Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Igor Chmela: Netrápím se otázkou, zda je Bůh

    Igor Chmela patří k hereckým oporám Divadla Na zábradlí. K jeho nejvýraznějším divadelním rolím patří ty, které on sám nazývá zádumčivými čumily – Čechovův Platonov v inscenaci Jiřího Pokorného Platonov je darebák!, Dušan v Uhdeho Zázraku v černém domě a K. v Radokově inscenaci Popis jednoho zápasu – podle Franze Kafky. Zprvu je při rozhovoru ostýchavý. Postupem času začíná vtipkovat.

    K herectví jste se dostal poněkud nezvyklým způsobem. Jak to tehdy bylo?

    Na vojně v Mikulovicích u Jeseníku jsem se potkal s Martinem Fingerem, který měl v přijímacích papírech uvedeno, že hraje ochotnické divadlo. Jako mazák jsem si ho zavolal a nabídl mu, že bychom spolu mohli zkusit kabaret, abychom si mohli dělat legraci z důstojníků. K tomu však nakonec nedošlo, protože jsme nic pořádného nevymysleli. Martin mě ale zverboval na přijímací zkoušky na DAMU. Já jsem přihlášku podal, ale později zrušil, protože máma už byla v důchodu a já neměl představu, jak se budu při studiu živit. Šel jsem ovšem dělat Martinovi přihrávače v dialogu. Potom si mě komise vyžádala a ptala se, proč jsem vzal tu přihlášku zpět. Ocitl jsem se v pozici adepta, který se nechal přemlouvat Borisem Rösnerem a Janem Kačerem, ať to u nich zkusím. To mi sice lichotilo, ale řekl jsem jim, že ani nemám zaplacený poplatek za přihlášku. Boris Rösner tenkrát prohlásil, že se na mě složí… Tak jsem to vzal. Ale historka je to už stará, a navíc se se mnou táhla po celé studium. Vytvářela o mně dojem, že jsem neuvěřitelně talentovaný.

    Národní jsem přepíjel

    Jak vzpomínáte na své studium na DAMU?

    Byl to pro mě velký svět – Praha a akademická půda. Přišel jsem z Ostravy, kde jsem pracoval jako traťový dělník. Měl jsem sice maturitu, ale tu jsem udělal s odřenýma ušima na železniční průmyslovce. Takže to vypadalo, že o studiu na vysoké škole si můžu nechat leda tak zdát, a navíc jsem po dalším studiu ani netoužil. Na druhou stranu mám pocit, že jsem tam ztratil dost času. Tehdy jsem si však za to mohl sám, jelikož jsem nebyl schopný se sám vzdělávat. První, kdo mi v tomto otevřel nějaké obzory, byl překladatel a teatrolog Vladimír Mikeš. Nebýt jeho zážehu, tak by dnes ze mě byla lopata. Možná jen díky němu čtu a nad věcmi více přemýšlím. Tím ovšem netvrdím, že jsem intelektuál.

    Pracoval jste s mnoha režiséry, nenasměroval vás někdo z nich podobným způsobem?

    Nikdy nešlo o setkání tak zásadní, že by kormidlo mého života někam nasměrovali. Bylo to něco jiného. Buď šlo o dobrou či špatnou spolupráci. Rád vzpomínám na zkoušení s Jirkou Pokorným, Mirkem Krobotem a Jurajem Nvotou. Zajímavé také bylo už docela dávné s Mirkem Bambuškem v Multiprostoru Louny.

    Hrát jste však začal v Národním divadle.

    Už od prváku jsme tam hostovali. Jan Kačer pak vzal téměř všechny kluky z ročníku do angažmá. Měli jsme takzvaně pokračovat ve studiu, ale plán selhal a my jsme normálně vlítli do běžného provozu. Byl jsem hodně svázaný a přispělo k tomu i to, že jsme nevytvářeli inscenace vyloženě dobré. Někteří starší kolegové nám dávali najevo, že tam nemáme co dělat a měli bychom se jít radši vyhrát na oblast. Nakonec jsem tam zůstal sám a přepíjel to.

    Ptal jsem se Mirka Krobota, zda pro mě nemá záchranné lano. Nabídl mi roli Malvolia ve Večeru tříkrálovém a pak i angažmá v Dejvickém divadle. Tam jsem se necítil tak svázaný a neměl jsem pocit, že se na jevišti setkávám s hereckými legendami, a proto se musím za sebe stydět. Bylo to mladé divadlo a šlo spíše o jakousi generační výpověď.

    Býval jsem nafrněný

    Dodnes tam hrajete v Bratrech Karamazových a Oblomovovi.

    Oblomova mám rád od začátku a také zkoušení bylo velmi příjemné. Bratry Karamazovy jsem nesnášel a trvalo to několik let. Nebyl jsem si totiž Ivanem vůbec jistý. Co si počít s tou slavnou otázkou, zda Bůh je, či není? Není to rozhodnutí vůle nebo rozumu, ale víry. Ivan se vzpouzí, protože kdyby Bůh byl, nemohl by dopustit násilí na dětech. Je to jeho vzpoura a jako radikální intelektuál hlásá v tisku i před Smerďakovem, že vše je dovoleno. Ale už neunese odpovědnost za to, že jeho přesvědčení se stane podnětem pro Smerďakova, který zabije otce v domnění, že se na tom v podstatě dohodli. Kritici napsali, že si s otázkou, zda Bůh je, či není, jen hraji, že se s ní doopravdy netrápím. A to byla pravda, netrápil jsem se s ní.

    Je to tedy jen povrchní mladíček?

    To samozřejmě ne. Jen nebyl úplně důvtipný a neočekával, že by jeho řeči mohly mít následky.

    Možná kdyby nedostal od Kateřiny košem, měli by pak spolu zdravý sexuální život a jeho rozháranost by nevedla až k šílenství. Také to může být obyčejný maniodepresivní psychotik s jasnou predispozicí po matce. Třeba na to ještě přijdu.

    Už jste s tou postavou smířený?

    Ale ano, jen mi to už někdy přijde trochu fousaté. Čtyřicetiletí, trochu obtloustlí a připlešatělí tatící sice už více vědí, o čem hrají, ale možná postavám zestárli. Ivan Trojan má nespornou výhodu, že starého Karamazova může hrát i po dalších deseti letech, ale co my ostatní?

    Bude tedy derniéra?

    Už se o tom uvažovalo, ale nebude – vzhledem k zájmu, možná boomu po filmu Petra Zelenky Karamazovci. Vedení Dejvického divadla je však velmi benevolentní a zeptalo se herců, zda ještě chtějí pokračovat. My sami jsme se rozhodli, že chceme.

    Proč jste vlastně z Dejvického divadla odešel?

    Hlavním důvodem byl Jirka Pokorný, který nastoupil do pozice uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. Nabídl mi angažmá a já přijal. V Dejvicích jsem totiž měl právě za sebou nepříjemnou zkušenost s rozezkoušenou inscenací, která nakonec nebyla uvedena, a já byl rozčarovaný. Takže jsem odešel, i když si uvědomuji, že to vůči Mirkovi Krobotovi nebylo fér. Vydržel jsem tam jen dva roky. Zpětně si také uvědomuji, že jsem byl nafrněný. Měl jsem tehdy pocit, že tomu rozumím lépe než kdokoli na světě.

    Je vám z režisérů nejbližší Jiří Pokorný?

    Na Zábradlí byl určitě nejzásadnější. Zkoušení mě s ním vždycky bavilo, navzdory veškerým peripetiím. První inscenaci Carriérovu Terasu jsem tam zkoušel ještě jako host. Jirka mi tehdy říkal – mám pro tebe roli, budeš hrát manžela Marie Málkové. To mi přišlo krásně střelené. Je mezi námi přeci jen generační propast, diváci ale nic nenamítali a my jsme si to s Marií náramně užívali. Vzpomínám si, že mi jednou při zkoušení Jiří namaloval na papír botu a vysvětloval, jak mi z ní vykukuje pata. Dodnes jsem to nepochopil, ale je možné, že si ze mě celou dobu dělal legraci. U Jiřího jsem měl ale rád ten pocit, že nevím, která bije. Přišlo mi to vzrušující.

    Jste teď v Divadle Na zábradlí spokojený?

    Ano. Bohužel zde už není Jiří Pokorný, ale na druhou stranu končí období tzv. bezvládí, kdy jsme neměli v divadle uměleckého šéfa, ale uměleckou radu, do které jsem byl také přizván. David Czesany je naším šéfem čerstvě a dvě první inscenace zdědil. Teď s ním zkoušíme Ambrózii od Rolanda Schimmelpfenniga, poté nás čeká hra Česká válka od Miroslava Bambuška, takže uvidíme.

    Jak vzpomínáte na svou dřívější spolupráci s Miroslavem Bambuškem?

    V Lounech jsme nazkoušeli Caligulu. Zpočátku jsem měl trochu obavu, protože Miro měl pověst pankáče a já jsem čekal, že mě bude mlátit lešenářskou trubkou přes hlavu. Podmínky byly trochu nestandardní, ale bavilo mě to. Myslím, že šlo o pozoruhodné představení, i když jsme někdy hráli pro šest diváků a z toho byli tři kamarádi. Hra měla silně politický podtext – o balkánském konfliktu. Mirek je srdcař a dělá poctivý současný underground. Vážím si toho, že se nezaprodal. My ostatní hrajeme v seriálech, abychom si živobytí trochu usnadnili.

    Chcete si povídat o seriálech?

    Moc ne. Co k tomu říci. Je to obživa. Nějaká výrazná umělecká satisfakce se od toho očekávat nedá, to nejspíš vědí i ti, kteří seriály píší. Když jsem byl ještě na DAMU, tak mi volala paní z České televize, jestli nechci hrát v nějakém seriále. Tehdy jsem jí řekl, že nikdy. Asi za čtyři roky jsem točil v televizi nějakou miniroli v televizní inscenaci a tam si měl vzal někdo bokem a divil se mi, že nechci točit. Dneska mám tři děti a říkám rovnou, že točit chci, protože potřebuji peníze. Divadlo mi zaplatí tak akorát činži. Můžu jít také do hospody roznášet piva, ale to mi zatím nikdo nenabídnul.

    Co se pro vás ještě změnilo narozením dětí?

    Míň spím a taky v divadle jsem méně. Požádal jsem, abych nešel ze zkoušky do zkoušky, a v divadle mi vyšli vstříc. Že bych třeba začal jinak chápat postavy, to říci nemohu. Snad to tak mají ženy, které mateřství prožívají mnohem tělesněji – rodí a kojí. Především nemám už tolik času zaobírat se pouze sám sebou, a to je přínosné. Cítím zodpovědnost ke třem dětem a nechci ztrácet čas zbytečnostmi.

    Takže byste už nešel hrát pro šest diváků?

    Ale třeba ano. Není to tak, že bych hrál už jen za peníze. Mira mi nedávno nabídl hrát ve Zdař Bůh! Ale neměl jsem čas ani na zkoušení v Praze, natož v Ostravě, takže jsem to odmítl jen z časových důvodů.

    A když se vrátíme ještě k natáčení. Jak vzpomínáte na Zelenkův film?

    Bylo dobré. Měl jsem sice malé boty a brněla mě pravá část těla, protože jsem měl něco skřípnutého. Celkově mi ale připadá, že natáčení je pro herce méně svobodné. Snažím se vždycky filmový štáb od sebe odstřihnout a věnovat se jen hraní, ale je to někdy dost obtížné. Divadlo má výhodu, že se dá ještě zopakovat a taky je smrtelnější, s večerem odejde. Film je natočený a záleží na režisérovi, jak nakonec dopadne. Je to mnohem více jeho dílo než inscenace v divadle.

    Sedal jsem si do vzduchu

    Chcete tedy, aby vám režisér nechával větší svobodu?

    Do určité míry ano. Vzpomínám si třeba na zkoušení Fausta s Otomarem Krejčou. Bylo to hned na začátku, šlo v podstatě o první zkoušku a Krejča nás rovnou začal aranžovat. Řekl jsem repliku a Krejča mi řekl, ať si sednu. Tak jsem se otázal kam a on mi řekl – do vzduchu. Pokoušel jsem se trpně plnit jeho příkaz a naoko si sednout, ale vůbec jsem netušil proč. Později mi z kontextu došlo, že má postava Bakaláře si chtěla sednout a když zjistila, že tam není židle, tak už nemohla couvnout a radši si sedla do vzduchu. Režisér to věděl, ale já si jen sedal do vzduchu.

    Při zkoušení s Jirkou Pokorným taky někdy nevím, proč něco chce, ale u něj mě to moc nedeprimuje. A navíc je to zábavné, takže mě to baví plnit. Je v pořádku, když je režisér o pár kroků vepředu. Mně některé věci dojdou až při desáté repríze. A dokonce mi některé věci docházejí až za léta, pokud se tedy ta inscenace tak dlouho hraje.

    U čeho se vám to stalo?

    U inscenace Platonov je darebák! Mám pocit, že ta inscenace pořád dozrává. Já hraji uvolněněji a tím, jak stárnu, nebo snad dospívám, víc Platonovovi rozumím. Nehrajeme o tom, že Platonov vymluví každé ženské díru do hlavy. On sám je také trochu lovná zvěř, která se nechá ulovit. Nějaké sympatie k němu cítím, zpočátku se mi ale hrát nechtěl. Nelíbilo se mi, že není schopen nic udělat, jen každého kritizuje. Nechci samozřejmě tvrdit, že určité postavy by měl člověk hrát až poté, co prožije rozvod. Mně ovšem některé věci došly až po rozvodu. Jsem zkrátka pomalý a dlouho si na postavu zvykám.

    Promýšlíte tedy postavy skrze vlastní zkušenosti?

    Jistě, ale nemám potřebu se s každou postavou ztotožňovat. Je přece troufalé říkat – já bych se takhle nikdy nezachoval, když třeba hraji Hamleta. Já ráno vstanu, odvedu dítě do školky, pak jdu na zkoušku, pak dítě vyzvednu ze školky a večer jdu na představení. Žiji vlastní život a vlastně jen hledám k postavě cestu a pokouším se své hledání zviditelnit. Vcházím s ní do osobního dialogu. Ptám se, proč to dělá. Zajímají mě její motivace. Pro mě je také zajímavé dobrat se toho, že postava je někdo úplně jiný, než jsem já.

    Jenom jednou jsem roli odmítl. Byl to Schwabův Lidumor. Dušan Pařízek mi dal text přečíst a bez hodnocení toho, zda je to dobrá či špatná hra, jsem to odmítl. Prostě jsem neměl chuť probírat se všemožnými vulgarismy, i když je jasné, že tam nejsou samoúčelně. Neodmítl jsem to z etických důvodů, jen jsem to tehdy zkrátka neměl chuť zkoušet.

    Přinesl jste si někdy figuru do osobního života?

    Nezůstávám ve figuře i po představení, to bych za chvíli potřeboval psychoanalytika. Když představení skončí, jdu se osprchovat a tím to pro mě končí. Za svého působení v Národním divadle jsem si ale postavy do života pouštěl, nemělo to však nic společného s tvorbou či herectvím. Řešil jsem si tak osobní frustrace z toho, že se na tom velikém jevišti cítím dost nemožně.

    Překvapilo mě, že na stránkách www.igorchmela.cz není moc osobních informací, jsou tam především vaše autorské fotky.

    Stránky jsem si udělal s pomocí kamaráda, protože mě to bavilo a chtěl jsem také vědět, jak se to dělá. A jedním z důvodů bylo i to, že na rodinných sešlostech jsem v roli fotografa, pak fotografie vypálím na CD, které vždycky skončí někde zapadlé, takže si to nikdo ani neprohlídne. Na internetu si to může prohlídnout i stáhnout každý. Ale je pravda, že těch fotek je tam moc a já nejsem schopný z toho udělat pořádný výběr.

    Kdy jste začal fotit?

    Intenzivně asi před čtyřmi lety. Zajímala mě především camera obscura. Fascinoval mě přenos obrazu pomocí světla bez jakéhokoliv skla. Je to nejstarší způsob zobrazování reality, už Leonardo da Vinci maloval podle ní. Poprvé jsem to viděl na internetu a napadlo mě, že si ji udělám z krabičky od sirek, protože to je formát přesně na kinofilm.

    V Divadle Na zábradlí máte nástěnku s fotkami, které vznikly v krabičce od sirek.

    Fotky, které jsou v divadle, jsem dělal mimořádně rád, protože se exponují asi minutu, a tak herci museli dost dlouho sedět a čekat. Já jsem na ně zamířil sirky a řekl jsem – teď se nehýbej. To bylo vždycky velmi vtipné, protože v dnešní době každý fotograf mačká jak šílený a mně herci koukali minutu do krabičky. Ale nejhezčí je, že je na fotkách zachycen průběh času, protože portrétovaný nemá možnost zatvářit se jako na momentce. Taky mě baví fotky si sám vyvolávat a zvětšovat. Zkrátka celý ten proces, který k tomu patří. To u digitálního fotoaparátu člověk nikdy nezažije. Člověk víc pracuje s materiálem, je to jako se hrabat v hlíně.

    Je to tedy především koníček?

    Četl jsem teď esej O fotografii od Susan Sontagové. V úvodu píše, že se může jednat o činnost pro workholiky, kteří i ve chvílích, kdy jsou na dovolené, pořád musí něco dělat. A fotoaparát jim takovou činnost umožňuje – mačkáte spoušť. Místo toho, aby něco prožívali, tak fotí. To se pravděpodobně děje hlavně Japoncům, kteří pořád dokumentují. Zážitek jim uteče a oni si ho pak zpětně zpřítomňují na monitoru v Tokiu. Přivedlo mě to k úvaze, jestli už nejsem taky ten případ. Mě baví dělat s matérií, ale s workoholismem to nesouvisí. Pro mě je zajímavé zaznamenávat čas. Je to asi stejné, jako když si člověk píše deník. Může se tak něčeho dobrat a lépe porozumět sám sobě. Určitě věci jsou pak pro vás hmatatelnější.

    Jak to vysvětlím dětem?

    Měl jste několik rozverných výstupů v pořadu Na stojáka. Co vás k tomu přivedlo?

    Ano, jsou k vidění na YouTube a je to jedna z mála vlastních věcí, které se dokážu upřímně smát. Nabídl mi to režisér Zdeněk Tyc. Poprvé jsem převzal a trochu poupravil scénku, kterou jsem předváděl při Trapných večerech s Martinem Myšičkou v Dejvickém divadle. Její vtip spočíval v tom, že jsem měl překonat rekord v zadržování dechu, což jsem samozřejmě ani jednou neudělal. Během scénky jsem na sebe navlíkal igelitové pytle a sám jsem se smál tomu, jak to bylo odporné. Poté jsem ještě několikrát vystupoval. Chtěl jsem si zkrátka vyzkoušet nějakou Stand-up comedy.

    Výstup s názvem Perfekcionista viděl Petr Vachler a nabídl mi moderování Českého lva a to myslím bylo mé nejhorší veřejné vystoupení. Byl jsem potom na sebe hodně naštvaný. Měl jsem trému a po skončení přímého přenosu měl pocit, že jsem odtahal deset pytlů cementů. A ještě to ke všemu bylo trapné.

    Takže už nikdy nebudete moderovat?

    Ne, není dobré mít pocit, že je dobré si vyzkoušet úplně všechno.

    Mě vaše komediální výstupy překvapily, působíte velmi seriózně…

    Každý navenek nějak působí. Já jsem třeba plachý, nezačnu hned vyrábět legraci, když se necítím být ve svém prostředí. Nejsem ale ani suchar, jen tak někdy působím. Občas se ptám, proč vlastně tohle povolání dělám. Jak to jednou budu vysvětlovat svým dětem? Hlavní důvod, proč jsem začal hrát, byl především ten, že jsem nechtěl jít zpátky na dráhu. Nezdálo se mi to jako nejlepší budoucnost. Chtěl jsem se na něčem tvořivě podílet. Potřeba exhibice ve mně asi už tehdy vězela, ale až studiem na DAMU a vlivem profesora Mikeše, třeba četbou jeho Eseje o těle, mi došlo, že i ta exhibice musím mít smysl. Divadlo by mělo přinášet něco víc než jen zábavu. Někdy jsem opotřebovaný a nechce se mi hrát, pak se ale představení rozběhne a já pocítím skvělou energii. A všechna skepse je pryč. Spoluúčast je na divadle to nejkrásnější a nejvzácnější, to samozřejmě víme všichni, že takový spoluprožitý večer nemá nic společného se servírováním a následné konzumaci kulturního zážitku.

    Jak můžete jako plachý člověk vystoupit v takovém pořadu, jako je Na stojáka?

    Já jsem plachý jen v osobním životě. Třeba teď jsem trpěl nesmírným stresem, když jsem měl před sebou vidinu našeho rozhovoru. Vždyť se vůbec neznáme! Říkal jsem si, že třeba nebudu mít o čem vyprávět. Nemám v sobě přirozené furiantství, a ještě ke všemu tak blbě čumím! Když se kamarádka mé ženy dozvěděla, že spolu chodíme, reagovala – snad to není ten, co tak blbě čumí? Vystoupení v Na stojáka jsem chápal jako pokus. Říkal jsem si, že se přinejhorším ztrapním. Trapnost je ale přece zajímavý fenomén se silným komickým potenciálem. Z toho jsem taky vycházel, když jsem do Na stojáka šel. Navíc jsem obdivovatelem humoru Andrewa Kaufmana.

    V Popisu jednoho zápasu ale váš upřený pohled režisér David Radok dobře využil.

    Asi ano, na základě této inscenace si mě také vybral Robert Sedláček do filmu Pravidla lži. Robert říkal, že už do konce života budu hrát role takových zádumčivých čumilů. A bohužel se to trochu i potvrzuje. Přitom si myslím, že mám silně vyvinutý komediální talent. Mé čumění ovšem není charakterová vada. Je to jednoduché – mám malou hlavu a lezou mi z ní oči. Ale popravdě, je to asi tím, že nevědomky zkoumám lidi, a tím pádem i blbě čumím.

    Chtěl byste si tedy nyní zahrát v komedii?

    Samozřejmě, že ano. Moc rád vzpomínám třeba na inscenaci Pan Kolpert. Byla to taková ztřeštěná záležitost. Vtipná byla už veřejná generálka. Ta inscenace končila hyperrealistickou rvačkou s podřezáváním hrdla a vydloubáváním očí. A z balkónu, kde sedělo pár diváků důchodového věku, se ozývalo – fuj, hnus, konečně zmizte, fuj, hnus! U šaten pak pán oblíkal babičkám kabát a říkal jim – holky nebrečte, zapomeňte na to a dělejte, že to vůbec nebylo. Tak jsem už začínal mít vážné obavy, ale velkou radost mi udělala naše tehdejší inspektorka hlediště paní Ljubková. Tato více než sedmdesátiletá dáma mi šla v ústrety a celá rozzářená říkala – jako ze života…! Napadlo mě, že toho musela asi hodně zažít.

    Ale žádnou vysněnou roli nemám, spíš bych se chtěl vyhnout šmíře, což člověku s věkem hrozí, protože má čím dál silnější návyky. A herec tak může být pořád stejný, protože se z pohodlnosti přestal zajímat o svůj další vývoj. Prostě má pocit, že to stačí, jenomže ono to nikdy nestačí.

    Jak by podle vás mělo vypadat ideální divadlo?

    Ideální divadlo pro mě bylo Divadlo Na zábradlí, když jsem byl v Národním divadle. Říkal jsem si, že tam bych chtěl hrát, bylo to pro mě divadlo, kde se něco děje. Já jsem trpěl frustracemi ze sebe a ze svého herectví, dokonce jsem se styděl tam i chodit. A Na zábradlí zrovna byla skvělá éra Petra Lébla. Když mi Lébl učinil první nabídku, tak jsem tomu nechtěl ani věřit. Taková éra může však trvat jen pár let a pak zákonitě skončí.

    A nemáte někdy chuť odejít z Divadla Na zábradlí ještě někam jinam?

    Je to možná k zamyšlení. Už tu jsem sedm let a říká se, že po té době dochází ke krizi. Člověka to napadá. Otázka je kam? Já mám Zábradlí rád se všemi lidmi, kteří tam pracují, přestože leckdy pociťuji jistou únavu. Zrovna zkoušíme s Davidem Czesanym zajímavou inscenaci a v okolí nevidím divadlo, do kterého bych chtěl raději, respektive to ani neřeším. Třeba se zajímám málo, ale za tu dobu je Zábradlí pro mě srdeční záležitost. Vím, že se vedou řeči i o tom, jak je teď Na zábradlí v háji, ale chápu to jako přirozenou mezidivadelní drbárnu, kterou se nemá cenu moc zaobírat.

    Co je pro vás největší ocenění?

    Když se povede nejenom celá inscenace, ale jednotlivé představení. Právě to je to kouzlo okamžiku, které umí pouze divadlo. Jedna z největších satisfakcí pro mě byla, když byl bratr na Platonovovi a po šestém pivu mi po našimu, tedy ostravsky, řekl – aji jsem ti tehozkurdupla věřil. Od někoho, kdo mě dobře zná, je to pocta.

    Takže po žádné herecké ceně ani netoužíte?

    Ale ano, bylo by pěkné se dožít Thálie za celoživotní přínos dramatickému umění. Ale vlastně všechny ceny jsou fajn. A určitě nesmím zapomenout na Cenu Sazky a Divadelních novin! Tam se prý dávaly pěkné peníze.

    Juraj Nvota:  Zřejmě už hodně prožil

    Igor Chmela je pro divadelní život příjemný partner. Je s ním veselo, nešvindluje a vše dělá naplno. Raději ukáže, než diskutuje. Zřejmě už mnoho prožil. Má smysl pro absurditu a dojemně smutno-směšný zápas divadelních postav o vlastní důstojnost. Jeho charakter ho nutí nic neskrývat, čímž se trochu připravuje o tajemství a větší přitažlivost. Každý zápas o novou postavu ho však posilňuje a jeho herectví zraje. Mohu potvrdit, že každá zkouška s ním je zážitek. Přeji mu, aby tento svůj dar uměl naplno přenést i do každé reprízy. 


    Komentáře k článku: Igor Chmela: Netrápím se otázkou, zda je Bůh

    1. Tee Pee

      Avatar

      ► Facebooková FunPage, která má za účel sjednotit fanoušky tohoto briliantního herce, fotografa a komika, a zároveň informovat o dění kolem něj. Přidej se i Ty a nenech si ujít novinky, aktuality a zajímavosti- zkrátka vše, co se Igora týká :)! → http://www.facebook.com/​igor.chmela

      25.04.2012 (21.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,