1945 se na ministerstvu školství a národní osvěty začala vést jednání o reorganizaci uměleckého školství, která směřovala k založení vysokých uměleckých škol v Praze a v Brně. Dekretem prezidenta republiky však byla roku 1946 založena jen pražská Akademie múzických umění. Následovaly četné aktivity představitelů brněnské konzervatoře, kteří se s žádostí o podporu obrátili na moravská města, vysoké školy, závody i kulturní instituce. Parlament i vláda byly následně zaplaveny peticemi, které požadovaly ustavení umělecké akademie i v Brně. Výsledkem bylo ještě v roce 1946 jmenování sedmi profesorů hudebních oborů brněnské konzervatoře členy profesorského sboru pražské AMU s místem výuky v Brně. V úsilí o zřízení samostatné akademie v Brně pokračovala řada osobností i institucí, až byl 12. září 1947 schválen zákon o založení akademie múzických umění v Brně. Na návrh poslankyně Pažoutové a dalších dvaadvaceti poslanců z Moravy a Slezska dostala Janáčkovo jméno.

    Vzápětí v roce 1947 zahájil činnost hudební odbor. Do jeho čela byl postaven hudební skladatel Jan Kunz, emeritní ředitel konzervatoře, mimo jiné autor znělky Radia Vatikán. V následujícím roce ho vystřídal dr. Ludvík Kundera, který se roku 1948 stal i prvním rektorem.

    Jednou z emblémových osobností Janáčkovy akademie múzických umění v Brně je varhanní virtuoska Alena Veselá, která se v roce 1947 stala studentkou této školy, poté tu byla postupně asistentkou, docentkou a profesorkou. V roce 1990 byla zvolena rektorkou a výrazně se zasloužila o proměnu a další rozvoj celé JAMU. V současnosti je stále členkou její umělecké rady. Na počátky školy nad fotografií prvního pověřeného pedagogického sboru zavzpomínala: Při pohledu na starou historickou fotografii zachycující první pověřený pedagogický sbor Hudební fakulty JAMU spatříme reprezentativní společnost hudebních umělců. Je zde dr. Ludvík Kundera, první rektor školy, pianista s hlubokými teoretickými znalostmi, František Kudláček, vynikající houslista, primárius Moravského kvarteta, který studoval přímo s Janáčkem jeho oba smyčcové kvartety i houslovou sonátu, a toto autentické pojetí přenesl na své žáky. Dále je zde zachycen Jan Šoupal, dlouholetý sbormistr Moravských učitelů, skladatel Jaroslav Kvapil, Janáčkův žák a jeho nástupce v Besedě brněnské. Na fotografii je další Janáčkův žák, skladatel Vilém Petrželka, vidíme zde violoncellistu Vášu Černého – byla to především jeho zásluha, že se čtyři studenti sdružili a založili Janáčkovo kvarteto. Mezi učitelským sborem najdeme též Františka Stupku, dlouholetého dirigenta České filharmonie a zakladatele Moravské filharmonie. Je zde také zakladatel výborné hornové třídy Josef Kohout a neméně úspěšné klarinetové třídy František Horák. Najdeme zde violistu Antonína Hyksu, pozdějšího člena Moravského kvarteta, a pedagoga pěvecké třídy Bohumila Soběského. Mezi zakladatele JAMU je třeba také jmenovat prvního děkana hudební fakulty Jana Kunce a skladatele Václava Kaprála, který se ale otevření školy nedožil. Na fotografii je rovněž houslový pedagog Viktor Nopp.

    Tři osobnosti ze staré fotografie bych ráda zvláště připomněla. Byl to především náš milovaný profesor František Michálek, varhaník světové úrovně, znamenitý pianista i sbormistr, dále Gracian Černušák, významný hudební historik, kritik, pedagog a mezinárodně renomovaný lexikograf, a profesor František Schäfer, vynikající klavírní pedagog. Všichni tři doplatili na to, že si v nelehkých padesátých letech zachovali rovnou páteř a nebyli ochotni podporovat nastoupený totalitní režim. Michálek po celá léta byl pouhým externím pedagogem a teprve po smrti v roce 1951 byl jmenován docentem. Černušákovi bylo povoleno působit externě pouze dva roky, dále již nebyl pověřen výukou. Velké potíže měl rovněž František Schäfer, který musel výuku na dva roky přerušit.

    Plakát k inscenaci Zpívající Benátky, 1949 FOTO ARCHIV JAMU

    Dramatický odbor JAMU

    Dramatický odbor zahájil činnost až v říjnu 1948 (na základě usnesení ministra školství, věd a umění z 25. června 1948). Prvním děkanem byl jmenován profesor Masarykovy univerzity Frank Wollman, komparatista slovanských literatur a vedoucí divadelního semináře filosofické fakulty. Wollman byl osobností, která měla vtisknout i divadelním oborům vysokoškolský charakter. O okolnostech převzetí této funkce napsal:

    Těžko jsem se tedy rozhodoval pro převzetí děkanátu Dramatického odboru. Ale konečně závažnost úkolu, vytvořit dramatickou školu, která by stála po boku divadla v zápase o duši malého člověka, který se konečně dostal ke svému právu na výchovu a zábavu v divadle, rozhodla. Už koncem r. 1945 napsal jsem pro brněnský divadelní list výzvu „Lid do divadla“. A také dorost mého divadelního semináře při filosofické fakultě Masarykovy university připomínal mi důrazně tu povinnost, ačkoli jsem se stále bránil poukazem na to, že má vědecká práce mě volá k dovršení mezislovanského díla srovnávacího. Ale „had z ráje“ byl neodbytný.

    Nuže, bylo to zprvu velmi těžké. Budovalo se od podlahy. A vlastně ani podlahy dostatečně velké nebylo. Nebylo místností, ani učeben, ani úřadoven, nebylo úředníků. Pro novou vysokou školu, která dosud byla kusá a stávala se teprve nyní Janáčkovou akademií múzických umění, bylo třeba především dát zvolit rektora, kterým se stal na můj návrh děkan dosud jediného hudebního odboru dr. Kundera. Bylo třeba vyvolat v život rektorskou kancelář, kanceláře obou děkanství. Musily pro to stačit na začátku dvě malé místnosti, později tři, v bývalé varhanní škole na Smetanově ulici; kromě jediného úředníka nebylo půl roku stálých sil.

    Hudební a dramatický odbor – dohromady o dvanácti oborech – tísnily se v osmi místnostech staré nepraktické budovy ve Smetanově ulici č. 14, kde je trpěla Jednota na zvelebení církevní hudby. V osmi místnostech byly učebny, seminární pracovny s knihovnami, učebny pro individuální vyučování instrumentální.

    Pro Divadelní studio užívalo se v I. semestru starého divadelního sálu v tzv. Novém domově (na Gorkého ulici) – ovšem spolu s konservatoří, která tam měla též i jiné teoretické předměty. Velikou úlevou za těchto poměrů bylo získání divadélka Na výstavišti, kde už během letního semestru se mohlo vyučovat, cvičit a pořádat představení. Šaten se užívalo jako učeben.

    O charakteru a směřování výuky v té době svědčí následující Wollmanova charakteristika:

    Nový duch divadelní výchovy, směřující k socialistickému realismu scénickému, sám sebou vylučoval starší a mladší síly propadlé rutinérské šabloně a formalismu, který periferně v Brně dožíval, když už se dal v Praze na zmatené točení na čtyráku anebo se realisticky maskoval. Získal jsem především pro obor režie Jaroslava Novotného, tehdejšího ředitele Svobodného divadla, osvědčeného už realistického inscenátora, a dal jsem mu k ruce režiséra Miroslava Pavlovského, vyšlého právě z mého divadelního semináře.

    Herecká výchova byla vložena do rukou známých brněnských umělkyň paní Zdeny Gräfové a Marie Waltrové, které se osvědčily už jako profesorky na konservatoři. Teorii a historii divadla jsem svěřil svému žáku dr. Karlu Bundálkovi. Méně šťastnou ruku jsem měl pro vedení divadelního studia: režisér Svobodného divadla dr. Libor Pleva, vycházející právě z mého divadelního semináře, vzdal se brzy pro zaměstnanost v divadle a přípravu k rigorosům, a také jeho nástupce dr. Dopita, vyučující ve studijním roce 1948/9 v oboru hlasové výchovy, nemohl se vedení studia věnovat cele a se zdarem, maje zkušenosti jen rozhlasového režiséra.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (I) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,