Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak bylo na Letné šest víc než čtyřicet

    Letní Letná i letos zachovala model, který se v minulosti docela dobře osvědčil. Hlavním tahákem festivalu byla dvojice zahraničních produkcí – jedna v mezích možností velkolepá, ta druhá komorní. Nikoli poprvé se přitom ukázalo, že početný ansámbl a inscenační rozmáchlost nemusí být nutně zárukou silnějšího zážitku.

    Morsure

    Provazochodkyně, akrobatka a tanečnice Marie Molliens je hlavní hvězdou projektu Morsure FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Bez tygra

    Francouzská skupina Rasposo předvedla na novocirkusové poměry až nezvykle autorský opus. Provazochodkyně, akrobatka a tanečnice Marie Molliens inscenaci Morsure vymyslela, zrežírovala a zároveň v ní vystupuje jako hlavní hvězda. Sekunduje jí pětice artistů a trojčlenná kapela.

    Dost dlouho to vypadá, že diváci mají být takřka voyeurskými svědky dívčího snění, dílem erotického a dílem děsivého. Na setmělém a lehce zadýmeném jevišti hraje svalnatý dlouhovlasý mladík na kontrabas, Marie Molliens stojí u jednoduchého toaletního stolku s velkým zrcadlem (ve světlých šatech a s blond přelivem vypadá jako pin-up girl z padesátých let), pak přijde mohutný snědý krasavec a po chvilce pozemní akrobacie se pustí s mladou ženou do tance. Vášnivé tango je nabité akrobatickými prvky a prosáklé erotikou (ona je tou dobou už jen v kombiné), jenže zpoza světelné stěny se vynořují další muži, narušují tanec a postupem doby protagonistce stále otevřeněji ubližují; kapela v takových momentech plynule přechází ze starosvětského tanga do rockové řezavosti. Nakonec tanečník svou blondýnu opustí, a to s jemnou ironií, která je pro tuto inscenaci příznačná – shovívavé poplácání po zádech odklepe poslední dvě půldoby, kterými kapela zakončí svou skladbu.

    V první polovině Morsure se tančí hodně a především skvěle. Taneční čísla mají napětí, vtip, atmosféru a také naprosto samozřejmě přecházejí do akrobatických pasáží (což bývá v novém cirkusu častým kamenem úrazu). Z těch je nejvýraznější Mariina akrobacie na pružné tyči, kterou drží ostatní tanečníci. Ti se navíc tak trochu klaunsky přidávají s vlastními nešikovnými pokusy. Když ale k vystoupení doslova donutí svého drobného kolegu (vztahy mezi postavami tu jsou často napjaté a ne­urva­lé), ten se překvapivě osvědčí jako zdatný artista. Odměnou mu je další taneční číslo s protagonistkou, tentokrát už rázu vysloveně erotického, navíc protažené do společné pozemní akrobacie, o jejíchž sexuálních konotacích není nejmenších pochyb. Přes veškerou úctu k Hannu Burgerovi je už ale tou dobou „druhou hvězdou představení“ energií sršící kapela (v čele se zpěvačkou a kytaristkou Françoise Pierret), ať už hraje hot jazz, nebo archaický rock’n’roll, při kterém basák drží kontrabas na koleně jako baskytaru.

    Zhruba do půlky běží představení hladce a prakticky bez slabých míst; poté však poněkud zakolísá. Zaskočená může být především divadelněji cítící část publika. Dlouho to totiž vypadá, že se tu rozjíždí jakýsi příběh, byť třeba snově neuchopitelný, jenže z ničeho nic se vše bez jasného důvodu promění. Aniž by se „dívčí“ část dopracovala k nějakému zřetelnějšímu vyznění, ze snové tančírny se stane staré filmové studio a z Hanna Burgera obletovaná herecká celebrita italského typu. Ještě větším problémem ale je, že se kromě smyslu oslabí celkový drive i soudržnost a představení se pak až do konce pohybuje spíš od čísla k číslu. Navzdory poněkud drhnoucím přestavbám je ovšem stále nad čím žasnout: Molliens kromě další porce akrobacie na pružné tyči předvede provazochodeckou virtuozitu (korunovanou „provazem na laně“), Burger přidá efektní číslo na vertikálních tyčích. Mimo jiné si při něm, vstoje na jedné ruce a zcela v duchu panující retroatmosféry, nonšalantně zapálí cigaretu.

    Úplně matoucí však bylo finále, v pražské verzi Morsure nejslabší část celé inscenace. Hudba zní stále naléhavěji, artisté zvolna postaví velkou masivní klec a do té náhle doslova vskočí muž, který se dosud ani neukázal. Chvíli obchází dokola jako dravá šelma, pak přijde krotitelka, mladík předvede několik triků pozemní akrobacie, načež se vše neurčitě rozplyne v návalu něžně lyrické atmosféry. Smysl to celé začne dávat až se zákulisní informací, že v originální podobě inscenace se v tomto momentu objeví opravdový tygr, a závěr tak tvoří skutečné krotitelské číslo. Kromě překvapivosti takového řešení pak do sebe začnou zapadat i takové „drobnosti“ jako pečlivé budování klece nebo opatrné přihlížení ostatních účinkujících zpoza mříží. A kdo by si chtěl trochu zafreudovat, může si dát do souvislosti temně snový úvod představení s tím, že nejprve divoká a pak zkrocená šelma vskočí do klece skrz mezitím už téměř zapomenuté Mariino zrcadlo. Škoda. Ale nutno dodat, že i v úsporné variantě to bylo představení jako celek povedené a silné.

    I nový cirkus má svůj bulvár

    Britský NoFit State Circus přivezl na Letnou show nazvanou Bianco. Asi nejsympatičtější na této mohutné produkci, čítající několik desítek účinkujících, je, že si na nic jiného než na show nehraje. Podstatně méně sympatické pak je to, že Bianco není inscenace ani zdaleka tak strhující a technicky dokonalá, jak by být měla (a zjevně i chtěla). Formálně se nejedná o nic jiného než vcelku tradiční cirkusový sled akrobatických čísel doprovázený eklektickou poprockovou kapelou; od běžných produkcí se liší především nápadem hrát přímo mezi publikem.

    Konkrétně to vypadá tak, že se stojící diváci rozprostřou po celé ploše šapitó a početná skupina pomocníků na každé číslo vytváří nový hrací prostor prostřednictvím čtveřice velkých pojízdných kovových konstrukcí. Jako koncept to nezní špatně, v praxi je ale neustálé popojíždění konstrukcí, vypínání lan a přeskupování zmatených hloučků diváků zatraceně zdlouhavé. Žádný hlubší nebo stylotvorný význam přitom tohle řešení nepřináší – kdyby se hrálo klasicky, mohlo by být představení o polovinu kratší, aniž by se ztratilo cokoli podstatného. Vatu v podobě výplňkového hemžení, rádoby spontánního švitoření a poskakování hloučku kostýmovaných pomocníků bych s lehkým srdcem oželel.

    Jednotlivá čísla nijak zásadně nevybočila z toho, co bývá u profesionálně školených artistů k vidění. Převažovaly různé typy vzdušné akrobacie, krátce se objevilo Cyrovo kolo; nic oslňujícího. Došlo i na laskavý humor, třeba v případě žonglérského vystoupení – tady ovšem účinkující slečnu podezírám z toho, že žertovné vystrkování pozadí a diblíkovské flirtování maskovaly nedostatečnou techniku. Nejnáročnější sestavu předvedl provazochodec (s hezkým nápadem použít dvou křížících se lan), na mém představení však dobrý dojem pokazil tím, že při pokusu o salto nazad celkem čtyřikrát(!) spadl a svůj zlatý hřeb tak zvládl až na pátý pokus.

    Opakujícím se postupem, který dodával představení intenzitu a jistou velkolepost (spolu s nepřetržitě znějící hudbou), bylo doplňování hlavní akce artistickým „křovím“. Paralelně s výstupem hlavní hvězdy totiž často několik dalších artistů provádělo jednodušší triky téhož typu, aby byl prostor neustále zaplněn. Efektní sólové vystoupení s obručemi například doplňovala trojice mladíků, kteří kolem pasu točili jedinou obručí – a přitom pro potěchu dámské části publika předváděli muskulaturu způsobem, který tak trochu připomínal oblíbené pánské striptýzové družstvo Chippendales.

    Řada čísel hrála též na lyrickou notu. Nejspíš nejsem ten správný příjemce: přiznávám, že mě pasáže jako třeba ta, ve které se šest efektně nasvícených dívek v klecích plavně vznášelo prostorem za doprovodu romantické hudby, poněkud nudily. Stejně jako scéna (nepochybně fotogenická), ve které byla do špičky šapitó vytažena artistka s obrovskou bílou sukní sahající až na zem – aby se pak na ni shůry snesl oblak rudých okvětních plátků. Finále obstaral umělý sníh a hudba, která publikum (beztak viditelně spokojené) nemilosrdně dotlačila ke skandovanému potlesku. A pak stánky s hrníčky, trička, cédéčka, zkrátka všechno, jak má být. Chápu, že na Letní Letné může mít své místo i cosi jako „novocirkusový bulvár“, osobně bych se ale bez něj klidně obešel.


    Komentáře k článku: Jak bylo na Letné šest víc než čtyřicet

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,