Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Já jsem viděl hezkou holku, stála na rohu…

    S ostatními českými divadelníky bych si nebyl jist, ale pro loutkáře je Jan V. Dvořák (1925–2006) klíčová postava druhé poloviny XX. století: muž, který stvořil DRAKa.

    Jan V. Dvořák

    Hlavním zahraničním reprezentantem českého divadla ve světě je už přes 60 let loutkové divadlo. O kvalitě umění lze samozřejmě diskutovat vždycky, avšak kvantitu lze podpořit objektivními čísly: česká loutková divadla vyjíždějí do zahraničí mnohonásobně častěji než všechna ostatní naše divadla dohromady. Platilo to po celou naši Čtvrtou republiku (1948–89) a platí to dodnes.

    Tento trvalý „export z obnovitelných zdrojů“ má dvě vlajkové lodi: Historicky první bylo už koncem 40. let Divadlo S+H, v čele s polyglotem Milošem Kirschnerem, který, jako člen tamější umělecké skupiny Salamandr, převzal štafetu od Josefa Skupy, hrajícího pouze v češtině. Tou druhou se pak v šedesátých letech stalo Východočeské loutkové divadlo DRAK, v čele s dalším bývalým členem Salamandra, loutkohercem a výtvarníkem Janem Dvořákem (ředitel DRAKu 1964–76).

    Jako nečlen KSČ samozřejmě nemohl J. D. za „normalizace“ v ředitelně divadla nomenklaturně obstát, a tak se nejdřív odsunul do pozice uměleckého šéfa a záhy už jen pouhého dramaturga (a archiváře!), aby po dovršení šedesátky okamžitě uvolnil odchodem do důchodu místo mladým. Neměl s tím sebemenší problém, o jeho pedagogické služby byl obrovský zájem doma i v cizině a Jana Dvořáka učení vysloveně bavilo.

    V roce 2003, kdy se mu blížila osmdesátka a zdraví odpovídalo věku, nastal čas bilancovat. Moc si přál, aby jeho memoáry byly divadelní a veselé. A byla to jedna z nás, těch mnoha přátel, kteří ho milovali a obdivovali, hradecká „fonodokumentaristka“ Lenka Jaklová, kterou napadlo, že by mohly zaznít z jeviště hradeckého Divadla Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové, kde také působil jako pedagog. Jak vymyslela, tak „zprodukovala“. Ve spolupráci s muzikantem, hercem a režisérem DRAKu Jiřím Vyšohlídem a skvěle zpívajícím kvartetem učitelek dramatické výchovy „scénické paměti“ zrealizovala a zařídila jejich natočení. Ze čtyřvečerní „kravské revue“ vybrala a uspořádala osm půlhodinek. Vznikl fonografický seriál, který na třech CD nechal vypálit Klub přátel Divadla Jesličky. Kdo měl tehdy štěstí, mohl je dostat darem – do běžné distribuce jako neprodejný nosič nepřišly.

    Od první říjnové středy až do poslední listopadové, můžeme tedy v rámci stálého cyklu Tisíc příběhů na stanici ČRo 2 – Praha vždy od 18 hodin poslouchat vyprávění Jana Dvořáka Když jsem vandroval, muzika hrála, prokládané originálně interpretovanými lidovými i zlidovělými písničkami z let 1850–1950; městský folklor, písně kramářské (jarmareční), vojenské, písničky, které si zpívávaly ženy při práci, písně Jaroslava Ježka. Na jednu z těch nejmilejších ukazuje název tohoto sloupku.


    Komentáře k článku: Já jsem viděl hezkou holku, stála na rohu…

    1. Jaroslav Teplý

      Profilový obrázek

      Dobrý den, pane Pavlovský, tohle není komentář k Vašemu článku, ale stručné sdělení v souvislosti s vašimi diskusními komentáři v NP.Chtěl bych Vás upozornit na knihu, která by Vás mohla zajímat. Reference: Neviditelný pes, modrý sloupec vlevo nahoře „Autoři“, kliknout na jméno, články z poslední doby.
      Zdraví Vás J. Teplý

      02.11.2012 (9.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,