Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 1)

    V Praze v Divadle Na zábradlí a Teatro NoD začal včera 15. ročník mezinárodního festivalu nezávislých a amatérských divadel Apostrof. Zahajujeme denní reportáže.

     Apostrof_logo

    Apostrof – trocha historie

    Myšlenka uspořádat mezinárodní festival nezávislých a amatérských divadel v Praze se zrodila mezi členy divadla Lucerna MB v prosinci 1998 při jejich účasti na divadelním festivalu Fiesta!‘98 ve Venezuele. Již v červenci následujícího roku se uskutečnil první ročník pod názvem MB(apostrof)99 za účasti 13 souborů z Česka, Slovenska, Maďarska a Venezuely. Během dalších ročníků pak festival přivítal na 150 divadelních souborů z celého světa, u nichž v průběhu let zdomácněl pod názvem Apostrof, pod kterým ho od roku 2005 existuje i oficiálně. Apostrof se koná v letní Praze, což je pro mnohé, zvláště zahraniční účastníky, jedním z velkých lákadel, pro které jsou ochotni vážit cestu ze vzdálených, z divadelního hlediska velmi atraktivních míst, a hrát zde bez honoráře. Laskavostí pražských scén Divadla Na zábradlí, Divadla DISK, teatro NoD-Roxy, Divadla v Celetné a dalších využívá festival tyto historicky i umělecky významné scény v nejatraktivnějších částech Prahy pro realizaci festivalového programu. (Po rekonstrukci Malostranské besedy, někdejšího sídla pořadatele, se ukázalo, že návrat je z mnoha důvodů vyloučený. Lucerna MB proto mění adresu sídla a vyjímá ze svého názvu zkratku rodné scény). Za to, že se festival blíží již do poloviny druhé dekády své existence, vděčí jak zcela bezplatné organizační a dramaturgické práci členů pořádajícího divadla Lucerna (občas festival dotujícím i svými soukromými penězi), tak nezanedbatelné podpoře HMP, MKČR, IVF a privátním subjektům.

    Apostrof 2013-poster

    Sobota 29. června 2013 – 1. den festivalu

    Kdo jsme a jaký je smysl našeho konání, proč se zabývat divadlem a co vůbec od divadla chtít, ptaly se úvodní produkce letošního Apostrofu.

    Kolik politiky unese divadlo?

    Na úvod v NoD razantní politické divadlo – Schluss mit Kunst (Dost bylo umění) salzburské Editta Braun Company. Trocha politického školení, něco pohybového divadla, malinko ekologie, dotáčky (z)ničené planety, laškování s diváky, dramatické situace a vzájemné dialogy mezi herci.

    FOTO archiv festivalu

    Na začátku sledujeme přednášku o tom, že kapitalismus je postaven na vykořisťování člověka člověkem. FOTO BETTINA FRENZEL

    Na začátku sledujeme přednášku o tom, že kapitalismus je postaven na vykořisťování člověka člověkem, odvolávající se až na Marxův Kapitál. A že je třeba něco dělat a že divadlo to nedokáže. Následují dokumentární záběry odpadků a ekologicky ničené přírody prokládané proslovy různých politologů a ekologů. To vše sledují a komentují tři mladí performeři a – jak se po chvíli ukáže – poměrně slušní tanečníci mixující bejartovu techniku neuzavřeného klouzavého pohybu v křivkách s kontaktní improvizací, pohybovým divadlem a street dance.

    FOTO archiv souboru

    To vše sledují tři mladí performeři a – jak se po chvíli ukáže – poměrně slušní tanečníci. FOTO BETTINA FRENZEL

    Později do dění vstupuje i sama šéfová souboru a současně autorka a režisérka, obsluhující u stolku přímo u jeviště světlo či zvuk. Mluví na diváky, komunikuje s herci. Nakonec všichni čtyři pějí Lennonovo Imagine v dojemném sblížení. Jediné, co můžeme dělat je Imagine all the people sharing all the world… Diváci tleskají, ale konec to není. Následují vize všech tří, jak bude svět vypadat za padesát (či kolik) let. Zaujala mě nabídka jednoho z herců: Jediná šance je spáchat sebevraždu celého lidstva. Jedině tak (živý) svět přežije… Po (nyní již skutečně závěrečném) potlesku přichází režisérka a vyzve diváky k dialogu: Důležitá pointa!!!

    Jedno nedoplňovalo druhé, natož aby se nějak násobily. FOTO BETTINA FRENZEL

    Jedno nedoplňovalo druhé, natož aby se nějak násobily. FOTO BETTINA FRENZEL

    Naivní politický pohled na svět, téměř školení o škodlivosti brouka, se nesnoubilo s poměrně kvalitním pohybovým divadlem. Jedno nedoplňovalo druhé, natož aby se nějak násobily. Ale budiž, je to autorčina cesta: (post)agitpop vycházející z idejí 60. let, určený – zřejmě – především školákům, jak se dozvídáme z dialogu s autorkou po představení. Proč ne? Ale otázku, jak spojit (pohybové) divadlo s politickým apelem či dokonce (ú)činem nevyřešilo.

    Jsem to já?

    Produkce další rakouské (taneční) skupiny CieLaroque, která se představila na jevišti DNz, žádným agitpopem ani experimentem nebyly. Dvě choreografie vedoucí tohoto divadla Helene Weinzierl byly vysoce profesionálními čísly pro jednoho, respektive dva tanečníky.

    Juraj Korec. FOTO archiv souboru

    Juraj Korec. FOTO archiv souboru

    První – 3 01 39 1 IS IT ME – je komickým či spíše (sebe)jízlivým číslem slovenského tanečníka Juraje Korce o identitě jedince. Končí tancem, při němž je na jeho tělo promítán čárový kód (odtud název choreografie). Tanečník se však vysmekne (přestane tančit / podléhat vnějšímu tlaku) a nalije sobě i divákům „čistého vína“ (skutečné šampaňské): Tanec je abstraktní forma umění a nelze jej pochopit, a to o kdyby choreografie byla konceptuální… říká.

    FOTO archiv souboru

    Think Fish Part I je duetem dvou mužů-tanečníků (Juraj Korec a Emil Leeger) o rybě a dvou mužích, možná milencích. FOTO archiv souboru

    Druhá část produkce – choreografie Think Fish Part I (Think Fish / mužská verze – existuje ještě ženská, ale tu salzburští nepřivezli) – je duetem dvou mužů-tanečníků (Juraj Korec a Emil Leeger, oba Slováci) o rybě a dvou mužích, možná milencích. Ironický, vtipný, ale v důsledku vážně míněný dialog (nejen mezi tanečníky, ale i tanečníků s diváky) o lásce, o identitě, o (ne)smyslu tance, potažmo divadla, potažmo umění. Skvěle zatančený, výborně podaný. Jen opět – jako včera ve všech třech představeních – chyběla vícevrstevnatost a výraznější, hlubší pointa. Jako by se síla a smysl produkcí vyčerpaly už samotným jejich vznikem a bytím. Jako by aktéři nevěřili, že uměním lze skutečně něco podstatného posunout či dokonce změnit. Jao by nevěřili sami sobě. Přes všechnu vnější komunikaci nabízejí uzavřené světy, do nichž neznalým/nezasvěceným téměř nelze vstoupit. A tak je jim třeba rozprávět s diváky i po představení. Ale vlastně, proč ne? Možná právě to je ten smysl a apel divadla dnes.

    FOTO archiv souboru

    Přes všechnu vnější komunikaci nabízely včerejší produkce uzavřené světy, do nichž neznalým/nezasvěceným téměř nelze vstoupit. Snímek z choreografie Think Fish Part I. FOTO archiv souboru


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,