Vyprávět a být vyprávěn s neokázalou radostí
Hru Jakub a jeho pán nejproslulejšího českého prozaika Milana Kundery lze označit za ikonický text tuzemských jevišť (alespoň v posledním čtvrtstoletí). První uvedení a tedy světovou premiéru titulu, který je variací slavného osvícenského Diderotova románu Jakub Fatalista, ještě v roce 1975 krylo paradoxně jméno Evalda Schorma coby dramatizátora. Režimu nepohodlný režisér měl tehdy zakrýt společensky exkomunikovaného emigranta Kunderu. Tuto druhdy slavnou Rajmontovu inscenaci v čele s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou v hlavních rolích před osmi lety s úspěchem resuscitovali.
Jakub Zedníček, Jan Mazák, Vojtěch Blahuta, Ladislav Kolář a Martin Havelka FOTO JEFF A TINO KRATOCHVILOVÉ
Jeho druhé české uvedení, v dubnu roku 1989 v ostravském Divadle Petra Bezruče, bylo ještě také na autorovu zapřenou. Hlavní roli Jakuba tehdy vytvořil Jan Mazák, který se do sluhy převtělil také nyní – v Městském divadle Brno. Od devadesátých let ke dnešku českými jevišti prošla ještě sedmnáctkrát tato naoko nesourodá dvojice, v níž pán má moc, ale sluha vliv, v níž pán dává rozkazy, ale sluha rozhoduje jaké.
Dá se tedy říci, že ve dvou posledních dekádách téměř neminul rok, kdy by české divadlo neohledávalo Jakuba a jeho pána. Pod jeho nejnovějším brněnským nastudováním je podepsaný režisér Stanislav Moša. V Kunderově rodném městě a v divadle spojovaném převážně s muzikálem vznikla solidní, dvouhodinová inscenace. Tento kus chce na jeden zátah publiku představit a zdůraznit základní esence Kunderova textu – tedy radost z vyprávění a divadelnosti, variování dvou příběhů o neustálé cestě za sny i svobodou, ale i patálie či přímo deziluze při objevování přátelství a lásky. Režisér Moša se svým inscenačním týmem přistoupili ke scénáři s rozvahou a pietou. Nevznikla ovšem nějaká zaprášená inscenace, ale uměřený tvar, v němž divák (dnes už možná neuvyklý podobným hrátkám se slovy a významy) ocení především „přesné“ herectví.
Inscenace přehledně a jasně traktuje Kunderův jazyk, stejně jako jeho myšlenkové zákruty. V popředí stojí herecké slovo a náznaky pantomimy, diváky v podkresu nerozptyluje scénická hudba ani rozličné režijní naschvály. Vše vychází ze scénických poznámek nekompromisního autora a děje se tak na prosté dřevěné scéně Emila Konečného, jejíž vyvýšený centrální stupeň taky reprezentuje ono divadlo na divadle obsažené už v textu. Vyprávějící se tady totiž často stává vyprávěným, repliky a komentáře figur tady znějí, aby obnažily architekturu Kunderova textu a vedle příběhu samotného přinesly divákovi potěšení také z jeho konstruování.
Jisté je, že Moša má nejen typově, ale zejména herecky výtečné představitele obou hlavních rolí. Plebejský Jakub v podání podsaditého Jana Mazáka není na „první dobrou“ hraným mudrlantem a vesnickým jelimanem. Mazák publiku srozumitelně nabízí bohatost svých replik. Podobně, jako to v jiném mentálním odéru činí jeho aristokratický vůdce Viktor Skála, který je nepragmatickým snílkem a naivou. Oba herci zhmotňují radost ze hry, což lze ostatně vystopovat u většiny jejich kolegů. Zhruble hubatá hostinská Lucie Zedníčkové měnící se v citově raněnou urozenou paní je další předností inscenace. Jedná se totiž o její zatím nejkonciznější výkon na tomto brněnském jevišti. Martin Havelka a Jaroslav Matějka jako urozená hrabátka prokazují mimořádné komediální schopnosti i umění herecké zkratky v okamžicích, kdy náhle mění svoje figury – ať do podoby prohnaného a zrádného přítele či milence decimovaného láskou. Ani v jednom případě se nejedná o lacinou efektní exhibici, jsou to promyšlené herecké valéry konvenující povaze i poetice Kunderova textu.
Nelze nezmínit skvostně vypravený, bezmála dvousetstránkový program. Tato brožura sice oproti zvyklostem nenabízí scénář, ale o to více fotografií a kreseb Milana Kundery – včetně jeho vlastních návrhů obálek řady spisů ve vydavatelství Faber and Faber ve Velké Británii, a především několik pozoruhodných studií. Principál divadla a režisér inscenace Moša se tady vedle svého zamyšlení může chlubit i Kunderovým autografem a dedikací na přebalu knižního vydání Jakuba a jeho pána z brněnského nakladatelství Atlantis.
Brněnská inscenace Jakuba a jeho pána je zdařilou ukázkou nadčasovosti duchaplného textu, jenž je divadelně traktován se srozumitelnou a nakažlivou rozkoší.
Městské divadlo Brno – Milan Kundera: Jakub a jeho pán. Režie Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, kostýmy Andrea Kučerová, scéna Emil Konečný. Premiéra 27. října 2012. (Psáno z reprízy 10. ledna 2013.)
Komentáře k článku: Vyprávět a být vyprávěn s neokázalou radostí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
ÚSTECKÝ JAKUB FATALISTA V ROKOKU:
Evald Schorm vytvořil z románu… půvabnou dramatickou předlohu…..
Představení, které ústecké Činoherní studio předvedlo v Praze, opět potvrdilo dobrou pověst tohoto souboru…
Oba protagonisté…sjednocovali veškeré dění…. Z vyprávění přecházeli plynule do akcí a zase zpět k epice. Stávali se střídavě diváky i herci svých příběhů…Třetí dimenzi jim pak dávaly momenty, kdy jako „dramatické osoby“ zpochybňovali vlastní existenci – existenci napsaných postav…
Čím to, že již několik sezón se vozí nejlepší divadelní představení do Prahy z venku (Liberec, Ústí)? Neprospívá snad pražské ovzduší dobrému divadlu?
/Tvorba, 16. VI. 1976, č. 25./
Takhle jsem „přilezl ke křížku“ a začínal, 4 roky po absolutoriu Divadelní vědy (s myšlenkou teorie, teorie a nikdy jinak!), s profesionální divadelní kritikou (tu výtvarnou v oblasti uměleckého řemesla jsem již pár let psal).
A tak to i zůstalo – koho zajímá teorie?
07.02.2013 (11.22), , Trvalý odkaz komentáře,