Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Voňavý svět snů

    Ivo Dimchev, současný oblíbenec prestižních tanečních festivalů v Evropě i Americe přijede předvést do Paláce Akropolis své sólo I-ON. Toto bude jedna z událostí podzimu… psalo se na internetových portálech. Přesto nás v pondělí 29. září na zhruba hodinovém představení tohoto, původem bulharského performera, dnes žijícího a tvořícího ve Vídni a Bruselu, bylo kolem třiceti.

    Produkce I-ON byla součástí tak trochu „festivalu v utajení“ Balkán Spirit, který byl věnován radikálním performerům z oblasti Balkánského poloostrova. Bohužel jsem jiná představení neviděl, ale minout toto bylo pro zájemce o současné taneční, výtvarné a hudební umění rozhodně ztrátou. Nedokážu posoudit, zda Dimchev trhá na kusy všechna myslitelná klišé o pohlaví, gendru, lidství a samotném umění, jak se o něm píše, ale rozhodně šlo o vysoce propracovanou, vyzývavou, syrovou a současně velmi jemnou tělesnou performanci. Dimchev rovnoměrně využíval pohyb, gesto, výraz obličeje, kostým a zpěv (či spíše ústy vyluzované tóny a slova buď v tichu, nebo za zvuků elektronické hudby) v pohybovém dialogu a tělesném kontaktu s různými sádrovými objekty výtvarníka Franze Westa. West (1947–2012) byl rakouský výtvarník, především sochař, originálně rozvíjející podněty pop-artu, z kterého po celý tvůrčí život čerpal. Jeho nevelké (zhruba metr, někdy i míň) sádrové objekty, jakési různě pokroucené skruže, ale někdy i zcela reálné (květináče s umělými květinami), pocházejí z posledních let jeho života. Podle umělcova zadání mají být umisťovány na obličej, nošeny kolem pasu nebo drženy krkem či v ohanbí. Mají působit jako masky a rekvizity pro commedii dell’arte, jejich tvary a využití však má být nejednoznačné. Bez ohledu, jak eroticky působí, mají zůstat abstraktní. Je možné je nosit na ulici nebo je vnímat jako partnera pro okouzlující tanec. A přesně o to se Dimchev po celý čas své produkce snažil. Bylo to, jako bychom sledovali homoerotický tanec trochu divného exhibicionisty, možná dokonce autisty, který má na sobě různá, vesměs bílá saka, nosí džíny a na hlavě má paruku žlutých vlasů. Všechny tyto atributy však Dimchev postupně sundává, zbavuje se jich jako nadbytečných, až končí svou produkci polosvlečený. S každým objektem, který vždy na scénu věcně přinese, divákům ukáže, zatančí s ním a pak zase odnese, se laská, pohrává si s ním, komunikuje. A na závěr mu téměř vždy zazpívá. Omamnou abstraktní píseň plnou lásky a obdivu. Tak trochu, jako by ji zpívala Laurie Anderson v dobách svých performativních počátků (v období alb Big Science, Mr. Heartbreak či United States Live). Právě součinnost s hudbou, kdy hudebník za mixpultem velmi citlivě dokázal s Dimchevem komunikovat, byla pro vyznění i tvar performance určující. Dimchev není nijak výrazný tanečník, působil spíš jako podivínský exot uzavřený do svého „voňavého“ světa snů, iluzí a umělé krásy. Jeho pohybové a zvukové dialogy s Westovými objekty byly tak neuchopitelné a divné, až byly krásné. Dimchev vyjevoval syrovou ošklivost těla jako takového i oněch těles a proměňoval je v erotické objekty touhy. Málokdy se vidí tak divný tanec, divné předměty a divné pohyby. Škoda, že performera neznáme u nás víc. Z jednoho setkání lze jen stěží plně porozumět tomu, o co mu jde.

    Ivo Dimchev: I-ON. Sólo performance, součást skupinového projektu X-ON. Produkce Volksroom Brusel a Humarts Foundation Sofie. Palác Akropolis Praha 29. září 2014 v rámci festivalu Balkán Spirit.


    Komentáře k článku: Voňavý svět snů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,