Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak se dělá světlo

    Pavel BryczJak se dělá světlo? Tak to vím od dubnového představení Našich furiantů v Divadle v Dlouhé naprosto přesně. Nejdřív se pustí na jeviště plná náves vesničanů, které si nejde nezamilovat, protože na každý problém znají pádnou odpověď a dost často sbírají rozumy až v Písku. Takže srdce, které bije pro hrdiny raných Formanových filmů, se rozbuší.

    Navíc moc dobře zpívají a nebudu chodit kolem horké kaše, když řeknu, že často bych za herecké zpívání a muzicírování střílel, ale Divadlo v Dlouhé má prostě i v hudebních schopnostech nasazenou sympaticky vysokou laťku.

    A když se štengrují rozhádané strany a pánové k mužnému boji odhalují své hrudi, poněkud méně atletické a méně bronzové, než měl Frištenský, zase to o chlup víc rozsvítí a nejen já se můžu uchlámat smíchy.

    Tempo představení sviští jak dobře rozjetá venkovská zábava a pak přijde blik! A opět blik! Klasik Zdeněk Svěrák, jemuž by se určitě takovéhle pojetí Cimrmanova současníka taky líbilo, by prozradil: Žárovka bliká, když se loučí. A zde nad forbínou se loučily všechny divadelní reflektory najednou. A pak po hlášce Miroslava Hanuše v roli prvního radního Jakuba Buška nastala tma. Vypadl proud, nikoliv že by ruply žárovky, ale nevypadl obraz české vesnice a souznění jeviště – hlediště. Teď už obě strany byly jedno tělo, jedna duše.

    Takové sepětí určitě měl i Molière ve Zdravém nemocném, když mu odcházelo světlo.

    A opravdu to nemyslím jako černý humor!

    Miroslav Hanuš uvedl Miroslava Táborského, který do snažení osvětlovačů o znovunahození světel začal zpaměti a do tmy přednášet sloupek Jak se dělá divadlo Karla Čapka.

    Mistr, jehož jméno se rozhodně nebralo ten večer nadarmo, začal svůj slavný fejeton popisem divadelního chaosu, kdy je zázrak každý večer, dohraje-li se divadelní kus vůbec do konce.

    A všichni – s výjimkou mě, černého pasažéra, který byl na představení zadarmo – jsme měli za jedny peníze přepnutí na druhý program. Zde ovšem fór z čapkovské forbíny zapadl do nálady celého představení jak patentka Koh-i-noor.

    Ale slíbil jsem, že budu vyprávět o tom, jak se dělá světlo. Tak tedy – ve chvíli, kdy bylo lhostejno, bude-li ponocný vysloužilec Bušek, skvělý Jan Vondráček, anebo krejčí Fiala Martina Matejky, byli jsme dirigováni dvěma kohouty na jednom smetišti Táborským a Hanušem k odpočítávání.

    20 … 19 … 9 … 8 … 7 … 6 … 3 … 2 … 1. TEĎ! Řvalo celé divadlo. A nic!

    Světelný gejzír nenaskočil. A uchechtaný starosta Dubský alias Miroslav Táborský spustil odpočítávání znovu.

    No, byli to naši lidi, ti tam na forbíně, Táborský, Svobodová, Meduna, Wohanka, Hanuš, Veliká, Dvořáková, Lipták, Vondráček a další, takže jsme znovu odpočítávali a vskutku, konečně naskočilo světlo.

    Ale světlo v očích jsme měli už dávno, soudím za sebe i za diváky.

    Teď víte, kde se dělá v českém divadle světlo. A chcete-li naopak vidět, kde se dělá Temno, běžte se mrknout do Vlády a Parlamentu.

    Tam bychom je měli taky svorně odpočítat, co říkáte? Ale K. O.


    Komentáře k článku: Jak se dělá světlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,