Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly

    Hulcova bleskovka (No. 8) – z festivalu ARENA

    Začalo léto, jsou prázdniny. Je volno, klid a pohoda. Avšak divadlo se mnohde hraje dál a i-DN stále žijí a tepají do nepravostí divadelní doby. A tak jsem se rozhodl oživit svůj dávný blog a občas přispět na tyto stránky vlastními komentáři, postřehy, reflexemi či jinými texty, které se buď do Divadelních novin v průběhu roku nevešly, anebo by pro ně po prázdninách už nebyla vhodná doba, čas ani prostor. A budu-li mít dojem, že to mé psaní a publikování má aspoň trochu smysl, pokusím se v něm – nepravidelně – pokračovat i po prázdninách. Anebo zase na dvanáct a půl roku utichne, jako tomu bylo od mé předchozí bleskovky /zde/.

    Smrt jako generátor kultury

    Okamžiků života není nazbyt
    a okolnosti smrti si nelze představit.

    Z připravovaného (nového) překladu Tibetské knihy mrtvých nakladatelstvím DharmaGaia /zde/

    V sobotu 1. července skončil v Praze Open Air festival ARENA založený Divadlem bratří Formanů. Jak stojí v záhlaví festivalu, je přehlídkou divadla, nového cirkusu, hudby a současné vizuální tvorby. Jeho součástí jsou představení vzniklá v produkci bratří Formanů, stejně jako představení kumštýřů, artistů a jiných umělců, které Petr a Matěj Formanovi potkali během svých cest po světě.

    Festival se letos konal pošesté. Foto Vladimír Hulec

    Poprvé se konal v roce 2017 (14. – 18. června) a od té doby – vyjma roku 2020 (kvůli covidu) – každý červen (termín se posouval od poloviny měsíce do – nyní – konce: více zde). Koná se na levém, smíchovském břehu Vltavy poblíž železničního mostu, a ač se odehrává téměř mimo zájem médií – snad vyjma prvního ročníku, kdy zde hostovala famózní show z divokého západu Deadtown bratrů Formanů -, je hojně divácky navštěvován a atmosféra je tam snad ještě družnější, domovštější a svobodomyslnější než na obdobně laděné Letní Letné. Denně se něco děje. Vedle vždy několika představení a večerních koncertů i řada výtvarných dílen pro děti i dospělejší, ochotné se matlat a vytvářet (letos trička různých podob, ale i masky a různé artefakty). Na malém nábřeží Vltavy před dětským hřištěm a na palubě lodi Tajemství se pohybují prodavači, výtvarníci, herci, technici, muzikanti, jako bychom byli někde na rynku či na tržišti. A všemu nenápadně vévodí oba bratři Formanové. Nejinak tomu bylo poslední den festivalu, kdy se mi jej – ač bydlím nedaleko přes řeku – podařilo letos poprvé (a bohužel naposledy) navštívit.

    Samozřejmě jsem si nenechal ujít hlavní atrakci letošního ročníku, Stěnu smrtiLe Mur de la Mort se zhruba půlhodinovou motorkářskou show Mortel Jus de Mortel (Smrtící šťáva). Jen pro otrlé, dalo by se napsat. Ale přesnější je „jen pro milovníky starých atrakcí, cirkusových show a adrenalinových zážitků“. A Pražané byli nadšeni. Nevím, kolik se do stanu s kolmou dřevěnou „motorkářskou“ stěnou vejde diváků, odhaduju že kolem stovky, možná i víc. Byla prý postavena okolo roku 1930 ve Spojených státech a díky své jedinečné konstrukci s vnějšími přístupovými rampami představuje jednu z nejpozoruhodnějších stěn smrti na světě. Je zapsána do seznamu historických památek a je součástí tří dosud funkčních stěn smrti na světě. A v Praze měli – jak mi říkala prodavačka festivalových lístků sedící v malé boudičce u lodi Tajemství – pokaždé plno. A to se show hrála po celou dobu festivalu takřka denně, většinou čtyřikrát za den a vstupné se pohybovalo v rozmezí 200 (děti a důchodci) – 250 Kč (dospělí).

    Bylo to setkání s dobou, kdy existovaly skutečné divadelní boudy a arény a romantika byla přirozenou součástí našich životů. Foto Vladimír Hulec

    Bylo to setkání s dobou, kdy existovaly skutečné divadelní boudy a arény a romantika byla přirozenou součástí našich životů, kdy odvážní muži na visutých lanech nebo řvoucích motorkách a hadí ženy v divokých pozicích byli úchvatní a obdivovaní. A divákům vnitřnosti trnuly a oči přecházely z toho, co předvádějí, co dokážou. Svými těly, odvahou, na starých strojích, bez jistoty digitálních technologií. Bylo to úchvatně primitivní, přímočaré divadlo, bez jakýchkoli artových fajnovostí. Zkrátka heavy metal, s despektem suše konstatoval hudební publicista Petr Dorůžka, kterého jsem potkal jdoucího na koncert do nedalekého Jazz Docku a nadšeně mu o tom referoval. A vlastně jo. Je to žánr heavy metalu v kontextu klasického cirkusu.

    Je to žánr heavy metalu v kontextu klasického cirkusu. Foto Vladimír Hulec

    Víc už asi nemá smysl popisovat. Čtyři drsní motorkáři připomínající přestárlé máničky z filmu Easy Rider a jedna děva uvedou diváky po krátkém entrée, kdy předvedou jednoduchou motorkářskou exhibici před stanem, po schodech na vysoko, kol dokola cirkusové arény čnící tribuny. Diváci se rozestaví do dvou řad a z vysoka hledí dovnitř kruhu a na kolmé dřevěné stěny kolem něj, kde se celá show za burácení motorek koná. Uprostřed je ještě rocková kapela, přesněji rockové duo – elektrická kytara a bicí občas doprovázené zpěvem jednoho (hlavního) z motorkářů. A shora vše komentuje a diváky řídí laskavě drsná děva.

    V jednu chvíli jeli po kolmé ploše tři motorky najednou. Foto Vladimír Hulec

    Chlapi dole střídají motorky, jezdí jedna, dvě a po čase dokonce i tři najednou, a předvádějí různé kaskadérské kousky – jízdu bez rukou, jízdu ve stoje či s nohama na řidítkách, dokonce i jízdu se zavázanýma očima. A diváci – včetně otců, matek i dětí – jsou uhranuti. Piští, křičí, dupou, tleskají. A na závěr jsou vyzváni, aby natáhli přes okraj zábradlí ruce s bankovkami a že je bude motorkář od nich sbírat. A světe div se – kolem dokola se natáhlo snad dvacet či třicet rukou, v každé stokoruna či dokonce dvoustovka. A motorkář jezdil a všechny postupně vysbíral (někdy musel najet vícekrát, než se mu to povedlo). Odhaduju, že si přišel na dobrých 3000, ne-li víc Kč. A diváci byli nadšeni. Inu, adrenalin dělá své.

    Aladin bratrů Formanů – vpravo s mísou ovoce Anička Duchaňová, v pozadí slon s divadlem na zádech. Foto ARÉNA

    Posledním představením – před večerním koncertem – letošního ročníku byla inscenace Aladin, jež byla součástí prvních tří ročníků, a na festival se tak vrátila po třech letech. Vznikla v rámci projektů Marseille – Evropské hlavní město kultury 2013 a Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 a je výsledkem spolupráce francouzského divadla Théâtre du Jeu de Paume v Aix-en-Provence a autorského týmu kolem Matěje Formana a Divadla bratří Formanů. Je určena dětem od sedmi let, premiéru měla v čistě francouzském obsazení 26. října 2013 v Théâtre du Jeu de Paume a poté do prosince 2014 putovala Francií. V Česku (s částečně českými herci) se poprvé prezentovala od 5. do 8. března 2015 v pražském Divadle Minor, kde jsem ji tehdy zhlédl, a poté v září téhož roku na Skupově Plzni v rámci již zmíněného projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Do Divadelek o ní tehdy krátce referovala Lenka Šaldová /zde/.

    Jde o typicky formanovskou produkci dýchající starodávností potulných loutkářů a evokující – tentokrát – magický svět Orientu. Odehrává se v rukodělně precizní „atmosférotvorné“ výpravě s různými typy loutek, od maňásků a marionet přes stínové divadlo a různé reálné objekty (například ovoce či konfety, ale i divadlo na hřbetě slona či v hrbu velblouda) po velké manekýny a na kolečkách jezdící loutky nadživotních velikostí (velbloud, slon, čaroděj). A s herectvím, jehož snad nejpřesnější charakteritikou je hraní (vystupování, bytí na jevišti i mimo ně) s osobním ručením. To obstarávala především Anička Duchaňová v roli vypravěčky, jež se v průběhu představení, aniž by opustila vypravěčskou rovinu, stává krásnou Šahrazád. Inscenace se od roku 2015 nezměnila. Snad jen Duchaňová ji  dnes třímá ještě pevněji a suveréněji v rukou. Je již zkušenou komediantkou, dokáže si vyhrát s každým detailem – s pohybem rukou, těla, změnou hlasu, pohledem očí, vábivým úsměvem. A poradí si i se situacemi, kdy ji malé děti rozsazené na zemi před pódiem občas neposlechnou a na jeviště si pro nějakou konfetu či zatoulanou kuličku vína vběhnou. Je to produkce, která nestárne, do lodi je krásně „zapasovaná“ a věřím se ještě dlouho hrát bude. Je vlastně věčná, nadčasová, stejně jako motorkářské show na břehu. Vzpomněl jsem si při ní na Kouzelný cirkus Laterny magiky, jehož se nenadále letos zbavila. Možná bratři Formani by na jeviště Nové scény, potažmo Laterny magiky, mohli vstoupit a navázat na Schorma právě obdobnou magickou, ryze divadelní produkcí „pro všechny generace“. Z českých tvůrců mají pro magii a fantazii navazující na práci Radoka a později Schorma dnes největší smysl. Což potvrzují dlouhá léta. Co je oslovit?

    Na koncert už jsem nezůstal… Foto Vladimír Hulec

    Na koncert už jsem nezůstal a cestou domů, zahlcen zážitky, potkal na Jiráskově mostě Petra Dorůžku. Ale o tom jsem již psal…

    Divadlo bratří Formanů – Bratři Formani a kol.: Aladin. Režie Matěj Forman, scénografie, kostýmy, masky a marionety: Josef Sodomka, Andrea Sodomková & Matěj Forman, Hudba Daniel Wünsch, choreografie Veronika Švábová, animace Anna Krtičková, asistentka Pauline Masson, světla Petr Goro Horký & Tomáš Morávek, zvuk Jan Mucska & Philippe Leforestier, adaptace francouzského textu Agnès Sourdillon, český překlad Jean-Gaspard Páleníček, Jan Novák. Výroba marionet a dekorací Antonín Maloň, Tereza Komárková, Martin Lhoták, Radomír Vosecký, Petr Horký, Vladimír Všetečka a spolupracovníci Divadla bří Formanů. Světová premiéra 26. říina 2013 v Théâtre du Jeu de Paume, Aix-en-Provence, Francie. Psáno z uvedení na festivalu Aréna 1. července 2023 v 19 hodin na lodi Tajemství v Praze.

    Na závěr – jak je a doufám i bude v mých bleskovkách pravidlem – nabízím (tentokrát) smrtelnou šachovou partii. A nemohu jinak než z jarního duelu o mistra světa mezi Janem Něpomňaščim (rusky Ян Александрович Непомнящий, v anglofonním světě přepisovaném Ian Nepomniachtchi) z Ruska a čínským šachovým velmistrem Dingem Lirenem (čínsky 丁立人, v českém přepisu Ting Li-žen) /více zde/. Zápas to byl – zvláště v prvních sedmi partiích – smrtelný. Bojovný, kreativní, plný nečekaných situací a odvážných postupů. Na úvod jsem vybral druhou, nejkratší partii, ze strany černého vedenou jak jízda na stěně smrti, již právě černý – Něpomňaščij – vyhrál. Další partie nabídnu a výsledek zápasu se dozvíte v některé mé další bleskovce /anebo se podívejte na net :-)/.

    Výhoda oproti době před dvanácti lety je, že některé partie nebudu muset přepisovat a vy si navíc můžete poslechnout zasvěcený a myslím i celkem vtipný komentář:


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 8) – z festivalu ARENA

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,