Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak pojmenovat nic, kterým blbneme

    Skupina Láhor Soundsystem a její zmenšená akustická podoba Rádio Ivo je umělecké seskupení, jež své hry tvoří zásadně improvizační metodou. Dosáhli v tom takové suverenity, že jejich inscenace vyvolávají otázku, zda by nestálo za to text po čase fixovat a hrát jako běžnou inscenaci pevného dramatického tvaru. Jejich způsobem tvorby rozhodně vzniká řada originálních her s dobře vystavěnými situacemi, s rozvíjejícím se dějem a množstvím promluv tak pádných, že postupně v kruzích příznivců Láhoru kolují jako obecně sdílené „hlášky“. Na otázku, proč improvizují, může být několik odpovědí, sami odpovídají tak, že mnohočlenný soubor z různých konců republiky by se prostě ke zkouškám nesešel. To ale není celá pravda – ta improvizace má své vnitřní důvody, které shledávám v požadavku tvůrčí pohotovosti v každém okamžiku, v autentickém divadelním zpracování situací, stokrát opotřebovaných mainstreamovým dramatickým (nejen divadelním, ale zejména televizním a filmovým) provozem. Kdyby se taková hra zapsala, vplyne do toho provozu jako jeho součást.

    Základní situací filmu je sraz adoptovaných lidí v kempu Jordán…
    FOTO ARCHIV

    Nic proti ničemu je filmová verze jejich původně jevištní improvizované hry z roku 2007. Láhor Soundsystem má zvláštní „nos“ pro vymýšlení základních situací, jejichž témata bere z životní zkušenosti své generace lidí kolem třiceti let, přičemž k té zkušenosti patří zejména bezradnost a rozpor mezi úmysly a skutky.

    Základní situací filmu je sraz adoptovaných lidí v kempu Jordán. Navzájem se ale znají jenom z internetu, kde vystupují pod přezdívkami (nicky), takže vlastně ani skutečně adoptovaní být nemusejí. Řada z nich také není a na sraz přijíždí s různými úmysly: napsat článek pro ženský časopis, okouknout, co je to za lidi, protože sami uvažují o adopci, být s manželem a podobně. V tomto smyslu by mohla pokračovat dobře udělaná komedie s propracovanými „hereckými výkony“, v níž by jednotlivé motivy byly dotaženy a propojeny. Dobře bychom se bavili tím, že manželé, kteří přijíždějí na sraz, si předem pořádně neprohlédli chat, nenapadlo je, že se přítomní budou hlásit svými nicky a horečně pro sebe musejí najít přezdívku. Muž (profesí učitel) si nešťastně a narychlo přisvojí přezdívku, za níž se skrývá pedofilní účastník chatu (ale musíme mít pořád na zřeteli, že to klidně může být i někdo, kdo si na pedofila jenom hraje, protože chat je vlastně anonymní). Je pak šokován tím, že se s ním nikdo nebaví a všichni se odtahují, až na internetu zjistí, co to učinil a rozhodne se – i kvůli své ženě, která se do společnosti také zapojí – roli dohrát. V improvizovaném filmu je Radek Rubáš postavou tragikomickou, jeho dobrá vůle se sváří s přijatou otřesnou rolí a výsledkem je nešťastné „zírání“ a doslova tělesně nesnesitelné „pobývání v prostoru“, odkud by bylo nejrozumnější prostě odejít.

    Všechna tato schémata, rozehraná v dobře udělaném a obsazeném filmu (nejlépe v produkci České televize), by dala na efemérní komedii. Zde je ale divák vystaven jinému zážitku – jednotliví (ne)herci hrají postavy, které si sami vymysleli, v jejich provedení jsou tato klišé „příběhů ze současnosti“ směšná i smutná zároveň. Způsob herectví, volná dramaturgie v podstatě nahodile za sebou řazených situací, v nichž další plány vznikají bez režie, váznoucí rytmus, způsobený tím, že situace se dohrává svou vlastní dynamikou, kterou by šlo změnit a zpřesnit pouze pečlivým nazkoušením, to vše vytváří komentář nad podobnými příběhy, které nás v televizi, na divadle i ve filmu obklopují. Vtip celého přístupu spočívá ale v tom, že současně vzniká věrohodné původní dílo.

    Kameraman a režisér Petr Marek – jindy hlavní postava – tentokrát hraje jen epizodní roli. Jeho kamera se zaobírá detaily podzimního kempu ve Středohoří – vyschlým bazénem, nesmyslným zábradlím, svařeným z lešenářských trubek do podivné šikmo skosené estetiky, rozpadajícími se skříňkami v interiéru, kotelnou, schody, nehostinnou společenskou místností. V závěrečné scéně dlouhého běhu po obzoru se také rozhlédne po krajině: nedaleko za podzimními poli a homolemi sopečných kopců vidíme světla velkých měst. Skupina adoptovaných odjíždí, je ponechána svému osudu, kamera ji opouští a soustředí se jen na dva muže poklusávající a pokulhávající na obzoru.

    Jízlivou ironii pohledu na zachycované příběhy podtrhuje používaná muzika. Ačkoliv někteří z herců i režisér a kameraman Petr Marek sám jsou aktivnímu hudebníky, ve filmu používají hudbu barokní, čímž exponují další klišé zvané „filmová hudba“. Barokní nástroje vytvářejí dramatické nálady, evokují věčnost, metafyzické sdělení – ale ve filmu samotném o nic takového nejde…

    Česká filmová nová vlna šedesátých let se obracela k nehercům, aby podtrhla skutečný život v kontrastu ke konzumnímu (v našem případě socialistickému) kýči. Petr Marek a Láhor Soundsystem improvizují, aby pojmenovali současný televizně městský ne-život spočívající na umělém mediálním polštáři, který lidský život rozmělní do pseudotémat, na něž má pohotově své návody.

    Nevím a nemohu posoudit, jak takové sdělení vnímají diváci, kteří nejsou obeznámeni s divadelní tvorbou Láhoru. Řekla bych, že film poskytuje řadu stop a indicií k tomu, aby divák skutečnou podstatu mohl odhalit – nedohrané situace, příběhy „za vlasy přitažené“, jednorozměrné herectví, hudba. Na festivalu Fresh Film 2011 snímek žádné ocenění nezískal. Hodnocení v internetové diskusi kolem karlovarského festivalu, kde měl snímek premiéru, jsem zaznamenala úplně rozdílná. Tak nevím… Čím jsem si ale jistá, je, že film Nic proti ničemu je rozhodně „něčím proti něčemu“. Jen je těžké to „něco“, co nám zamořuje životy, pojmenovat, a tudíž i pojmenovat to „nic“, kterým blbneme.


    Komentáře k článku: Jak pojmenovat nic, kterým blbneme

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,