Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Igor Bareš: Být solitér mi vyhovuje

    Igor Bareš tráví většinu života na cestách… FOTO archiv

    Seděli jsme v šatně jeho domovského Národního divadla, kde mu za hodinu začínalo představení Zkrocení zlé ženy. Připravoval se a já si mezitím četla v jeho hereckém profilu: Obor herectví absolvoval na JAMU v Brně (1989). Během studia hostoval v Divadle bratří Mrštíků a v roce 1989 tam získal první angažmá. Poté přešel do činohry Mahenova divadla. V letech 1991–2003 se stal členem Národního divadla v Brně, kde mu byly svěřeny titulní role v Anouilhově dramatu Tomáš Becket a Hamlet v Shakespearově tragédii. V Králi Learovi se představil jako Edmund. V roce 1997 byl nominován na Cenu Thálie za roli Raskolnikova (Zločin a trest) a za roli Hamleta na Cenu Alfréda Radoka. V brněnském Divadle u stolu hrál a hraje v monodramatech, např. v Dostojevského Snu směšného člověka, v adaptaci Tolstého Smrti Ivana Iljiče, v Sofoklově Králi Oidipovi… Od roku 2002 byl ve svobodném povolání. Zahrál si roli Roberta v inscenaci Pod modrým nebem od D. Eldridgeho (Divadlo Na zábradlí, režie M. Dočekal, 2005) a tamtéž ztvárnil postavu Psychiatra ve hře M. Horoščáka: W. zjistil, že válka je v něm (režie J. Pokorný, 2005). Členem činohry Národního divadla se stal v roce 2005, kdy se na jevišti Stavovského divadla uvedl rolí Profesora Higginse v Shawově Pygmalionu…

    Jako Petrucio s Pavlou Beretovou v roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy (r. Martin Čičvák, prem. 10. 2. 2011, Národní divadlo Praha) FOTO PAVEL NESVADBA

     

    Inscenace, která zanedlouho začne – Zkrocení zlé ženy – je tak trochu prokletá. Kritiky moc dobré nebyly, navíc druhá premiéra byla zrušená. Jak ji vnímáte vy?

    Jsem profesionál, tak se snažím hrát co nejlíp. Samozřejmě, že mě mrzí, když výsledek není dobře přijat. Kritika Zkrocení zatratila, publikum bývá soudě podle potlesku spokojené. Shakespeare prý napsal komedii, říkali nám ve škole. Při jejím zkoušení v Národním jsem se dověděl, že je to problémová hra. Prý psal komedie, tragédie a problémové hry. Ještě v Brně jsem v několika tragédiích hrál a šlo mi to. Shakespearovy komedie ale rád nemám, jejich humor mi není blízký. Hra se slovy mě baví chviličku, ale jako divák se jí dvě a půl hodiny věnovat nechci. Jako interpret jsem občas musel.

    Pavlu Beretovou alternuje ve Zkrocení zlé ženy Lucie Žáčková. FOTO PAVEL NESVADBA

    A co ty „problémové hry“?

    V nich jsem také hrál, třeba v Timonu Athénském nebo v Bouři. Ta je velmi problémová… Jsou to hry, kterým moc neholduju. Nerozumím jim a byl bych rád, kdyby se mi v budoucnu vyhnuly. Nestalo se tak v případě Zkrocení zlé ženy. Role Petrucia bych si velmi vážil před patnácti lety, teď se na ni cítím trochu opotřebovaný a bez patřičné energie. A jak jsem říkal, ten humor mi není blízký.  Pravdou ale je, že představení jsou vyprodána. Těžko říct proč. Když divák vidí na našich plakátech Zkrocení zlé ženy, tak vesměs očekává nějaké tradiční představení, ale tahle inscenace tradiční není. Sám nevím, co si o tom mám myslet.

    To samé mě „postihlo“ v Konci masopustu, který Jan Pitínský inscenoval dost neočekávatelnou formou, což dle mě textu neprospělo. Paradoxně z toho vycházím podle kritiky jako jeden z mála úspěšně, protože postava Krále, jak už je Topolem napsaná, se z toho stylizovaného balábile vylučuje. Vymyká se svou individualitou. A tu režisér nezničil. Takže z celku vyčnívám jako solitér, a to mně vyhovuje.

    Svatební polibek s Antonií Talackovou na zámku Kuks 7. června 2008. FOTO Nevestinkynevesty

    Jako představiteli Petrucia se pro vás nabízí otázka, zda rád krotíte ženy…

    Neeee!!! Vztah muže a ženy přece musí vzniknout na základě nějakých sympatií, souznění, v něm by přece nikdo neměl být dominantní. Možná, že některá žena je masochistka, je ráda podřízená, ale o tu já bych nestál.

    Vaše žena Antonie Talacková je také herečka. Potkali jste se na jevišti Národního?

    Tady ne, ale v Brně. A potkáváme se v Divadle Na Prádle, například v Obchodníkovi s deštěm. Ve Stavovském divadle jsme spolu sice hráli ve stejné inscenaci, ale míjeli jsme se. V Národním jednou dělala záskok v Našich furiantech za Táňu Medveckou, kdy hrála moji ženu. Moc jsem se pobavil.

    S Toničkou. FOTO archiv Igora Bareše

    Vaší malé Toničce budou zanedlouho dva roky. Jak zvládáte spojit divadlo a rodinu?

    Mám teď herecky poměrně náročné období. Vedle hraní v divadle a v seriálu Cesty domů jsem ještě s Milošem Zábranským točil pro Českou televizi komedii Vánoční hvězda, kde jsem měl hodně natáčecích dnů. Kromě toho bude Agnieszka Holland zanedlouho točit v Praze příběh Jana Palacha, film Hořící keř, kde mám taky velkou roli. A manželka, ač na mateřské, zkoušela nedávno na Nové scéně Steigerwaldovu Mou vzdálenou vlast. Takže se u Toničky střídáme. A když nemůžeme, platíme hlídání. Aspoň se dítě nestydí před cizími lidmi.

    Před časem u vás diagnostikovali tzv. Crohnovu nemoc – vrozenou chorobu střev. Jak se s ní vypořádáváte?

    Když u mě před třinácti lety začala, naprosto jsem vyřadil z jídelníčku smažená jídla, uzeniny a tlačenky a nemoc mě nechala na pokoji. Od prvního útoku, než se ozvala před čtyřmi lety podruhé, uplynulo devět let. Bohužel jsem nevystopoval spouštěcí moment ataku, takže se může kdykoli projevit. Fakt je, že občas si teď řízek i tlačenku dám, a že se nemoc zhoršuje. Teď mě choroba chytne tak jednou za tři měsíce. Pak je mi asi dva dny opravdu blbě. Přestanu jíst, pít, musím zklidnit organismus. Ten zánět v těle je a projevuje se různě. Třeba mně oteče koleno. Chodím pak jak syfilitik…

    V Letním dnu Slawomira Mrožka (r. Zdeněk Kaloč, prem. 2. 10. 2011, Národní divadlo / Reduta Brno). FOTO ND Brno

    Není na vině právě stres, kdy třeba máte hodně práce?

    Stres mám, když je práce málo. Vždycky, když nemoc propukne, musím počkat, až zase přejde. Ale dá se s ní zatím žít. Znám lidi s Crohnovou nemocí, kteří jsou na tom hůř než já. Zvykl jsem si na permanentní lehkou únavu a zvýšenou teplotu. Je třeba umět odpočívat. Když jsem to ještě neuměl a odpadla mi třeba o prázdninách nasmlouvaná práce a já byl doma v klidu, začaly se ozývat různé bolesti. Odešly zase až s pravidelnou prací.

    Oslavy 100. dílu seriálu Cesty domů – zleva: Jana Brávková, Igor Bareš, Jiří Adamec (režisér), Tereza Kostková, Carmen Mayerová, Martin Kraus a Petr Konáš (v dřepu). FOTO JIŘÍ HERMAN

    Hrajete v seriálu Cesty domů. Jaké jsou vaše „cesty domů“?

    Dnes už se dají nazvat především cesty Prahou. Ty bývají nejhezčí. Beru je jako odměnu za pracovní den. Trochu mi trvá, než z divadla dorazím do Šárky.

    Takže se cestami domů zklidňujete?

    Dřív jsem své běsy řešil poměrně zásadními večírky, což si jako člověk, který má třiadvacet představení do měsíce, dovolit nemůžu. Pravda je, že si energii z jeviště v sobě vždy ještě chvilku nesu.

    I emoce?

    Ty souvisejí s prožíváním, a tomu já už na jevišti moc nepodléhám. Když člověk hraje často, tak nutně musí tento způsob hraní opustit. Prožívat třeba coby Raskolnikov touhu zabít dvě ženy sekerou dost dobře nejde. Fáze prožívání jsem nahradil fází předstírání. Pokud je předstírání herecky podáno tak, že je divák nepozná, je to skvěle odvedená práce. Sice rutinní, ale klobouk dolů. Je paráda, když vás někdo takhle dovede podvést. Nebo ne?

    S Petrem Jarčevským (Muž) a Ivanou Plíhalovou (Anna) jako Ludvík v Uchu Jana a Lenky Procházkových (r. Michal Bureš, prem. 5. 3. 2010, Moravské divadlo Olomouc). FOTO MD Olomouc

    Trochu jsme odbočili z vašich cest domů. Měla jsem na mysli i existenciálnější návraty.

    Samozřejmě, že se vždy rád vracím do své rodné Olomouce, byť v poslední době šlo většinou o návraty pracovní. Hostuju tam v inscenaci Ucho, pravidelně spolupracuju s Českým rozhlasem Olomouc, dokonce jsem jejich „tváří“. Pracovat jezdím také do Karlových Varů, kde vystupuju v Divadelní komedii finského dramatika Bengta Ahlforse. Je mi sympatická snaha obnovit ve Varech stálý soubor. A vracím se i zpátky do Brna, do Reduty, kde hraju v Mrožkových jednoaktovkách Kouzelné noci a Letní den režiséra Zdeňka Kaloče. Takže jak vidíte, moje „cesty domů“ jsou převážně pracovní, ne soukromé. Ale nevnímám to tak. Vždycky jde o příjemnou cestu.

    Plníte si hraním své dětské sny?

    Etapa, kdy si divadlem plníte nějaké představy a sny, je krátká. A jakmile se začnete divadlem zabývat profesionálně, nikdy se už nevrátí. Teď v divadle vyhledávám především příjemné okamžiky. Chci hrát v dobrých inscenacích. Zatím je to ale tak, že si své divadelní sny plním jinde než v Národním. Jsem tu sedmý rok a vůbec se nedivím, že se mě občas někdo zeptá, zda tu jsem vůbec v angažmá.

    S Jiřím Štěpničkou v Ohrožených druzích (r. Petr Zelenka, prem. 24. 11. 2011, Národní divadlo / Nová scéna Praha). FOTO HYNEK GLOS

    Jak to? Nemusím souhlasit s inscenačním výkladem, ale vás si v žádné roli nejde nevšimnout.

    To rád slyším, ale byl bych radši, kdyby především dopadla dobře celá inscenace. Hodně jsem doufal v Zelenkovy Ohrožené druhy. V Národním mi totiž většinou něco nabídnou a já se tomu pak snažím vyhnout. Tohle bylo zprvu stejné. Petr Zelenka napsal hru, já si ji před půl rokem přečetl a vůbec jsem jí nerozuměl. Tak jsme měli schůzku, kde mi ji vysvětloval. Jakž takž jsme trnitou cestou našli společnou řeč. Zkoušení bylo příjemné, i když se o měsíc prodloužilo, a představení nyní hraju rád, což se nedá o mnoha jiných inscenacích v Národním říct. A vidíte, kritika napsala, že to Zelenka nezvládl a režírovat měl někdo jiný. Tak zas nevím.

    V Ohrožených druzích svádí vaše role k laciné šarži homosexuála. Vy jste se tomu ubránil.

    Jde o žánr. Jinak byste homosexuála hrála ve Feudeauovi, jinak v civilní hře ze současnosti. V ní se nemůžete pitvořit, šišlat a vonět. Je to normální chlap, „jiný“ jen svou orientací.

    Obdobně orientovanou postavu jste ztvárnil i v Kupci benátském…

    Tam jsem režisérův výklad velmi uvítal. Martin Čičvák postavu Antonia vyložil jako noblesního člověka, výlučného svou orientací. Shylock je zase výlučný svou rasou. A tito dva solitéři jsou obklopeni zběsilým světem mladých. Takže ačkoli vzájemně vedou boj, jsou si navzájem blízcí a sympatizují spolu. To mě zajímalo. A taky Shakespearův verš. Nemám rád, když jej interpreti deformují, boří nebo mu něco ubírají či přidávají. Ať si napíšou vlastní hru. Shakespeare se má říkat tak, jak byl napsaný a je přeložený.

    Jako Antonio s Lucií Žáčkovou (Porcie) a Jiřím Štěpničkou (Shylock) v Kupci benátském (r. Martin Čičvák, prem. 12. 11. 2009, Národní divadlo Praha). FOTO DIANA ZEHETNER

    Koho hrajete v chystaném filmu Agnieszky Holland o Janu Palachovi?

    Majora StB. Jmenuje se Dočekal, jako šéf činohry ND…

    Jak jste se k roli dostal?

    Hrozně nerad chodím na konkurzy, ale tentokrát jsem šel. Natočil jsem dialog s paní režisérkou a pak mi zavolali, že mě berou. Možná už bude téma někdo vnímat jen jako historii, ale je dobře, že se Palachův příběh natočí. První hrané dramatické dílo, které se mu věnuje.

    Větší roli jste měl ve Vánoční hvězdě, která se dokončuje.

    Starý mládenec – co taky jiného bych mohl dostat – hraje v talentové soutěži na tubu a zpívá své lásce Matuškovu Terezu. To není jednoduchá píseň a já neumím zpívat. Měl jsem nacvičenou šest a půl minuty dlouhou skladbu na tubu, kterou natočila profesionální hráčka, a k tomu jsem zpíval. Sice na playback, ale myslel jsem, že se studem propadnu. Naštěstí to mělo být trapné, a tudíž dojemné. Já nemám tenhle styl humoru rád. Ale byla to práce, u které jsem mohl přemýšlet. Když vím, že ve čtvrtém obrazu hraju na hřeben, tak si ho v druhém rozehraju tak, že se jím učešu. Nešlo o případ, kdy vytrháváte stránky ze scénáře a mastíte situace a text, jak vám přijdou pod ruku. Je dobré mít své role promyšlené, projeví se to na výsledku.

    Cesty života jsou nevyzpytatelné. FOTO archiv Igora Bareše

    Jaký jste herec během zkoušení? Buřič?

    U každé práce, každého režiséra se projevuju jinak. Je třeba si vždy uvědomit, s kým mluvíte a v jakém je naladění či rozladění. Jinak je třeba spolupracovat se Zdeňkem Kaločem, jinak s Martinem Čičvákem. Jakmile něčemu nerozumím, ptám se. Pro jistotu většinou začínám slovy: Jsem asi hloupý, ale… V Praze se mi začalo stávat, že postavu pevně uchopím až kolem patnácté reprízy. Třeba ve Zkrocení dokážu až teď nakládat se silami hospodárně. Dřív když jsem viděl, že kolem není žádná energie, tak jsem se ji tam snažil nacpat sám. Jenže pak jsem vypadal jako idiot. Běhal jsem, křičel, potil se, snažil se za druhé, ale ono to stejně pak nefungovalo. Lepší je soustředit se na sebe.

    Mluvili jsme o vaší nejmladší dceři. Vy ale máte ještě jednu…

    Se Sonjou nežiju, ale rozumíme si dobře. Je z generace, která touží po vzdělání. Ne jako naše, my jsme na všechno kašlali a snažili se co nejrychleji zničit. Dnes se většina dětí učí s chutí, aby v životě něco dokázala. Sonja je v prvním ročníku na gymnáziu, je jí čtrnáct a mluví o tom, že bude novinářkou… Třeba se mnou někdy udělá taky rozhovor… Jezdím za ní, když mám cestu na Moravu. Tak jednou za týden, čtrnáct dní. Je pravda, že se dcery zatím neviděly. Je na mně, abych jako otec tento úkol zvládl.

    Představení Zkrocení zlé ženy se nezadržitelně blíží. Loučíme se a já si před začátkem ještě stačím dočíst Barešův herecký profil:Po roli profesora Higginse následovaly role Doktora Mauera v Schnitzlerově Duši – krajině širé (StD 2005), Edvarda IV. v Shakespearově Richardu III. (StD 2006), Chramouse v Šrámkových Zvonech (ND 2006) a Náčelníka policie Uchovertova v Gogolově Revizorovi (StD 2006). Diváci mají možnost herce v současné době vidět na scéně Stavovského divadla v titulech: Richard III., Revizor, Srpen v zemi indiánů a Kupec benátský. Na jevišti Národního divadla hraje Petrucia ve Zkrocení zlé ženy, nebo Krále v Konci Masopustu. Na Nové scéně vystupuje v inscenacích Co se stalo, když Nora opustila manžela Elfriede Jelinek, Zelenkových Ohrožených druzích a Steigerwaldově Mé vzdálené vlasti. Bohatá je i jeho činnost mimodivadelní. Zaujal v televizních seriálech – Detektiv Martin Tomsa (1996), Četnické humoresky (2000), Pojišťovna štěstí (Harry – Jindřich Povolný), v seriálu Horákovi hraje Jana (2006). V televizním filmu Kruté proměny (1993) vytvořil postavu náboženského fanatika. První velkou filmovou roli (Pavel) ztvárnil ve snímku režisérky Alice Nellis Výlet (2002), za kterou byl nominován na cenu České filmové a televizní akademie Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Dále následovaly filmové postavy: Otec v Hodném chlapci (2004), Čevora v Krvi zmizelého (2005), Milan ve Slunečním státě (2005), Stříbrná vůně mrazu (TV 2005, režie J. Polišenský), Karel ve filmu Hezké chvilky bez záruky (2006, režie V. Chytilová), v seriálu Horákovi hraje Jana (TV 2006, režie T. Krejčí, K. Šulajová) a další. Vedle herectví se věnuje dabingu.


    Komentáře k článku: Igor Bareš: Být solitér mi vyhovuje

    1. Jindřich Kumpošt

      Profilový obrázek

      Je sice vděčné a pro p. Bareše i užitečné,
      že se prezentuje coby tvář Českého rozhlasu Olomouc, ale dost zamrzí, když se přitom ani slůvkem nezmíní o Českém rozhlase Brno, s nímž spolupracoval 15 let a – pokud se pamatuji – kromě řady dramatických úkolů byl jedním z hlasů v nejuspěšnějším seriálu stanice Praha (natáčeném v Brně) – v Toulkách českou minulostí. Mimochodem – za tento počin dostal svého času Neviditelného herce. Nevděk sice světem vládne, ale „staré věci by se neměly opouštět pro nové“, jak se moudře zpívá v jedné písničce. Ani staří přátelé. Anebo na ně aspoň nezapomínat. Paměť přece k herecké profesi nezbytně patří.

      26.11.2012 (11.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,