Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Intimity nového cirkusu (No. 2)

    Tak zase začaly žně všech nadšenců akrobacie, žonglování, klaunů a drezúry šelem a krasojezdkyň… Samozřejmě přeháním – poslední dvě položky výčtu na druhém ročníku festivalu nového cirkusu Cirkopolis s největší pravděpodobností neuvidíte. Se žněmi cirkonadšenců však přichází také těžké dny pro mě. Má stále nevyřešená otázka, jestli lze střídající se čísla s točením na hrazdě či žonglováním s kdečím považovat za divadlo, s druhým dnem festivalu však možná našla nečekanou odpověď. Skeptik odcházel z Ponce, kde francouzský soubor Oktobre vystoupil se svým představením Oktobre, téměř nadšený a uspokojený, že i v tak předváděcím prostředí, jakým nový cirkus nepochybně je, lze potlačit své ego ve prospěch celku.

    Eva Ordonez-Benedetto na hrazdě FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Eva Ordonez-Benedetto si na hrazdě dovolí mnoho… FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Francouzští Oktobre přivezli projekt v noirovém duchu s mnohdy až hororově groteskní komikou. Po vzoru správných, ovšem téměř lynchovských cirkusů rozevře novodobý klaun-impresário, muž v saku a krátkých kalhotách, červenou oponu a uvede diváky do prostoru, kde je pouze stůl, u něhož sedí dáma v rudých šatech držíc velký balón na provázku. Balón si dělá, co chce, dáma odchází. A přichází prapodivná trojice – ona dáma teď už v černých šatech (Eva Ordonez-Benedetto), onen klaun-impresário (Jonathan Frau) a muž, který je tu zřejmě hostem (Yann Frisch). A i když bylo představení ve francouzštině a bez titulků, tak i nefrancouzsky hovořící chápali, že s každým z nich není něco v pořádku. Dámu stíhali v jejím bytě přízraky, jejího hosta vlastně také a jejich průvodce, který je chvílemi majordomem madam, sluhou hosta, přízrakem či klaunem, platí za blázna. Představení bylo sledem výjevů z divného domu, kde spolu nějakou dobu žijí tyto tři postavy a dějí se jim divné věci…

    Standardní u většiny novocirkusových projektů je, že po krátkém „nutném“ příběhovém úvodu následuje řada čísel, v nichž účinkující ukážou, co všechno dokážou, a celé se to uzavře návratem k „nastřelenému“ příběhu. Francouzští Oktobre pochopitelně také museli ukázat, že Jonathan je světovým mistrem v nové magii a s červenými míčky, hrníčkem a konvičkou dokáže dělat takové věci, že by si z nich na zadek sednul i David Copperfield; že Evě asi chybí některá nervová zakončení vzhledem k tomu, co všechno si dovolí na hrazdě; a že pozemní akrobat Jonathan asi má gumové kosti. Pochopitelně museli věnovat každému z nich jedno číslo, aby se ukázali. Co však ze standardu vybočovalo, byl zbytek, napěchovaný nejrůznějšími scénickými triky jako mizení postav v reálném čase, ztrácející se cigarety nebo nekonečně tekoucí voda do malého hrnku, režií a nejrůznějšími vtípky. A vše to rámoval repetitivně obraz ženy v rudém sedící na židli u stolu a držící balón. Zatímco však v prvním obraze to byla skutečná žena (Eva) s velkým balónem s héliem, podruhé už to byl muž-host (Yann) v rudých šatech držící obyčejný malý balónek, který po puštění prostě spadl na zem.

    FOTO DANIEL MICHELON

    Postavy se několikrát zavraždí, červený prach symbolizuje krvácení… FOTO DANIEL MICHELON

    Představení se neslo v humorném duchu – i když mnohdy velmi zvráceném. Jednotlivé postavy se neustále mlátily hlavami o stůl a dvakrát se zopakovala scéna, kdy se všechny tři postavy navzájem několikrát zavraždí, přičemž právě druhé opakování bylo ještě doplněno o „krvácení“ v podobě červeného prachu, který se vždy rozvířil, když někdo naznačil podříznutí, bodnutí apod. Sebeironizace a hlavně ironizace vlastního umění pak dostoupila vrcholu v závěru s příchodem kypřejší dámy, která se jala tančit, dělat přemety, kotrmelce přes stůl a další akrobatické kousky a velmi živě pracovala s vlastní ne úplně sportovní tělesností.

    Možná že Oktobre není úplně standardní projekt nového cirkusu, ač jsou tu čísla a hodně pohybu, ale vše tak nějak zapadá do sebe a tak i skeptik milující naraci odcházel z Ponce s pocitem, že to za to stálo, že neviděl jen drezúru lidí. Vlastně to v mnohém, především nejrůznějšími triky a humorem je doprovázejícím, připomínalo Havelkův Poslední trik Georgese Mélièse. Takže ano – podívaná, ale nikoli jen pro ni samu.

    ///

    Předchozí díl festivalového zpravodajství:

    Intimity nového cirkusu (No. 1)


    Komentáře k článku: Intimity nového cirkusu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,