Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcova bleskovka (No. 5)

    Kvasnice rozetřete s cukrem, přidejte dvě lžíce mouky a čtyři lžíce vlažného mléka nebo vody. Rozmíchejte, až vznikne řidší těstíčko, přikryjte a nechejte pět až deset minut na teplém místě vykynout.

    Jak připravit kvásek? (Milena Volfová: Chléb v hlavní roli)

    V pondělí 6. prosince se v prostoru malé prosklené výlohy bývalého obchodu na rohu Heřmanovy a Janovského ulice v Praze-Holešovicích, která je v současné době (sou)částí galerie Vernon Projekt, konala zvláštní (para)divadelní akce nazvaná Jako kdo by ses chtěl narodit? Začala v půl osmé večer. Diváci – bylo nás asi čtyřicet – pili svařák nebo čaj a seděli na rozkládacích stoličkách či stáli na chodníku. Dění sledovali zvenku. Uvnitř byla jakási terapeutická ordinace, ve které seděl(a) PLB – profesionální lidská bytost (autor projektu, pedagog pražské DAMU, režisér a herec Alexander Komlosi). Za papírovou stěnou, která tvořila boční a zadní stěnu jeho ordinace, byla čekárna. Přišly tam dvě „trhlé“ mladé ženy (Eva Čechová a Daniela Voráčková). Vyplnily formuláře a vešly do ordinace. Tam se odehrála asi dvacetiminutová parapsychologická seance, na níž PLB chtěl naučil ony dívky, jak se stát – či uvědomit si, že jsou – LBi, neboli lidskými bytostmi. Zvuk zevnitř byl reprodukován venku stojící reprobedničkou. Sněžilo. Když se PLB zeptal, co dívky dělají, řekly, že jsou VP – vulví pracovnice. A že připravují k životu BLBi – budoucí lidské bytosti. A jak že to dělají? Zkušebně jim nabízejí projít si různými stavy, charaktery, situacemi a zjistit, které jim vyhovují. Být vášnivé, vzteklé, divoké, milé, zamilované, spravedlivé, nespravedlivé… Ty si pak mohou zvolit, než se stanou LBí, kým a jeké chtějí být.

    Představení to nebylo moc dobré, spíše pitomé. Nevím, proč koukat na nepříliš herecky i textově nápaditou seanci a mrznout venku. V druhé části vyzvali performeři venkovní přihlížitele, ať také vstoupí do ordinace. Jako jeden z nich jsem se v tu chvíli ještě víc cítil nepřípadným voyeurem. Divácky nekontaktní představení se stávalo skutečnou psychoterapeutickou seancí. Když jsem se zeptal Daniely Voráčkové, co touto akcí sledují, řekla mi: To je propracovaný koncept. Nabízíme situaci. Abys ji pochopil, musíš vejít dovnitř, musíš se stát součástí hry. Nevešel jsem a šel domů. Naproti spadla ze střechy obrovská lavina sněhu. Rozbila střechu auta. A o akci přemýšlel. Vlastně mi byla sympatická. Oživovala/ozařovala prostor, kde jindy padají jen laviny, do svých domovů spěchají boty, klobouky, čepice a kabáty, běhají psi a stojí auta. Otevřená výloha byla divadlem a realitou současně. Kolik výloh kolem nás je takovým divadlem? Vlastně všechny. Kdo má rád divadlo, měl by mít rád i výlohy. Stačí se jen koukat dovnitř. Anebo obráceně – z okna sledovat život na chodníku.

    Vzpomněl jsem si na snad nejdivnější inscenaci, kterou jsem v životě viděl. V roce 1992 v Burgtheateru „hru beze slov“ Petera Handkeho Hodina, kdy jsme o sobě nevěděli. Hodinu (měl jsem pocit, že nejmíň den) tam po jevišti, uspořádaném jako náměstí malého města, přecházeli herci (mezi nimi i Pavel Landovský) představující obyvatele tohoto městečka. Občas se pozdravili a něco mezi sebou prohodili, nejčastěji se ale bez zájmu minuli, sem tam někdo přeběhl. To bylo vše… Nejzajímavější okamžik nastal, když vstala jedna divácká dvojice sedící uprostřed sálu, žena v elegantním bílém kostýmku přišla k jevišti, vztekle na něj hodila program a oba hrdě vyšli prostřední uličkou ven ze sálu. Nedivil jsem se jim. Taky mi to tehdy přišlo trapné a pitomé. Nevím, jak bych se na akci koukal dnes, přece jen ji režíroval slovutný Peymann (a letos na jaře byla inscenace tohoto Handkova konceptu v režii Viktora Bódóa a provedení herců Schauspielhaus Graz vybraná na berlínské Theatertreffen). Komlosiho akce mi ale – takjaktak – přišla poctivější. Neskrýval se v sále slovutného divadla, vyšel se stejnou výzvou, co je divadlo a kde jsou hranice umění a reality, na roh ulice. Ale možná šlo/jde Peymannovi o něco jiného…

    Když jsem byl malý ager a teenager, vydržel jsem hodiny koukat z okna paneláku, kde jsme bydleli, jak kluci hrají na trávě nebo plácku před barákem fotbal nebo hokej. Odehrávala se tam dramata. Sportovní, lidská. O rok mladší soused Mirek Vágner byl výborný obránce, ale když jeho tým útočil, běžel ke kočárku, ve kterém byla jeho maličká sestřička, a kontroloval, jestli spí. Občas pak nestihl bránit, jeho tým dostal gól a spoluhráči mu nadávali. Jindy na něj zas křičela máma, protože ségra řvala. Když jsem mohl, hrál jsem samozřejmě fotbal a hokej, nebo kuličky taky. Pak jsem zas koukal na okna paneláků a představoval si, že to jsou tribuny Maracaná… Anebo si představoval, co se děje za zdmi. Jednou jedna paní zvracela přímo z okna…

    Je to, co jsem právě popsal, princip a smysl divadla? Je divadlo VP – vulví prostor pro BLBi – budoucí lidské bytosti? A kdy se stáváme LBí – lidskou bytostí, případně DLBí – dospělou lidskou bytostí? Anebo dokonce PLBí – profesionální lidskou bytostí? Jaký je smysl divadla? – to je mé dnešní téma. A pro koho je? Pro BLBi – děti i dospěláky, kteří myslí, ptají se, hledají a cítí. Anebo pro blby, konzumenty přežvýkaných vědomostí, znalostí a slastí? A je tento rozpor vůbec řešitelný?

    Dosti ale hrátek se slovíčky a zkratkami. Vlastně mě k této úvaze přivedla izraelská režisérka Rina Jerušlami, která v rozhovoru v DN 20 říká: Divadlo vede diváka k tomu, aby se spojil se svou vlastní imaginací, s jejíž pomocí se v životě orientuje. Aby rozvíjel myšlenku nebo představu, kterou mu divadlo prezentuje, a vedl s děním na jevišti dialog. Když si lidé nedovedou představit, co se stane, když vylezou na střechu a skočí dolů, může někdo přijít a říct: „Pojďte se mnou na střechu a skočte“ – a oni skočí. Většina špatného na světě se děje jen proto, že si lidé neumějí představit, co bude skutečným důsledkem jejich jednání. Divadlo je trénink. Znamená na chvíli se zastavit a meditovat nad budoucími možnostmi.

    A Martin J. Švejda, který v diskusi nad inscenací Jiřího Adámka Moje první encyklopedie v Divadle Minor nedávno napsal: Nemusíš být zrovna stoupencem waldorfské pedagogiky, ale děti „od 3 let“ jakkoli didakticky poučovat/vzdělávat mi přijde prostě nevhodné. Původně jsem sem totiž chtěl psát o dětském divadle…

    Možná tudy lze vést průsečík jednoho ze smyslů divadla. A je jedno, zda je didaktické, nedidaktické, hravé či nehravé, dokumentární, hudební, dětské, taneční nebo činoherní, zda jde o sofistikovanou adaptaci dramatické či nedramatické literatury, anebo sledujeme volnou impovizaci. Podstatné je, předává-li divákovi nějakou podstatnější/novou/aktuální zkušenost, zprávu, informaci. Nebo třeba jen hravost, emoce, fantazii. A za sebe můžu říct, že je mi téměř jedno jak. Anebo přežvýkává mnohokrát sežvýkané. To je základní východisko, z kterého divadelní akt – performanci, inscenaci, projekt – posuzuju. Odtud možná vychází nepochopení některých mých hodnocení a odlišnost od jiných divadelních kritiků, teatrologů, kolegů.

    Kvásek můžete zpracovat i přímo v míse s moukou, ale  nesmí se do kvásku dostat sůl, protože dráždí a usmrcuje kvasinky.

    A abych ukončil tuto namyšleně nekontaktní bleskovku nějakou dětskou produkcí: Ve Švandově divadle hostovalo Městské divadlo Zlín s inscenací Vlastimila Pešky Čučudejské pohádky. Profesionální – tedy především rutinní a suverénní – hraní si na hraní si na indiány. V indiánských kostýmech a mezi týpý pobíhající a na tvářích pomalovaní herci zpracovávají dvě neobyčejně nahlídnuté (v tom je ten fór) známé evropské pohádky – O Jeníčkovi a Mařence, a Sněhurku. Toporně, bez fantazie. Navíc je to – vůči indiánům / původním obyvatelům Ameriky – politicky nekorektní, necitlivé. Herci z nich dělají blby… Vlastně je to produkce, kterou jsem měl zavřít do Žaláře… Vtipná je snad jen krátká, razantní mezihra před přestávkou.

    A projekt – živý květ: Ve výstavní síni Mánes se až do konce ledna lze dotýkat předmětů a hrát si v projektu Petra Nikla (a jeho přátel – hudebníků, výtvarníků, performerů) Play!, nejnovějším  pokračování dlouholetého interaktivního projektu Orbis Pictus aneb… Oproti předchozím Niklovým projektům, mezi nimiž byla neznámější Hnízda her v Rudolfinu, jde Play! V interaktivně opět o kus dál: nechává diváky, především dětské, aby náplň výstavy z velké části spoluvytvářeli. Ve vstupní hale se den ode dne proměňuje Krystalíza – kolektivní krajina představ „krystalizující“ přímými zásahy a tvorbou návštěvníků. Na zemi jsou „materiálová termitiště“ s drobnými předměty, dřívka, staré trubky, krychličky z polystyrenu i lisovaného papíru a další „záhadné“ stavební předměty. Lidé z nich v průběhu tří měsíců sestaví, poskládají, slepí a vzájemně propojí rozvíjející se organismus. Každý si také může přinést a umístit do krajiny jakýkoliv předmět – jen ne větší než 10 centimetrů krychlových, osvětluje svůj záměr Nikl. Do Krajiny snů a imaginací chodím se svou 7-letou dcerou Sofií a jen nám tam pokaždé tvořivě. Jako ve VP – vulvím prostoru. Cítíme se v něm nádherně, jako BLBi – budoucí lidské bytosti. Anebo LBi – lidské bytosti? Jako v říši snivců. Pro nás oba: Radost roku. Divadelní? Výtvarná? Hudební? Pedagogická? Kreativní? Waldorfská?… Je to podstatné?

    Pokud chcete péct ráno a víte, že budete spěchat, můžete využít toho, že kvásek v chladu nabývá mnohem pomaleji – můžete si ho tedy připravit večer a nechat odpočívat v ledničce. Díky chladu nebude ráno „překynutý“.

    Živé květy

    Už jsem k čerstvým květům přivoněl v souvislosti s Petrem Niklem, i žaláří dvířka jsem otevřel, a mohl bych tuto bleskovku ukončit. Přesto mi to nedá, a upozorním ještě na další aktuálně rozpuklé pupeny a žal.

    Firma Indies Scope, která vydává snad samé živé květy, nechala před Vánoci rozkvést dvěma CD: …nejen koledám z Horňácka… Počúvajte, co vám povím a výběru prčózně vtipných dětských songů 3B – Bongo Bon Boniéra.

    První obsahuje sedmnáct vánočních skladeb z Horňácka a přilehlých regionů v provedení cimbálové muziky Musica Folklorica a jejich hosta Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče. Projekt vznikl jako „srdeční záležitost“. Zpěváci (mj. Luboš Holý, Martin Hrbáč, Josef Kútný, Veronika Malatincová, dívčí sbor Oskoruša…) i muzikanti přinesli písně, které se tradují v jejich rodinném prostředí, nebo takové, k nimž mají osobní vztah či vzpomínku z dětství, což dodává albu emotivní osobní tón. Mnohé písně jsou navíc na veřejném nosiči představeny vůbec poprvé.

    Na albu 3B je sedmnáct skladeb, ve kterých se cestuje po světě, hledají štěňátka, rapuje s tučňáky, mlsá čokoláda, slaví narozeniny. Dozvíte se, koho otravují komáři, co žere pračka, kdo zasednul na louce kobylku, usnul u počítače nebo jak to dělají lidé z národa Čanki. A na závěr můžete usínat s ukolébavkou z Walesu. To vše v provedení souborů (a sólistů) Minach (Mariana Chmelařová z HaDivadla), Květy, Jablkoň, Radůza, Čankišou, Tata bojs, Dva (manželé Kratochvílovi z DNO), Zuby nehty, Vodňanský&Skoumal (starý song Naše pračka Zanussi), Žamboši, Hm… anebo – ona ukolébavka Heno, heno – kytaristy a zpěváka Jamese Harriese.

    Kamarádi na věky bratři na život a na smrt / Králík a medvěd jeden chytrej a druhej silnej / Budou se navštěvovat zajdou si občas na oběd / Všechno to dobře dopadlo protože byl králík hodnej // Poučení každému je zřejmé / Kdo šikanuje slabšího toho něco sejme / Narostou mu dlouhý drápy bude kuňkat jako žáby / Bude slintat jako slimák bude kakat jako pták / Bude mít oči jako sova zuby jako Zajícová / chodit jako píďalka tvářit se jako píďalka! Poletíme?: Drápy

    A do třetice upozorňuju na CD, tentokrát vydané Indies Scope spřízněnou firmou Indies MG. Za pomoci přátel (Honza Ponocný, Honza Horáček, David Landšoft, Dorota Barová) je nahrála a nazpívala jedna ze Sester Steinových – Karolína Kamberská: Hořkosladce. Křehký „hořkosladký“ folk živé lidské bytosti.

    Nic nechci – jenom svoje křeslo / A hrnek s lipovým čajem / Všechno napětí někam k nule kleslo / Jen vlahej vítr letí krajem // A tomu kdo chce řídit svět / Popřeju ať se mu daří / A ať neztratí cestu zpět / Voda na čaj už se vaří // Nic nechci – jen do toho čaje med… (Nic nechci)

    Žalář

    Jsou těžší žaláře než zlínští indiáni. Herečka Nela Boudová napsala druhou knížku pro děti…

    Po Elišce a Korálníčcích vydalo nyní nakladatelství XYZ její fantasy příběh O víle Voněnce. Svět víl je svět barbie, lifestylů a umělých vůní popisovaný krkolomným jazykem krátkých vět snaživé žákyně třetí B… Nekupujte, nečtěte, varuju. A knihu rád věnuju tomu, kdo se první ozve.

    „Poleťme k Prundovi. Dáme si jeho trávicí likér. Po těch včerejších sladkostech, co jsme stláskaly, mě trošku bolí bříško.“ Sestřičky víly se na sebe usmály a vzlétly nad louku. Byla pro ně tím nekrásnějším místem, které znaly – domovem. Tak končí svou knížku Nela Boudová. Pohádku? Voňavku? Prďavku? Stláskalku, z které bolí bříško.

    Partie na dobrou noc

    Našel jsem partii, kterou jako malé dítě sehrál později jeden z nejslavnějších šachistů světa José Raúl Capablanca y Graupera ( 19. 11. 1888 Havana – 8. 3. 1942 New York). Šachoví komentátoři jej ve své době označovali přídomkem Neporazitelný: za celou svoji kariéru sehrál ve významných turnajích a zápasech 583 partií, z nichž prohrál jen 35, většinu navíc na počátku nebo na konci své kariéry. Od roku 1914 do střetnutí s Alexandrem Aljechinem (1927), ve kterém (velmi překvapivě) ztratil titul mistra světa, prohrál pouhých 6 (!) partií. Často byl také nazýván Šachovým Mozartem, neboť s šachy začal jako dítě a jeho hra nezřídka působila dojmem dokonalých šachových kompozic. Ruský velmistr Michail Botvinnik o něm napsal: „Dosáhl překvapující harmonie v propočtu variant, pozičních jemností a obdivuhodné spolupráce figur. V jeho partiích vlastně nebyly vidět jednotlivé tahy, byly to kompozice nádherného prolínání plánu hry, krásných obětních kombinací a jemných pozičních manévrů.“ Pokud šlo o koncovku, která má tradičně pověst disciplíny, jež odhalí skutečného velmistra, neměl v ní soupeře (a dodnes by jej těžko hledal – snad A. Karpov).

    Vybraná partie je však zajímavá především tím, že ji Capablanca (vy)hrál, když mu byly čtyři roky a deset měsíců. Hrát šachy se prý naučil sám pár měsíců předtím, když pozoroval, jak jeho otec doma s maminkou a v kavárně s přáteli hrává. Možná se díval okny… Jeho soupeř, rodinný přítel a spolupracovník havanského deníku El Figaro a velmi dobrý šachový hráč Ramon Iglesias, mu dal v této partii výhodu dámy. A prohrál… Byl v šoku a nadšen. A zařadil tuto parii o tři týdny později – 8. října 1893 – do šachové rubriky deníku. Proto se zachovala. A vstoupila do (šachových) dějin. Dodnes mnozí komentátoři a mistři nevěří, že tak malé dítě bylo schopno sehrát – byť mělo o dámu víc – tak kvalitní a (kom)pozičně vyváženou, přesně hranou partii.

    Ramon Iglesias – José Raúl Capablanca

    Havana, 17. 9. 1893

    1.e4 e5 2.Jf3 Jf6 3.Jxe5 Jxe4 4.d4 (kdyby měl bílý dámu, zahraje 4. Dd2 a černý by měl problémy) d6 5.Jf3 Se7 6.Sd3 Jf6 7.c4 0-0 8.Jc3 Jc6 9.a3 a6 10.Sd2 b6 11.0-0-0 Sd7 12.Kb1 Ja5 13.Vc1 Jb3 14.Vc2 c5 15.d5 Ve8 16.h4 b5 17.g4 Jd4 18.Jxd4 cxd4 19.Je4 bxc4 20.Jxf6+ Sxf6 21.Sxc4 Sxg4 22.Sd3 Sf3 23.Vh3 Sxd5 24.h5 Se6 25.Vg3 g6 26.f4 Sh4 27.Vg1 Kh8 28.f5 Sxf5 29.Sxf5 gxf5 30.Sh6 Vg8 31.Vcg2 Vxg2 32.Vxg2 Df6 33.Sg7+ Dxg7 34.Vxg7 Kxg7 35.Kc2 Kf6 36.Kd3 Ke5 37.h6 f4 38.Ke2 Ke4    0-1 (bílý nemá šanci, černý si snadno dojde pro dámu či víc dam a zmatuje jej)


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 5)

    1. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Tak ti Vladimíre děkuji za hezký coming out. A s překvapením zjišťuji, že se od nás „přežvýkavců vědomostí“ zas tak nelišíš. Tedy že s úspěchem padáš do stejných pastí. Tak jako nám se někdy může stát, že to, co vidíme, shledáme pitomým, ale pak si přečteme v programu slovo režiséra nebo dramaturga a nahlédneme, že takhle originálně toho Hamleta ještě nikdo nežvýkal, i ty vlastně odejdeš z hloupého představení, a nebýt toho, že ona performerka použila patřičná zaklínadla (někdo tomu ovšem říká klišé), asi bys nakonec nepoznal, jak vlastně úžasné to bylo.
      Ale o to přece nejde, ne? Ten smysl, po kterém se ptáš, je přeci pouze v tom, co na scéně nebo ve výloze vidíš a jak to na tebe bezprostředně působí. To představení evidentně chtělo a mělo navodit takovou situaci, abys do něj spontánně vstoupil. A to se nestalo.
      Divadlo má smysl jen tehdy, vyvolává-li okamžitou emoci. Působí-li tak, jak má v reálném čase, a nikoli na základě intelektuální konstrukce a přidané hodnoty.
      Před lety viděný Schillingův Racek byl jenom Racek. Perfektně odehraný a nic víc. Přidaná hodnota („podstatnější/nová/aktuální zkušenost, zpráva, informace“ a vlastně ani větší emoce, hravost nebo fantazie) nulová. Divadelní zážitek stoprocentní. A dosud vlastně nepřekonaný.

      11.12.2010 (0.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Jakube,
      hodnotit jednotlivé představení, celou inscenaci nebo dokonce projekt pouze na základě okamžité osobní reakce či pocitu, je podle mne nedostačující. Přesně proto jsem uvedl vedlejší historky z Komlosiho akce, zážitek z inscenace Handkeho konceptu ve Vídni a obyčejnou situaci na fotbalovým plácku, která v daný okamžik byla samozřejmě nejemotivnější. Nemám teatrologické ani jiné uměnovědné školy – v tomto smyslu tedy opravdu nejsem, jak píšeš, „přežvýkavcem vědomostí“ – ale i jiné obory přežvykující vědomosti, které jsem absolvoval, vedou k vytváření hodnotových systémů. Podle mne (a nich) musím teprv daný jev pochopit, než o něm budu mluvit, analyzovat jej a vynášet soudy. Jen tyto strukturalistické systémy nemaj vesměs rády – narozdíl od uměnovědných – emoce. Vím, že když zavedu nevhodný systém, ulítnu zcela mimo výsledné (správné) řešení. Ostatně je o tom celá Einsteinova teorie a docela vtipná Havelkova inscenace.
      Proto jsem se při vědomí, že Komlosiho performance na mne nezafungovala (a že byla po čistě formální a herecké stránce „objektivně“ banální a hloupá), zeptal jedné z aktérek, které si vážím, vocogo, a následně o akci veřejně na těchto stránkách přemýšlel. Je to jakýsi pokus o „jinou“ kritiku, vhodný – podle mne – pro tyto divadelní (pro)jevy a pokusy. Vždyť i kdybych respektoval Tvůj přístup, na některé diváky dění zafungovalo a do výlohy vstoupili. Takže akce svůj smysl (pro ně) naplnila. To je však – myslím si – málo. „Ideálního“ diváka najdeš téměř vždycky.
      Musím se tedy nejprve ptát, proč nezafungovala na mě. A své pochyby a úvahy zveřejním, neb si myslím, že tím o akci i konceptu něco říkám. A jdu v úvaze/zkušenosti dál. Srovnávám performanci s Handkem a zážitkem diváka dětských her. Hledám, jaký a v čem je rozdíl. A vtahuju čtenáře do tohoto myšlení, protože tvůrcům zřejmě nejde prvotně o vyvolání estetického zážitku (který mohu hodnotit), ale o nastavení modelové situace a přemýšlení o ní. Ale možná jde aktérům ještě o další divadelní dialogy a jednání, vždyť Alexander Komlosi je absolventem Vyskočilovy katedry. Kdybych měl prostor, rozebral bych i tento směr, neb Vyskočilova metoda divadla jako setkání a setkání jako dialog naplněna nebyla.
      Je samozřejmě otázkou, zda za takové úvahy ona akce stála, neboť jí mnohé k velkému gestu scházelo. Ale otevírala spoustu témat a možností, a to vědomě a cíleně. Už to je cenné, a má tedy smysl veřejně o ní přemýšlet a psát.
      Myslím, že některé performance – a toto je ten případ – nelze hodnotit ryze strukturalistickým, estetickým a emotivním klíčem, ale je třeba je zasazovat do širších kontextů, kde tato měřítka nabývají jiný význam, anebo neplatí vůbec. Ostatně jsem se o tom nedávno na těchto stránkách přel s Martinem Švejdou, který mě vytkl přehnané zaměření na interpretační klíče, které vede ke spekulativnímu výkladu a hodnocení díla. Jistě, je to tak a třeba se často mýlím a ulítnu na nějakém – jak ty říkáš – klišé. Vím, že riskuju. Ale tento „spekulativní“ přístup často umožňuje pochopit procesy a díla, která uměnovědní přežvýkavci, k jakým se – jaxem pochopil – hlásíš, často nepřežvýkají a rázně zavrhují.
      Ještě jeden příklad z technického oboru: supravodivost objevili v 70. letech minulého století fyzikální experimentátoři. Akademičtí teoretici (a to i nositelé Nobelových cen) tvrdili, že existovat nemůže, a dokud ji tito „nevzdělanci“ neobjevili, vehementně je zesměšňovali a vykazovali z odborných publikací s odvoláváním, že supravodivost, tedy přenos energie bez jakékoli její ztráty, je něco jako perpetuum mobile.

      A že někdy – nebo často – máme (i já) zážitek z díla, kde je „přidaná hodnota“ nulová, v tom nevidím problém (byť trochu pochybuju, zda je to možné). Divadlo stejně jako hudba je mimo přidaných hodnot také reprodukční umění. Pokud na vysoké interpretační úrovni reprodukuje vysoce kvalitní předlohu, stává se jejím retroaktivním interpretem stejně jako když slyšíš od kněze Slovo Boží, anebo barokní hudbu na původní nástroje. Nejsem obzvláštním příznivcem takového živého umění, v moderním euroamerickém divadle je skoro nenajdeš (asi víc ve vážné hudbě), ale respektuju je a kvalitu (snad) poznám. Přístup k divadlu, o jakém píšeš v případě Schillinga (neviděl jsem), mají především v Asii. A nó a kabuki miluju, takže – jak vidíš – sám se chytám do pastí. V Evropě ale přece jen víc upřednostňujem výlučnost, originalitu, aktuálnost a osobitost. Ale proti gustu…

      A dík, že ses ozval. Soukromě jsem si tipoval, že diskutovat tentokrát nebude nikdo.

      11.12.2010 (3.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý Vladimíre,
      začnu od konce – starou vestou: „Soukromě jsem si tipoval, že diskutovat tentokrát nebude nikdo“… Inu proto, že Tvé psaní (ostatně vždy a všude na IDN) je vražedně dlouhé a umrtvující. Kolik čtenářů může takový běh na dlouhou trať s Tebou přežít? Vím, že je to marné, ale navrhoval bych Ti začít třeba od „strukturování“ svých myšlenek; aby Tvé příspěvky měly – s prominutím – hlavu a patu, nějak se logicky vyvíjely – a nikoli jen zoufale myšlenkově surfovaly a různými slovy desetkrát říkaly to samé. A nebo Tvá potřeba v diskusích dovysvětlovat, co jsi předtím napsal… Vždyť to je to samé, jako když režisér v programu k inscenaci či v rozhovoru pro tisk vysvětluje, co chtěl svým dílem říct! Pokud to neřekl samotným dílem, je přece každá další práce marná.
      K Jakubovu Rackovi připojuji svůj stoprocentní „čistě estetický“ zážitek: Jak se vám líbí Cheek by Jowl, viděný kdysi v prvé polovině devadesátých let na plzeňském festivalu Divadlo.

      13.12.2010 (9.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Martine,
      jednou jsi psal o „blátivosti“ mýho psaní… Tentokrát bych s tím souhlasil víc než tehdy. Byť bych je rači zval rašeliništěm nebo kompostištěm (i pařeništěm, nebýt historické předurčenosti). S tímto textem opravdu moc spokojenej nejsem, proto ten povzdech na konci reakce k Jakubově komentáři. Ale i to mě baví. Že s takovým tvarem můžu napovrch a nikdo mi do vydání nekecá. Věřím, že to je i pro čtenáře zajímavý. Kdysi Wajda zval na svý zkoušky diváky. Přijde mi to trochu podobný. Vono to má zas jiný barvy a konotace, takovýdle psaní a čtení. Ale souhlas, příště se pokusím bejt myšlenkově pregnantnější a obsahově cílenější.
      S tím dovysvětlováním to ale asi zatím nezměním. Já si totiž myslím, že tak se líp dorozumím(e). Že tím aspoň trochu vyvrátím nedůvěru v mý (roz)myšlenky a především odstraním interpretační šumy, který jinak často zažívám(e) nejen nad svými texty. Není to pokus o změnu názoru ani trvání si na něm zakaždou cenu, ale – když už (mi) jde o diskusi a hledání – snaha o komunikaci nad něčím, co není formálně hotové a je (doufám) intelektuálně otevřené.

      A mé „čistě estetické“ divadelní zážitky: oba Wilsoni letos v Národním (resp. Stavovském) divadle, Sankai Juku před lety v Arše, Cunningham na Tanci Praha (byť tam umocněný jeho přítomností na jevišti). Marně hledám české…

      13.12.2010 (14.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Alexander Komlosi

      Profilový obrázek

      Na úvod bych Vám chtěl pane Hulec poděkovat za to, že jste se přišel podívat na naše představení, akci, happening, událost, situaci – je velkou otázkou, jak to přesně pojmenovat, ale k tomu se budu vyjadřovat za chvíli – přesto že klimatické podmínky byly tak nepříznivé a sníh se valil dolů skoro až na diváky. Jsem i rád za Vaši zpětnou vazbu a rád bych zde na ní odpověděl s tím, že budu hlavně odpovídat na její ambivalentnost, protože tam je prostor, kde nacházím největší smysl a dramatičnost Vaší kritiky, tedy neplodnější místo k dialogu a rozvoji.

      Z divadelního hlediska chápu dobře následující Hulcovou větu, když vysvětluje jeho pokus přijít na to „o cošlo“ u Jako kdo by ses chtěl narodit?:

      “Je to jakýsi pokus o „jinou“ kritiku, vhodný — podle mne — pro tyto divadelní (pro)jevy a pokusy.”

      Sám si mohu představit jak musí být obtížné obzvláště pro “divadelníka,“ nebo jiného člověka namáčeného v různých divadelních a performačních modelech, najít vhodné “čočky“, aby vnímal tuto událost způsobem, který mu dává něco pozitivního – třeba smysl, potěšení, radost. Je to obzvláště obtížné u události jako je naše, která se charakterizuje divadelností a uskutečňuje se na veřejnosti, ale současně se nesnaží splňovat některé divadelní a performační podmínky. Pan Hulec není ve své desorientaci sám. Můj dobrý přítel, Michal Čunderle, také divadelník, mi později ten večer říkal po telefonu, že mu scházela zpětná vazba a „velké gesto“. Poznámky trefné. (Co se týče zpětné vazby, bylo obzvláště nepříjemné pro mě samotného jak nemám tu zpětnou vazbu, na kterou jsem zvyklý, když je kontakt s divákem bez bariér. Jak se s tím v budoucnosti vyrovnat, jak to řešit, je pro mě nová a velimi velká výzva. Už pár nápadů mám…) Ptal se, proč to třeba neudělat v malém divadle jako komorní představení? Otázka též trefná. (Ale pak by nám šlo o něco jiného – vytvořit divadelní představení, které by se pak mělo řídit určitými principy a podmínkami divadelního prostoru i představení. Pan Hulec zná naše přestavení, Laská Is Love, Love je Láska, které vypovídá o naších pokusech prezentovat divadelní představení. Zde se soustředím na smysl Jako kdo by ses narodil?)

      Co by se mohlo stát, když divák, třeba pan Hulec, přijde na „představeni“ s tím, že očekává bravurní herecký výkon? Nebo formálně vpracovanou rytmickou stavbu, která jej zapojí do děje? Nebo vrchol? Nebo, jak pan Hulec píše, “velké gesto”? Takový divák očekává divadlo nebo alespoň určitý druh „performance“, a proč by ne, když byl na takovou věc pozván a je to i na plakátu a na programu?

      Mohlo by se stát, že divák jako pan Hulec, bude zklamaný, nebo frustrovaný, protože obvyklé divadelní a performační modely a kódy, na které je až nevědomně zvyklý, nebyly naplněny. Z toho vyjdou jeho různé, a zde bych polemizoval, nepříliš objektivní názory jako “banální a hloupý” nebo “to nebylo moc dobré, spíše pitomé.” Zde pan Hulec vyjadřuje samozřejmě své velice subjektivní názory, které jsou podobné i u jiných diváků, např., „Byla to nuda,“ říkal jediný z českých diváků, který pak ale, možná nejen z nudy – ale proč ne z nudy, z toho se může urodit něco nenudného – vstoupil do čekárny a následně do ordinace na konzultaci. Ovšem tyto názory se liší od jiných diváků, kteří mi říkali jak to byl „hezký nápad,“ „humorné“, „důležité,“ atd. Nu, jak říkáme v angličtine, “You can’t please all the people all the time. You can only please some of the people some of the time.”

      S tím nechci shazovat mázory pana Hulce, ba naopak, u kávy bych se moc rád od pana Hulce dozvěděl, v čem to představení bylo banální, hloupé, či pitomé a jestli by mi třeba sdělil názory více něco říkající. U kávy, bych se zeptal, zda-li byl pitomý příběh profesionální lidské bytosti? Jeho Ordinace? Nebo je to hloupé, když se někdo někoho zeptá prostě a jednoduše ve věřeném-soukromém prostoru, co to je být lidskou bytostí? Nebo kdy se jí stala? Nebo kým by chtěl být, kdyby se narodil znova? A jako kdo by se naopak narodit nechtěl? Asi ne, protože už pan Hulec sám napsal opak (viz dole). Pak bych se zeptal, jestli to nebylo třeba banální, protože tyto neobvyklé otázky byly předloženy „malým gestem“ v rámci něčeho, co bylo vnímáno jako „divadelní představení,“ kam asi patří „velká gesta“?

      Ale v čem to asi bylo, že pan Hulec měl takové názory, když se na nás koukal z ulice?

      Pan Hulec se ptá, a já s ním, je „Jako kdo bys ses chtěl narodit?“ vůbec divadlo? Není to třeba nedivadlo (s malým „n“)? Není to třeba „performance“? (Dobře víme, že slovo „performance“ nemusí vždy znamenat estetický produkt, viz Goffman, Schechner, Goldberg.) Počkejte, je to vůbec umělecký produkt?

      Co se stalo toho večera? Lidé byli pozvaní na “divadelní představení”, a pak se zřejmě potkali s něčím jiným, než očekávali. Když přicházeli, někteří lidé se nás ptali, kde se přestavení vlastně děje, jestli mohou už vstoupit dovnitř, atd. Měli potřebu se zorientovat v situačních podmínkách a v určité atmosféře. (Mimochodem je to pro nás nové prezentovat Ordinaci p.l.b. za výlohou pro diváky. Předtím byla Ordinace altánek, kde návštěvníci byli současně účastníky i přihlížejícími, tedy nebyli tam jiní svědci než klienti sami. Viz http://www.professional/humanbeing.net/ordinace a http://www.professionalhumanbeing.net/ordinace/html/info_foto_1.html.)

      Pravda je, že někteří „diváci“ se nikdy nedokázali přeorientovat na náš neobvyklé způsob tu situaci presentovat, na tu atmosféru, a tedy nebyli, a ani nemohli být, během ní otevření, přející, zvědaví. Pro ně to bylo třeba hloupé, banální, nuda.

      Někdo jiný se dokázal přeorientovat až trochu později, třeba deset minut po otevření opony. Přišel na to, že to, co zaživa nemusí nutně být divadlo, performance, jak to třeba zná, ba vůbec. Zde se pro toho člověka začala otevírat možnost, že tuto událost bude moci přijmout. Třeba jak na to pan Hulec přišel až později, až po konci, že akce “…byla divadlem a realitou současně.“ Tam, kde došlo k přeorientování, k otevřenosti, přihlížející, jak sám píše pan Hulec, si mohl uvědomit třeba, že akce “…byla sympatická, oživovala/ozařovala prostor, kde jindy padají jen laviny, do svých domovů spěchají boty, klobouky, čepice a kabáty, běhají psi a stojí auta.…”

      Jinak řečeno, mohli najít v této situaci smysl, potěšení.

      Zde hraje velkou roli, jestli a kdy ta přeorientace nastane, jestli a kdy se člověk tomu otevře. U pana Hulce se to stalo po představení, tedy ta událost se mu mihla. V tom vidím výzvu pro zkvalitnění komunikace, třeba vyjasnění parametrů sdílení tak, aby došlo ke sdělení, a to jak na straně přihlížejícího, tak na straně prezentujícího. U pana Hulce taková snaha je vidět v jeho blogu. U nás by se to mělo stát hlavně při příštím otevírání Ordinace p.l.b.

      Ale víme, že tam byli i lidé, kteří se dokázali přeladit na naš „performed fictive reality“ (?hranou-vykovávanou fiktivní realitu?) včas a dostatečně (i když většina z nich to takhle asi nepojmenovala a ani tu potřebu neměla). Zda to byl absolvent AVU, profesor biochemii, nebo kazatelka, byl/a schopný/á tu situaci přijmout, být zvědavý/á, bavit se.

      Proč se někteří „diváci“ dokázali přeladit a přistoupit na způsob jak Profesionální lidská bytosti a její první dvě klientky jednali a o čem jednali? Nevím to jistě. Ale řekl bych, že buď dokázali nechat určité překážející divadelní a performační kódy stranou, nebo neměli takové kódy v sobě, nebo nějak jinak dokázali být přítomní spíše jako svědci (přihlížející určité zvláštní události), tedy ne být tam jako divák (nebo hlavně jako divák), ale jako člověk, třeba i lidská bytost, která se naladí na „soukromou, intimní situaci veřejnosti dostupnou,“ na určitou atmosféru, na to naše „malé gesto“. Díky tomu, jak cituje pan Hulec Rinu Jerušalmi „se spojil se svou vlastní imaginací, s jejíž pomocí se v životě orientuje. Aby rozvíjel myšlenku nebo představu…”

      Vážím si Hulcovu snahu přijít ve svém blogu na to, jak tu naši událost vůbec vnímat, i jak na to přichází. Je to cesta více, ale ne výlučně, antropologická a humanitní, než více a výlučně estetická. Touto cestou lidská bytost nebo člověk (je na něm to říci) jako pan Hulec, objevuje jiné čočky, aby mohl vidět, že naše snaha, jak to píše pan Hulec:

      “….otevírala spoustu témat a možností, a to vědomě a cíleně. Už to je cenné, a má tedy smysl veřejně o ní přemýšlet a psát. Myslím, že některé performance — a toto je ten případ — nelze hodnotit ryze strukturalistickým, estetickým a emotivním klíčem, ale je třeba je zasazovat do širších kontextů, kde tato měřítka nabývají jiný význam, anebo neplatí vůbec.”

      A abych i poukázal na určité aspekty těch širších kontextů antropologických, třeba co by se mohlo pokládat za „performanci“ a „performativní akt“, doporučuji začít u následujících knih: „Performance Studies – An Introduction, Second Edition, Routledge, 2006“ od Richarda Schechnera a „Performance – A Critical Introduction, Second Edition, Routledge, 2008“. Pro další rozšíření v kontextu uměleckého chápaní „performance“ a „performance art“, doporučují souhrnný přehled tohoto „žánru“ (hlavně na západě) od Rose Lee Goldberg, Performance Art: From Futurism to the Present, Thames & Hudson; Second Edition edition, 2001).

      Dovolte mi ještě jednu opravu na závěr. První dvě klientky, nebyly vulví pracovnice, jak to slyšel pan Hulec (já se omlouvám za někdy problematické ozvučení, i v tom to byl pro nás experiment) ale lůní pracovnice, tedy „l.p.“

      Děkuji ještě jednou za zpětnou vazbu.
      S pozdravem, Alexander Komlosi, p.l.b.

      14.12.2010 (14.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      konečně má Vladimír (H.) důstojného partnera pro diskusi – doufám, že Komlosimu vydrží délka příspěvků!

      15.12.2010 (0.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Uf,
      Vojtěch má pravdu, to jste mi dal, pane Komlosi.
      Asi nebudeme v těchto úzkých sloupcích zabíhat do podrobností, spíš bychom se měli/mohli potkat a své pohledy/interpertace/rozpaky/pochyby si vyříkat u čaje, vína nebo kávy. Vaše performance či spíš akce Jako kdo by ses chtěl narodit? je z rodu konceptuálního umění, kde koncept a jeho následný výklad jsou mnohdy důležitější než samo provedení. V tom je pak problém. Jak akci analyzovat a hodnotit.
      Aby mohla opravdu fungovat a nebýt jen spekulativní vizí autora, měla by mít oporu nejen v konceptu, ale i v samotném jeho provedení. V tomto názoru se jistě neodlišuju od Schechnera ani dalších teoretiků performing arts. A to se v tomto případě dařilo/dělo v míře menší než malé. Mám na mysli rozpačitě „nahozené“ schéma psychiatrické seance, rozvíjení nepříliš nápaditých (improvizovaných?) témat a textů, nevýraznou výtvarnou stránku i samo herecké zpracování. A to jak Vaší, pane Komlosi, PLB-i (profesionální lidské bytosti), tak obou prvních návštěvnic kurzu. Divadelně (scénologicky) nejcennější podle mne bylo obsazení omšelého koutu temné/chladné holešovické čtvrti a bizarnost večerní akce, kdy kolem rozsvícené výlohy sedělo za neustálého sněžení na rozkládacích židličkách několik blouznivců včetně starších lidí. A vydrželi dění ve výloze sledovat celý půlhodinový úvod. Hlavní význam akce tedy vidím v jejím „site-specific“ a „time-specific“ rozměru. U nás se zatím s takovými přístupy nesetkáváme, a proto mají jakýsi zásadně „iniciační“ smysl. Obdobně jako například projekty Tomáše Žižky. Jinak ale – podle mne – šlo o nepříliš originálně rozvíjenou variaci na psychologicky či dokonce psychiatricky laděnou situační hru, kterou prochází každý pacient/návštěvník obdobných kurzů/seancí. Nebyl téměř žádný důvod děj sledovat zvenčí, ani do něj zasahovat. Vstoupit znamenalo – obávám se – jen vyplnění si bobříka odvahy (být sledován diváky, nechat se ztrapňovat). Víc se od diváků očekávat a dál dojít jen stěží mohlo a dalo.
      Jste-li, pane Komlosi, jediným a výhradním autorem, měl byste být přísnější především na sebe. Jste „tahounem“ celého dění, ale osobností v průbehu akce malou. V tom je problém nejen „divadelní“, ale samotného působení (ať od něj chcete cokoli) celého konceptu. Bylo by třeba, abyste důsledněji do dění vstupoval a s větší fantazií a odvahou „otvíral“ nové světy a možnosti vidění a zažívání reality každého z účastníků, diváků i aktérů. To je – vedle razantnějšího výtvarna – to „velké gesto“, které akci chybělo k velké/významnější performanci/události.
      Přesto je určitě o čem mluvit/psát/přít se. V tom mě zajímá víc než většina zdejšího umění „bez přidaných hodnot“. A mohla by i české uměnovědce nebo vůbec intelektuály zabývající se uměním na pokrajích žánrů, případně tvorbou propojující umění s dalšími společenskovědními disciplínami a obory – psychologií, sociologií, politologií apod.
      (A omlouvám se za záměnu lůních pracovnic za vulví. Má chyba. Význam jsem snad příliš neposunul.)

      15.12.2010 (2.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Kateřina Jírová

      Profilový obrázek

      Vladimíre, pane Komlosi, vy jste ale spisovatelé. Jsem ráda, že jednou můžu souhlasit s Vojtěchem.

      15.12.2010 (20.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Kateřino,
      souhlasím s Vámi. Aspoň Komentáře by asi měly bejt kratší. Takhle nestrukturovaně se to čte fakt blbě. Blbama se ale člověk učí. I já.

      16.12.2010 (11.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Zírám. Konečně se najde obětavý člověk, který do Vladimírova exkluzivního intelektuálního klubu napíše příspěvek, který je svou délkou, obsahem i formou srovnatelný s Vladimírovou vlastní tvorbou a obratem je samotným zakladatelem klubu označen za blba…

      16.12.2010 (20.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Alexander Komlosi

      Profilový obrázek

      Vážený pane Hulče,

      děkuji za Vaši odpověď a za to, že jste začal vyjasňovat, co se Vám z určité umělecké stránky nelíbilo na naší události. Přijímám Vaše názory, ale nesouhlasím s nimi. Jak navrhujete, pojďme si Vaše estetické ohodnocení dále objasňovat u teplého nápoje.

      Víte, já čtu kritiky málokdy, protože mě mrzí, jak často v nich převládá nepozitivní, nepodporující kritická zpětná vazba a subjektivní dojmy, které se prezentují jako objektivní. Z mého hlediska Vaše kritika taková není, ale příliš mi nepomáhá, když píšete, jak je podle Vás Ordinace nenápaditá, neprovedená atd., i když to vše budu brát v úvahu a budu se snažit něco z toho vytěžit. (Někdo jiný by mohl napsat opak, což by bylo sice příjemné a více podpůrné, ale také o nic moc víc.) Vaše kritika je pro mě přínosná tam, kde vnímám pozitivní a podporující kritickou zpětnou vazbu a tam, kde poukazujete na určitý přínos našeho projektu. Z toho se pak dá jít krásně dál. A o to jde, že?

      Nejvíc si vážím Vaší snahy najít způsob, jak naši i podobné akce vnímat. To je velice důležité.

      Toto Vaše úsilí mě přivedlo k nápadu poukázat na knihy Goldberga, Schechnera a Marvin Carlsona (Performance – A Critical Introduction, omlouvám se, zapomněl jsem tam dát autora), protože si myslím, jak sám píšete, že: „U nás se zatím s takovými přístupy nesetkáváme, a proto mají jakýsi zásadně „iniciační“ smysl.” Podle mého názoru, který vychází i z mé zkušenosti, u nás zatím nemá mnoho lidí vyvinuté „čočky”,aby mohlo novou optikou takové „hraniční” kreativní situace vnímat, a tedy přijímat. Jedná se zejména o lidi „v divadelním oboru,” kde to vadí víc, protože u nich jsou navyklé způsoby vnímání performační situace více zakořeněné – často už vědí, jak by se to „mělo dělat“, a mívají vyhraněnější a silnější reakce než lidé, kteří nejsou „z oboru”, a kteří třeba nemají předem určeno to, co je výrazné herecké zpracování, ani v jakých performačních kontextech se to „hodí“. Ano, tyto knihy jsou zajímavé způsobem, jakým se zabývají „performing arts“ a „performance art“, a tím, že poukazují na hraniční umělecké performativní „žánry“, zde spíše málo zažité. Mohou nám tak, hlavně těm z nás, kteří jsou „z oboru“, pomoci nacházet nové a vhodné estetické a pocitové klíče k orientaci v podobných nezvyklých případech.

      Tyto knihy však pro nás mohou být ještě cennější v tom, že se zaobírají „performed act“ v širším slova smyslu. Obor „performance studies“ nám může takové hraniční události dovolit lépe a přesněji vnímat i přijímat, protože nás učí vidět také obecné komunikační a antropologické aspekty jednání v performační situaci, a nikoli jen ty estetické. Díky této optice bychom mohli vnímat Ordinaci p.l.b.nebo podobnou situaci na okraji žánrů či oborů nejen, nebo aspoň méně, „jako variaci na psychologicky či dokonce psychiatricky laděnou situační hru”, ale více jako kreativní, hravý kontext, který by mohl pro někoho mít určitý lidský, inspirativní, vzdělávací či terapeutický smysl. Ale žádné knihy nám nemohu dát to, co je cennější – zkušenost.

      Těším se, pane Hulče, že budete mít odvahu přijít příště, na jaře, kdy nebudeme mít křeč z prvního uvedení, nebude padat sníh, bude snad už teplo, a kdy snad budeme mít i na to Vám nabídnout ledový čaj. Třeba přijdete nikoli (nebo ne hlavně) jako kritik. Přijďte hlavně jako člověk nebo lidská bytost (je na Vás to říci), která se odváží s p.l.b.em konzultovat (nezapomeňte, první setkání je bezplatné), povídat se, hrát si, o tom, co pro Vás znamená být lidskou bytostí (nebo člověkem), nebo třeba říci, jako kdo byste se chtěl i nechtěl narodit, a proč. A ano, za podmínek, že naše setkání bude probíhat ve veřejné samotě, budou u toho přihlížející nebo třeba jen kolemjdoucí, kteří by se od Vás mohli něco naučit, nebo se pobavit, nebo být nějakým způsobem inspirovaní naším společným jednáním, dialogem. Třeba se nebudete ztrapňovat, nebo pocit trapnosti překonáte, nebo na něj úplně zapomenete, a společně a odvážně „otevřeme“ nové možnosti vidění a sdílení. Třeba se Vám to bude i líbit, a třeba ne… ale není to třeba zakusit?

      A pak třeba napíšete ne „kritiku“, ale „reflexi“ Vašeho zážitku – prostě jako lidská bytost (či člověk)… Ale pozor! Z toho by mohly vzniknout komplikace: někteří čtenáři by mohli onu „reflexi“ v kontextu Vašeho blogu vnímat nadále jako „kritiku“ od „kritika“…

      Nejsou ale taková ambivalentní místa tvořivá právě tím, že jsou podnětem k hledání způsobu, kterým novou věc či zkušenost přijmout a toho, jak z ní vytěžit něco pozitivního? Přece o to nám jde, že?

      Děkuji za prostor, který jste mi na Vašem blogu poskytl. Už jsem vypsaný! (Omlouvám se, pokud jsem psal moc, nejsem asi „blogový typ“.)

      Mějte se zatím pěkně!

      S pozdravem, Alexander Komlosi, p.l.b.

      17.12.2010 (11.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Pane Alexandře,
      děkuju za rozsáhlé písání a uvažování, byť asi již přesáhlo možnosti blogů. I když kdoví, možná by naše zvěřejňované úvahy mohly někoho zajímat. V každém případě bychom se mohli setkat a Vy byste mohl připravit nějaký text na téma performing act/art do DN, případně revue Orghast, kterou se pokusíme s mými přáteli na jaře po 5 letech opět rozpohybovat v život a která se tomuto myšlení a divadlu věnuje především.

      A vysvětlení svého – jak vidím nepovedeného – joku v předchozí poznámce: Povzdech „blbama se člověk učí“ měla být narážka na poslední slovo v předcházející větě (tedy že se člověk někdy dopouští písání blbých – fungujících blbě – ergo blbanů – ergo blbů) a na v diskutovaném projektu Jako kdo by ses chtěl narodit? využívanou zkratku BLB – Budoucí Lidská Bytost. Nikoli na kohokoli v diskusi.
      Díky za upozornění, Vladimíre. Chybama se člověk učí…

      18.12.2010 (3.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. peter palus

      Profilový obrázek

      Thumbs-up!

      21.12.2010 (11.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,