Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak potkat „tvořivé flow“

    Utkání v divadelní improvizaci mají v Česku historii ani ne dvacetiletou, zato jsou velmi populární mezi hráči i diváky. Ti první díky improvizaci objevují netušené možnosti své osobnosti, druzí oceňují bezprostřední a intenzivní zážitek ze společné hry.

    Z představení  Just!Impro. Martin Vasquez přihlíží výstupu kolegů Ládi Kardy (v červeném tričku) a Jiřího Axmana. Jeden improvizuje hlas, druhý pohyb postavy, kterou společně představují FOTO JUST!IMPRO

    Z představení Just!Impro. Martin Vasquez přihlíží výstupu kolegů Ládi Kardy (v červeném tričku) a Jiřího Axmana. Jeden improvizuje hlas, druhý pohyb postavy, kterou společně představují FOTO JUST!IMPRO

    Hrajeme hokej s Rusy, a tak je v jindy prý beznadějně vyprodaném sálku rokokové vily Klamovka obsazena sotva polovina míst. Improzápas Kosa versus All Imp přece jen táhne míň než souboj na ledě. Červení – domácí tým Kosa – mají v publiku své fanoušky, All Imp v modrých tričkách přijel z Ostravy. Týmy se budou poměřovat v improvizovaných výstupech na vylosovaná témata o dvou slovech.

    Ta vymýšlejí příchozí diváci před představením v malém baru před sálkem (přirozeně nealkoholickém – jsme v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy). Píšou je na malé lístečky, házejí do košíku a baví se při tom. Posílám do hry slova „šlépěje boží“ a „ovce a vlk“, na nichž mi utkvěl pohled při listování v Kazantzakisově Kristu znovu ukřižovaném, kterého jsem našla v místní knihovničce.

    Na scéně stojí opřená kytara, osvětlovač si zkouší světla, působí to jako boxerské výpady na imaginárního partnera chvíli před tím, než favorit vstoupí do ringu. A je tu konferenciér: Jmenuji se Václav, říká, a dnes konferuji poprvé. Kdosi v publiku vykřikne: Panictví! Václav vysvětluje pravidla a oznamuje, že se dnes hraje „impro battle“. Neuvidíme klasický improzápas, kde má svou roli přísný rozhodčí, který píská fauly – například šaškování nebo improvizační klišé –, a publikum hlasuje po každém výstupu barevnými kartičkami, který tým byl lepší, přičemž se skóre týmů zapisuje jako v hokeji. Budeme sledovat variantu, kde si týmy navzájem zadávají úkoly, improvizaci usměrňuje moderátor a o vítězi se rozhoduje až na konci potleskem.

    Kopr versus Kosa – hráči březnového improzápasu ve Venuši ve Švehlovce FOTO ARCHIV IMPROLIGY

    Kopr versus Kosa – hráči březnového improzápasu ve Venuši ve Švehlovce FOTO ARCHIV IMPROLIGY

    Improhnutí

    Improvizační zápasy se v Čechách poprvé objevily na konci devadesátých let. Nápad pochází z Kanady a k nám ho „přivezla“ absolventka dramatické výchovy na DAMU Míša Puchálková, která během studia ve Francii měla možnost trénovat s marseilleským týmem, popisuje historii divadelního „sportu“ členka vedení České improvizační ligy (zkráceně Improliga) Vanda Gabrielová. Na stránkách spolku se dočteme, že: Historie divadelních sportů spadá do sedmdesátých let 20. století. Ve Velké Británii působila v těchto letech divadelní skupina Keitha Johnstona The Theatre Machine. Vznikla v Londýně a své umění prezentovala při kočování celou Evropou. Divadelní sporty byly provozovány bez účasti diváků v rámci Johnstonova workshopu a později představeny divákům v kanadském Torontu a dalších městech. V roce 1984 založil Dick Chudnow ComedySportz v Milwaukee, kde se také uskutečnilo v roce 1988 první mistrovství v improvizační komedii. Zúčastnilo se ho tehdy deset týmů.

    V Česku se improzápasy prý rozšířily díky zaujatým učitelům nejdříve na středních školách (existuje středoškolská liga, která má dokonce vlastní festival Improslet). Jak vyznavači improvizace dorůstali, dávaly se dohromady týmy v mnoha městech České republiky a vznikl také zastřešující spolek, který nyní vede Gabrielová. Improliga se stará o workshopy improvizačních technik pro začátečníky, pokročilé i lektory a každoročně pořádá festival Improtřesk. Ten letošní proběhl nedávno v Milevsku a zúčastnilo se ho sto dvacet vyznavačů improvizace z šestadvaceti týmů. V Česku se podle Gabrielové aktivně věnují pěstování improvizačních dovedností desítky skupin (jen v Praze působí čtyřicet týmů), které mají většinou nějakou vlastní základnu nebo pronajatý sálek, kde trénují a kde mohou vyzvat k improzápasu své kolegy z jiného místa.

    Naladit se na sebe

    Při ritualizovaných zápasech mají vedle konferenciérů a rozhodčích svou roli také diváci. Nabízejí témata – píšou je na lístečky nebo je na výzvu (občas i bez ní) vykřikují. Ale hlavně oceňují potleskem a křikem, pokud se improvizační hra daří. Existuje celý systém pro to, jak do ní vtáhnout diváka. Když publikum tleská, znamená to doslova příval energie pro herce, zdůrazňuje Gabrielová. Při improvizaci je podle ní bezpodmínečně nutná spolupráce, vzájemné naladění mezi členy týmů i mezi herci a diváky. Významnými spoluhráči jsou hudebníci (na Klamovce to byl kytarista, ve Švanďáku pianista a houslista) a osvětlovači – podtrhují rytmus a žánrovou atmosféru výstupů, inspirují. Když přijde zadání vyprávět romantický příběh nebo stvořit píseň na téma „neslyšící traktorista“, může muzikant herce nápadem či melodií podržet nebo „nastartovat“.

    Před zápasem na Klamovce velí konferenciér Václav osvětlovači zhasnout. Pak se slovy: Všechno vychází ze tmy a z ticha, nabídne divákům, aby se přidali k jeho „buddhistickému“ mručení a navzájem se propojili hlasem. O týden později přihlížím ve Švandově divadle představení Improshow skupiny Just! Impro, kterou tvoří ostřílení borci z generace zakladatelů Improligy. Tentokrát nejde o zápas dvou týmů, ale vystoupení jedné party. Konferuje Lukáš Venclík a získává publikum úplně jinak – s humorem a přiznaně používá fígle estrádních manipulátorů. Fungují bezvadně. Za každý splněný úkol publikum přehnaně chválí: Jste skvělí! Nacvičí s námi intenzitu potlesku a doporučí, že u té nejvyšší máme zůstat. Témata lze volně vykřiknout. Zkouší si interakci: chce od publika dívčí jména, lokace příběhů, povolání hrdiny nebo odpověď na otázku, co bychom našli, kdybychom otevřeli starou truhlu na půdě. Na Klamovce i ve Švanďáku ale jde nakonec o stejnou věc: zúčastnit se společné hry, otevřít se proudění asociací a nápadů, které jsou „ve vzduchu“, zasurfovat si po tvořivé vlně vědomí, která se převaluje z jeviště do hlediště a zpět, stát se její součástí.

    Skupina Just!Impro vystupuje se svou Impro Show pravidelně ve Studiu Švandova divadla. Zleva: Nikola Orozovič, Jiří Axman, Lukáš Venclík a Láďa Karda  FOTO JUST!IMPRO

    Skupina Just!Impro vystupuje se svou Impro Show pravidelně ve Studiu Švandova divadla. Zleva: Nikola Orozovič, Jiří Axman, Lukáš Venclík a Láďa Karda FOTO JUST!IMPRO

    Improvizační show

    Od diváků přicházejí na jeviště kouzelně střelené nápady (sebestředný kazatel, nosní mandle, zavražděná láska), ale i klišé na první dobrou (slupka od banánu). Je na konferenciérovi (nebo na rozhodčím), aby oddělil improvizační „zrno od plev“ a odhadl, které z diváky nabídnutých témat by se v kategorii (například Smrt v jedné minutě, Dabing ABC, Prskavka, Pyramida, En face), jež se právě hraje, dalo lépe improvizačně vytěžit. Na Klamovce došlo při kategorii Červená knihovna se třemi hráči, z nichž jeden představoval člověka, druhý zvíře a třetí věc, i na téma, které jsem napsala na papírek já: „Ovce a vlk“. Hráči střídavě a každý po svém rozvíjeli jakýsi absurdní a fantaskní příběh pána a jeho psa, v němž byl ještě nejasně zamotaný předmět, snad kus nábytku… Zrovna tenhle výstup se moc nepovedl a moje naděje, že by se skrze slova z knížky mohlo na scénu zázračně přenést i cosi z Kazantzakisova díla, zůstala nenaplněna. Tak jednoduše zjevně duch neproudí. Hned v dalším výstupu se rozbujelo veršování moje očky – ztratily se mi kontaktní čočky, já už jsem vadná – a já jsem spadla. Do hry vstoupil nekompromisním pokynem konferenciér: Dojměte nás! což byl signál, aby hráči Olympu přepnuli svou fantazii k emocionálně naléhavým slovním spojením a obrazům, nebo ke kýči.

    Představení Just! Impro se mnohem více blížilo divadlu než zápas na Klamovce, ve kterém se utkali lidé, kteří pěstují improvizaci ve volném čase jako hobby. Podle Vandy Gabrielové často proto, aby se zbavili svého ostychu z komunikace a trémy z vystoupení před lidmi. Lukáš Venclík, Martin Vasquez a Nikola Orozovič jsou profíci. Vasquez vystudoval brněnskou JAMU a jeho disertační práce na téma improvizace patří dnes k základní literatuře v oboru (společně s knížkou Improvizace ve škole od Romana Musila a Jany Machalíkové, absolventky a pedagožky katedry výchovné dramatiky na DAMU a bývalé šéfky Improligy). Orozovič sice absolvoval techniku, ale pracuje v oblasti vzdělávání mládeže, improvizaci se věnuje už více než deset let (i v zahraničí), hraje loutkové divadlo, píše scénáře. Venclík se profesionálně věnuje aplikaci divadelní improvizace na osobnostní rozvoj, trénink týmové spolupráce a rozvoj kreativity. S Just! Impro vystupoval ve Švanďáku jako host také Jiří „Rimmer“ Charvát, copywriter, bloger, scenárista, kreslíř, performer a loňský vítěz mistrovství České republiky ve slam poetry.

    V počáteční rozcvičce, asociační řadě, do které se hráči postupně připojovali, zaznělo pár „kameňáků“: jsem dynamit – jsem Karel Gott – jsem blízký konec Karla Gotta. Postupně se pánové pouštěli do delších improvizovaných útvarů. Jedním z nich byl příběh na téma „neslyšící traktorista“, v kterém se na přeskáčku střídali, přičemž každý svou část vyprávěl v jiném žánru: pohádka, budovatelská báseň, horor a romantika. Nepopsatelná legrace. Stejně tak příběh nájemného vraha, kterého chtěla jeho opilá matka vyzkoušet, zda dělá své povolání poctivě, a objednala si u něj svoji vraždu. Bizarní děj, pikantní hlášky a vlastně už komediální herecké role dostaly publikum do varu ve veršované story na téma „zvoník“: Jsem zvoník z Domažlic – a kdo je víc. Do improvizace se vloudil Miloš Zeman a Jiří Ovčáček, což vedlo k bouřlivě aplaudovaným insitním veršům: V národě máme samý debily, sami si mě do té funkce zvolili. Nebo: Co se to jenom stalo, už nepíšu svoje Haló. Každý skandál, který spáše, uhladím já, jeho spáže… Ovšem poté, co Ovčáčka zabil zvon, se příběh rozplizl a skončil v banalitě. I to patří k improvizaci.

    Jak probudit tvořivé flow

    Stejně blízko jako mají improvizační techniky k divadlu a zábavné show, mají k tomu, čemu se říká osobnostní rozvoj. Zdá se, že díky tréninku improvizace si lze vyzkoušet a pochopit nejobecnější principy stavu, v němž za námi přicházejí nápady. Kdy jsme otevřeni „zázraku“ tvořivosti. Nech se překvapit, nenech se zaskočit! – zve slogan na Školu improvizace na webu Improinstitutu, kde jako lektoři působí Vasquez, Venclík i Gabrielová. Před měsícem na vůbec první konferenci věnované aplikované improvizaci a jejímu využití v běžném životě Od divadla k osobnostnímu rozvoji přednášeli na témata: Radostný chaos v našich životech, Svoboda nezodpovědnosti nebo Jak probudit tvořivé flow: Flow je jako sex v pubertě, všichni o něm mluví, málokdo ho má. Jak poznáte, že jste právě v tom? Jak vyvolat a udržet stav vytržení, naprosté odevzdání se činnosti, kterou právě děláte. Není to jenom radost z tvoření, je to přístup k bytí.

    Ale zpátky k divadlu: 17. a 18. června spolupořádá Improliga ve Studiu Alta festival Zpatra. Jeho cílem je svést dohromady protagonisty a diváky různých forem improvizačního divadla. Vystoupí například berlínská skupina Die Gorillas, která pořádá obdobný festival v Německu, Lee White z kanadského dua The Crumbs, které se zaměřuje na dlouhé improvizované příběhy, tzv. longformy, nebo společnost Bertram, která se věnuje odkazu komedie dellʼarte.


    Komentáře k článku: Jak potkat „tvořivé flow“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,