Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcova bleskovka (No. 3)

    Politické divadlo má u nás špatnou pověst. Kdyby se dnes objevili Voskovec s Werichem a zahráli své texty/inscenace – pochopitelně uzpůsobené/adekvátně dnešní situaci – Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora, vlastně jakékoli z předválečného/politického/levicového období, většina kritiky by je – i kdyby bylo těsně před vpádem vojsk – sepsula z banality/populismu/primitivismu a diváci by je odzívli. A kdyby tu nějaký nový Dylan zazpíval svou/novou Only a pawn in their game, vysmějí se mu. Nějak nebereme/jsme alergičtí na politiku, politická/sociální varování na jevišti/pódiu a z jeviště/pódia. Leda když je to sranda/prdel/jízlivost/satira/mystifikace ve stylu Šteindlera/Drábka/Čtvrtníčka/Krause/Lábuse/Lišky/dávného Svobody v Rokoku. Odpouštíme jim, leda když nosej po jevišti igelitky, mají na hlavě baret, ďoubou se v nose a tahle země není pro starý. To je dobrý, to je hustý…

    (Upozorňuju, že je mám vesměs rád.) Je-li však ten hlas seriózní, vážně míněný a s osobní naléhavostí/nasazením sdělovaný, je-li umělec na jevišti angažovaný, osočujeme jej z vypočítavosti, povrchnosti, hlouposti, naivity. Nevěříme mu. Je zkrátka trapnej. A já vůbec nechápu proč. Měříme snad sami sebou a sebe/kritickým/po/kleslým/malo/d/uchým vědomím, že bychom na jevišti nedokázali kázat pravdu a nepít lež? A když ne my, tak ani oni! Vždyť je známe. Nejdřív národ zbuntujou, revoltujou, a pak v Národním hajlujou a antichartujou. Navenek jsou bojovní, a pak si emigrujou nebo umřou. Nechaj se zavřít, se sládky pivo pijou, do popelnic třískaj a pak hupky dupky na Hrad. Pakáž jedna.

    V cizině – a to ani třeba v Polsku či Rusku, natož ve Francii, Německou, Británii nebo USA – jsem toto nezaregistroval. Mrožek, Grotowski, Vysocký, Mnouchkine, Stein, Castorf, Brook, Olivier, Ginsberg, Baez, Seeger, Schumann, Tanaka, Beck/Malina nebo nedávno jsme z jeviště pražské Nové scény mohli o etice a umění slyšet kázat Wilsona, jsou respektovaní, mají kredit, jejich názory i díla jsou braná a analyzovaná bez ironie, vážně. Když si říkám proč u nás ne, vidím snad jediný důvod. (Ale třeba se mýlím…) Vlastně víc obdobných: naši špatnou historickou/dávnou i velmi současnou/nedávnou zkušenost a mizivý lidský/občanský kredit samotných tvůrců. Proč je však stále lustrovat/prověřovat, zvlášť když těm lustracím/prověrkám stejně nevěříme a každej by lustroval/prověřoval jinak a jiné. A když Blesk, MfD ani Rejžek nic neobjeví, řekneme/napíšeme/prozřeme: Ale kdyby mohli, tak by se stejně kurvili/udávali/spolupracovali/podhrabávali…

    Přesto se politické divadlo u nás dnes objevuje, a to stále častěji, intenzivněji a už i z významných scén a v různých formách a projevech. Těší mě. Je to jedna z důležitých komponent umění (ne jediná). Od prvotního, satirického a kabaretního výsměchu, přes (prvo)byt/ost/né postoje a aktivity alternativních/nezávislých tvůrců a festivalů po – konečně – jasně formulované názory a postoje z kamenných jevišť. A kritici a diváci je vesměs (zatím) odzívávají. Nerozumím tomu, nechápu…

    Třeba festivaly Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, který se na jaře konal (už) podeváté, nebo Půlměsíc nad Prahou/Brnem/Hradcem Králové, který se v říjnu konal (teprve) podruhé. Jeden je věnovaný vztahu a soužití afrických kultur s evropskými a především Českem, druhý obdobně orientálním /především arabským a perským/ kulturám ve vztahu ke zdejšímu prostředí. Noviny ani kritici – a vlastně ani poučení, natož řadoví diváci – valný zájem neměli. Nepodporuje náhodou teroristy? cítil jsem nevyřčenou výtku u druhého festivalu. Ale hlavně: Vždyť tam není pořádný divadlo! Jistě, žádný Brook ani bin Ládin nepřijeli, ale otevírala se podstatná témata. Divadlo jako společenská angažovanost, divadlo jako dialog, divadlo jako otevírání problémů a hledání cest, divadlo jako pozná/vá/ní, divadlo jako politika. Není to málo a je to důležité. Jednou z festivalových akcí byla návštěva mešity – v Praze, v Brně… Známí z Francie se divili. Proč? Co je na tom zajímavého/cenného/neobyčejného? Protože u nás je to zajímavé/cenné/neobyčejné. Protože u nás je to politikum. Odvážné politikum. Chce-li dnes divadlo – třeba Husa na provázku – navázat na politické divadlo 30./60. let, stačí vyhlásit heslo: Mešitu v Praze/Brně/Karlových Varech/Teplicích/Plzni/Olomouci/Hradci Králové… (dosaďte si sami). To je výzva, to je politikum, to je politické divadlo.

    Anebo jiný příklad. V pondělí 8. listopadu jsem byl na první repríze Kolečkova/Zielinského Úlu na Nové scéně v Praze. Svobodomyslné/odvážné/drzé/vtipné/spektrální/inteligentní/ulítlé/nonsensové/promyšlené/cílené/chytré/angažované/nadžánrové/marthalerovské divadlo. Politické divadlo. Názor/postoj, satira/kritika, mýtus/pohádka, existenciální, citově obnažené drama/smutek. Silná/bujná divadelnost. Skupinové/komunitní představení. Budu o něm psát do DN, a tak jen povzdech: bylo nás v sále poskrovnu. Nerozumím tomu, nechápu… Kritika zívá, diváci nevědí. Divadlo, které jeho generace neobjevila. Aspoň zatím. Vynikající divadlo. Intelektuálně, formou, obsahem. Zdaleka ne dokonalé, vlastně velmi nedotažené, jako by začínající. Ale silné, opravdové, nebojácné. Jeho kvalitu potvrdí/vyvrátí budoucnost. A také společenské postoje Kolečka/Zielinského/Svobody. Jde-li jim o módu/squash/peníze, společenské časopisy/kritika/Erós banality si je objeví. A stanou se/budou apolitickými/trapnými/společenskými/celebritními (porno)hvězdami… XIX. století/20./30./60./70. léta/XX. století jsou pryč. Do koše s nimi! Kdo nejde s XXI. stoletím, jde proti němu. Now and Future! No Past!

    Živé květy

    Kulturní/nakladatelskou/politickou osobností roku je pro mne dr. Lubomír Houdek. Od roku 1993 má nakladatelství Galén. Dnes je jedním z nejvýznamnějších a nejžádanějších center pro vydávání odborné lékařské, ale i jiné populárně-vědecké literatury. Jeho produkce je široká – od monografií/učebních textů pro lékařské fakulty přes sborníky abstrakt a přednášek z kongresů po odborné časopisy. Vydává i populárně vědeckou literaturu (edice Makropulos), biografie/vzpomínkové almanachy. A v projektu Olivovníky mapuje životy a dílo (nejen) českých písničkářů. Na jaře vydal Němého sufléra a Zeměměřiče atd. Vlasty Třešňáka a minulý měsíc 2CD Live / Malostranská Beseda 1988 Vladimíra Merty, Pravděpodobné vzdálenosti Jaroslava Hutky (koncert z Baráčnické rychty v Praze 26. dubna 1977) a dokonce biografii Down the Highway / Život Boba Dylana z pera Američana Howarda Sounese. Paráda!/paráda!!/paráda!!! Radost!/radost!!/radost!!! Zívačka… Hudba a postoje z dob, kdy ještě internet nedával dobrou noc. Umění/život jako politikum. Opera skončila, náramky cinkají / motýli rukavic křidélky tleskají / sváteční obleky ke skříním uhání / reflektor přehrává umělé stmívání / prázdnému sálu zasvítí slabě / chceme být národem, národem sobě… medituje Jaroslav Hutka na podzim 1976 v poctě k padesátinám Vlasty Chramostové. Plíží se večery, plíží se teskna… / Poslední výkřik už ztrácí se v kraji / Veliké bolesti, veliká hesla / vyvětrávají… zpívá v červnu 1988 Merta. Nesouzním s ničím kolem sebe, zpytuje svůj život v září 1997 po nahrání alba Time Out of Mind Dylan. Zestárli/Stárnou? Lidé/písně/postoje? Psaní/zpívání/divadlo? Politika?

    Žalář

    Diskusní udičku hážu tentokrát do žal/áře. Hledáte-li smysl politického divadla u nás dnes, vejděte do pražského Divadla Komedie. Pařízkovo Spílání publiku 2010, to je nejrazantnější (z kamenných jevišť se ozývající) vyjádření vzdoru/odporu/zhnusení z této společnosti a jejích politických představitelů a stran. Roztřískání laťkové krychle je gestem/křikem/symbolem, který tu od dob PPU (do divadelního kontextu neumím zařadit – snad by mi pomohl nějaký divadelní historik) nebyl. Dokážeme ho vnímat/chápat/interpretovat seriózně/vážně? Bez podezřívání, bez výsměchu?

    Ale psát budu o jiné inscenaci Divadla Komedie: Víra, láska, naděje Ödön von Horvátha režisérky a výtvarnice Kamily Polívkové. Začnu (ne)humornou/žalářní historkou. Recenzi jsem psal v páteční noci po premiéře, aby mohla vyjít v MfD v pondělí. Dokončil jsem ji v půl šesté ráno. Píšu pomalu. I – Vojto – toto své písání/uvažování/nazírání… Poslal jsem text a šel spát. Hlava třeštila a za půl hodiny mě vzbudila: jedna věta/tvrzení jsou blbě/trapně/nepřesně. Zapnul jsem (znova) počítač a větu vyměnil. Text znovu poslal do MfD s prosbou, ať první mail hoděj do koše. Ráno mi redaktorka potvrdila, že tomu tak je/bude. Recenze vyšla za 14 dnů a… s onou starou/původní větou. V i-Dnes ji dokonce dali do titulku. Po mé prosbě/urgenci titulek další den vyměnili za stejný, jaký je v MfD (ne však v textu): V pražské Komedii hrají přímočarou politickou satiru. Já sice chtěl „přímočaré politické divadlo“…, ale nešť. V tištěné verzi (MfD 2. 11.) stejně věta zůstane/zůstala „na věčné časy“: Polívková vytváří v podstatě přímočarou politickou agitku… Jaxem moh takovou blábolivost napsat/myslet?

    Dílo, i to politické, má doznít. U mě dorezonovalo až k ránu. Ale nejsem sám… / anebo naopak? J. P. Kříž píše nazývá svou recenzi v Právu Naděje jako politická floskule, Vladimír Mikulka v LN dokonce Agitka s veselými vsuvkami. A v i-DN diskusi u reportáže Vojty Varyše No. 8 z festivalu …příští vlna/next wave… mi 18. 10. (premiéra byla 15. 10.) píše: Vladimíre, než budeš mluvit o textu, který napsal „populista Horváth“, dovoluji si doporučit, aby sis jej nejdřív přečetl. Polívkové inscenace je totiž instruktivní ukázkou toho, jak lze z nečernobílé hry udělat primitivní agitku. Tak zaprvé a především, Vladimíre M.: diskuse formou zpochybňování sečtělosti/znalosti/východisek oponenta, to je na žalář. Tak v Parlamentu diskutuje David Rath. A teď i ty, Brute? Každý, kdo profesionálně píše o divadle, recenzované texty buď zná, má přečtené, anebo se o nich nevyjadřuje. Víru jsem /si/ (pře)četl již před třemi lety, kdy v Paláci Hybernia hostovalo v rámci PDFNJ s inscenací této hry Münchner Kammerspiele. A pochopitelně i nyní. Pro jistotu jsem si po Mikulkově instruktáži zašel na inscenaci ještě jednou – v pátek 29. října. Vůbec to není agitka a hlavně – Polívková respektuje Horváthův text a jeho myšlenkový/ideový záměr. Inscenuje jej s pochopením, v aktuální interpretaci. Vůbec ne primitivně, jako triviální/za vlasy přitaženou/populisticky banální agitku. Postupy současného Divadla Komedie, dogmatickým minimalismem, jak je nazývá Pařízek, vytváří politické/sociální divadlo. Ve shodě s Horváthovým textem a jeho (tehdejší) tvorbou. Nejvýraznějším Polívkové vstupem do předlohy je projev Soudce (soudního rady – Jiří Štrébl) ve zhruba v jedné třetině/čtvrtině hry. Polívková nahradila začátek třetího obrazu, ve kterém se „spodina“ zpovídá ze svého podřadného postavení, koláží aktuálních volebních projevů českých politiků, které „slizce“ pronáší Soudce/Politik a do kterých křičí své výhrady „lůza“ – herci bezdomoveckého divadla Ježek a čížek. Celý ten výstup upomíná na Benátskou noc, kterou Horváth napsal v roce 1930, dva roky před Vírou. Politické/protinacistické divadlo bylo tehdy jeho programem. Prostředkem odhalení politického blábolu a demagogie, ale i každého jiného neartistického slovního projevu a jednání, je Horváthovi jazyk. Novinové fráze, často zkomolené, automaticky používaná úsloví, literární citace z povinné četby či patetická prohlášení usvědčují mluvčího z nejistoty a myšlenkového zmatku… píše o Horváthově metodě/stylu/postupech Marie Reslová v doslovu k jeho Hrám (DÚ 2002, s. 618). Tak pracuje i Polívková. Podobnou textovou koláží inscenaci i zakončuje. Místo, aby se cynicky/netečně nad umírající Alžbětou bavili opilí Policisté, Preparátor, Jáchym a Účetní, nechává si s jejím tělem pohrávat Patologa (Preparátora – Petr Vaněk), Inspektora (Jáchym, Policisté – Martin Finger), Soudce (Účetní – Jiří Štrébl) a Soudcovou (Prantlová, Radová – Dana Poláková). Přesná, přesně vyhřezlá pointa hry, pochopení předlohy, myšlenková/ideová shoda s autorem. Soudobými způsoby rychlých střihů, bez realistického popisu, k jasným/silným/ironickým/jízlivým pointám. Polívková udělala úprav víc. Zmenšila počet postav, některé propojila, jiné vypustila, z textu (jehož hraje velkou/podstatnou část) vytáhla syrové jádro. Ale nijak předlohu neznásilnila, nezbanalizovala. Takto názorově/politicky jednoznačný/černobílý je už Horváth. Vždyť se psal rok 1932…

    Ostatně právě o této inscenaci bychom se mohli v této bleskovce přít/diskutovat. Další výklady/názory/interpretace/analýzy si tedy nechávám pro tyto chvíle. Anebo nic?

    Partie na dobrou noc

    Nejpolitičtějším zápasem o titul mistra světa v šachu byl souboj Viktora Korčného Anatolijem Karpovem 18. července – 18. října 1978. Konal se v neuvěřitelně vypjaté atmosféře na Filipínách. Korčnoj žil tehdy dva roky v emigraci. Žádný sovětský šachista s ním – vyjma zápasů o šachovou korunu, kdy to nebylo možné – nehrál. Korčnoj se tak nemohl účastnit významných turnajů, Rusové/Sověti měli přednost. Na cestě k finálovému zápasu porazil tři sovětské mistry – Petrosjana, Polugajevského a Spasského. Celý svět hleděl, co se bude dít. Vyzývatel Korčnoj vyčítal Karpovovi, že nepomohl jeho ženě Běle a synu Igorovi vycestovat z Ruska (nazval jej bachařem jeho rodiny). Nepovažoval jej za mistra světa, neboť se jím stal kontumací zápasu s Fischerem, s nímž dokonce nikdy nehrál a kterého Korčnoj považoval za nejlepšího tehdejšího hráče planety. Problém nastal už s hymnami a vlajkami. Korčnoj chtěl mít vlajku bílou s figurou Žolíka uprostřed, Karpov protestoval. Nakonec nebyly na stole vlajky žádné, v sále však visely standardy FIDE, Filipín a SSSR. Pořadatelé omylem místo sovětské hymny zahráli Karpovovi Internacionálu, Korčnoj nevstal. Jako „svou“ hymnu zvolil poslední větu Beethovenovy Deváté… Když zápas začal, seděl v první řadě hypnotizér Zachar, což Korčného znervózňovalo k nepříčetnosti a protestoval. Na druhou partii si nasadil černé brýle. Proti tomu zase protestoval Karpov, že ho ruší jejich odlesky. Korčnoj si tedy přivolal americký šamanský pár Steven Dwyer & Victorii Shepherdovou, známé jako Dada & Didi, členy indické sekty Ananda Marga, kteří měli šířit do sálu „pozitivní vibrace“. Karpov protestoval. Pár musel odejít ze sálu. Dr. Zachar mohl zůstat (byl členem oficiálního Karpovova týmu), ale musel stát vzadu. Když nechali přinést sekundanti (byl mezi nimi i vynikající šachista Michail Tal, který se s Korčným dlouhodobě nesnášel) ve vypjatých fázích 2. partie (během 25. tahu) a 3. partie (během 17. tahu) jogurt fialové barvy, aniž by si jej Karpov objednal, a ten ihned táhl, protestoval Korčnoj, že mu dávají znamení. Zápas chtěl přenést do sálu, kde by nebyli diváci, jen kamery. Vypadalo to na konec celého klání. Rozhodčí (byl mezi nimi i český velmistr Miroslav Filip) hráče nakonec – jakž takž – uklidnili, dohodli s nimi, že mezi sebou nepromluví ani slovo (což do konce zápasu dodrželi), a zápas se vrátil do původního sálu. Od sedmé partie nepodával Karpov Korčnému před zahájením partie ruku. Vydrželo mu to až do června 1984 (Korčného bojkot ze strany sovětských hráčů ve stejný rok – v lednu 1984 ve Wijk-aan- Zee – prolomil Alexander Běljavskij, rok před tím mohla vycestovat i Korčného rodina), celkem 43 zápasů… Tři měsíce před začátkem zápasu zemřel Semion Furman, Karpovův osobní trenér. Ke konci zápasu, když Korčnoj srovnal stav na 5:5, měl Karpovův otec infarkt (a v březnu následujícího roku – po půlroce v nemocnici – zemřel, dodnes si to Karpov vyčítá).

    I samotný průběh zápasu byl obrovsky dramatický a vzrušující. Hrálo se na 6 vítězných partií bez započítávání remíz. Po 17 zápasech vedl Karpov 4:1, Korčnoj pak vyhrál 21. partii, Karpov ale 27. a vedl 5:2. Korčnoj vyhrál 28., 29. a 31. partii a srovnal stav na 5:5. Další den – 17. 10. 1978 – zasedli oba hráči k nejpozoruhodnější partii celé šachové historie. Korčnoj jak inženýr Heřman v Pikové dámě uvěřil v Osud. A řekl: Vsadil jsem na jedinou kartu. Dnes se rozhodne. Věřil (si) a zvolil riskantní, pro něj neobvyklé zahájení (v zápase jej použil jednou, v partii č. 18, v životě do té doby párkrát). Když přišel do sálu, v první řadě seděl dr. Zachar. Korčnoj si toho všiml až během prvního tahu, vstal a protestoval. Zachar musel jít dozadu. Korčného to stálo 15 minut, kvůli čemuž se později dostal do obrovské časové tísně. A prohrál… Protestoval, několik let se s FIDE soudil a až v roce 1984 se tento spor (pro Korčného neúspěšný) uzavřel. Nikdy poté se už k zápasu o titul mistra světa nedostal. O tomto zápase a partii, o níž se Korčnoj – pokud je mi známo – nikdy v analýzách nevyjádřil a kterou považuje za nejtragičtější ve svém životě, se napsalo několik knih. A mohlo by vzniknout i drama… Politické/lidské/šachové.

    Anatolij Karpov (27 let) – Viktor Korčnoj (47 let)

    32. partie, Baguio City, 17. 10. 1978

    Pircova obrana

    1. e4 d6 2. d4 Jf6 3. Jc3 g6 4. Jf3 Sg7 5. Se2 0-0 6. 0-0 c5 (Korčnoj si tento tah připravil jako překvapení – v 18. partii, jež skončila remízou, zahrál 6. … Sg4 – a očekával tehdy teorií doporučované 7. dxc5, Karpov však bez přemýšlení zahrál 7. d5, což zřejmě Korčného velmi překvapilo a volil nečekané/zmatené tahy, aby Karpova vyvedl z variant domácí přípravy) 7. d5 Ja6 8. Sf4 Jc7 9. a4 b6 10. Ve1 Sb7 11. Sc4 Jh5 (? – po následném 12. Sg5 ztrácí černý tempo) 12. Sg5 Jf6 13. Dd3 a6 14. Vad1 Vb8 15. h3 Jd7 16. De3 Sa8 17. Sh6 b5 18. Sxg7 Kxg7 19. Sf1 Jf6 20. axb5 axb5 21. Je2 Sb7 22. Jg3 Va8 23. c3 Va4 24. Sd3 Da8 (? – „uklízí“ dámu příliš mimo centrum, čehož Karpov ihned využívá) 25. e5 (!! – zisk pěšce, který nakonec rozhodl) dxe5 (Karpov měl ještě hodinu do časové kontroly, tedy 40. tahu, zatímco Korčnoj méně než 20 minutpo 25. … Jfxd5 by následovalo 26. Jh5+ gxh5 27. Dg5+ Kh8 28. Dh6 s velkými ztrátami pro černého) 26. Dxe5 Jcxd5 27. Sxb5 Va7? (Kasparov nabízí Vxb5 28. c4 Db6 a černý by se stále „držel“, současné analýzy navrhují spíše 27. … Va5!, 28. c4 Db8! a po 29. Jd2 Sa8 30. Jb3 Va2 31. Vd1 Jc7 má bílý jen malou výhodu, Kasparov nabízí 28. … Db6 29. Dg5, ale také si myslí, že se černý stále drží, byť po 29. … e6 30. Je5! má zřetelnou výhodu /horší je 30. cxd5 h6 31. Dc1 Vxb5 32. Dxe6 Sxf3 33. gxf3 fxe6 34. Vxe6 Vxb2 35. Dxc5 Vb1 36. Vxb1 Dxb1+ 37. Kg2 Dd3 38. Je4 Jxe4 39. fxe4 s pravděpodobně remízovou koncovkou věží a dam/) 28. Jh4 Sc8 29. Se2 Se6 30. c4 Jb4 31. Dxc5 Db8 32. Sf1 Vc8 33. Dg5 Kh8 34. Vd2 Jc6 35. Dh6 Vg8 36. Jf3 Df8 37. De3 Kg7 38. Jg5 Sd7 39. b4 Da8 40. b5 Ja5 41. b6 Vb7 (zapečetěný tah)

    1:0

    Zápas Karpov-Korčnoj touto partií skončil. 6:5 při 21 remízách. Karpov poprvé obhájil titul mistra světa. Druhý den napsal generálnímu tajemníkovi ÚV KSS Leonidu Brežněvovi dopis, ve kterém oznámil úspěšné splnění mise. Ten jeho vítězství charakterizoval jako vítězství kvalit a charakteru sovětského člověka…


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 3)

    1. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      takže nejprve – chválím text, ten styl mě baví čím dál víc a i délka je super. baví mě i šachy na konci, i když šachy nehraju.

      teď k věci: asi se lišíme v tom, co je odvaha, co je divadelně a POLITICKY zajímavé. já se politikou docela zabývám. vím o ní hodně, máloco mě překvapí. myslím, že divadlo by mělo překvapovat. A že když vyslovujeme nějaký názor na veřejnosti, máte říct něco nového, něco, co dosud řečeno nebylo. jinak je to zbytné prohlášení.
      názory, vyslovené např. ve Víře a Spílání v Komedii, jakož i v Úlu jsou politicky konformní. politici jsou svině, lidi jsou pokrytci, chudý se maj blbě.
      daleko smysluplnější mi přijdou černé panny, které byly sice absurdně vesměs interpretovány jako „varování před islámem“, ale pro mě z toho naopak vyšlo pro-islámské a pro-feministické poselství ve smyslu „co je to za skvělé náboženství, že jsou díky němu ty ženy tak silné?“ – proti nám, rozměklým západním post-křesťanům.

      skutečné Spílání publiku předvedl teď Kaiser v Písku: taky za to byl vyhozen z divadla, představení bylo předčasně ukončeno.

      Skutečně politické divadlo je takové, z něhož většina diváků odchází naštvaná, pohoršená, rozčilená – ne esteticky, ale politicky.
      Zajímalo by mě např. divadlo, které by obhajovalo normalizaci, druhou republiku nebo Mnichov. ne kolaborantsky, ustrašeně, ale jako dnešní politické pozitivní hodnocení tehdejšího rozhodnutí. – nebo divadlo, které by hájilo korupci a aroganci politiků – ne cynicky, ale lidsky, jako rozumné a logické chování, nejen pragmatické, ale i psychicky motivované: „když už jste nahoře, musíte to těm lidem natřít“. Nebo divadlo, které by se otevřeně stavělo proti demokracii a za diktaturu.

      Nebo divadlo, které by bylo radikálně proti heteronormativní a patriarchální společnosti tím, že by se otevřeně vysmívalo např. manželství, rodině, péči o děti, heterosexualitě, svazkům ve dvou, whatever.

      11.11.2010 (11.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Dvě poznámky.
      Vladimírovo psaní mi připadá čím dál blátivější; prokousat se jím, a pak k němu ještě zaujmout nějaký postoj, představuje neskutečnou práci.
      K Spílání publiku 2010: pro mě šlo o čistě estetickou záležitost; zapouzdřené (byť dovedné) hraní si s textem. O nějaké politické provokaci, „nejrazantnějším vyjádřením vzdoru/odporu/zhnusení z této společnosti a jejích politických představitelů a stran“ nemůže být, po mém soudu, ani zmínka.

      11.11.2010 (14.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Martine,
      – jen v rychlosti (Vojtovi asi až večer) – ke Spílání:
      Otevřeně se tam „spílá“ politické reprezentaci a situaci u nás, veřejně se rozseká křehký/vymezený/pro žití nám (politiky/společností) daný prostor, jasně a čitelně se oznamuje, že Pařízkovo vedení v roce 2012 z (pro poučenějšího diváka snad známého) dlouhodobě prezentovaného nesouhlasu s dosavadními finančními praktikami města/společnosti/politiků/grantových komisí svou činnost v Komedii končí. (Pařízek podepisuje s vročením 2002-2012 dřevěné úlomky – ještě ho mám schovanej.) A lze tam číst řadu dalších odkazů a více či méně zašifrovaných a dekódovatelných vzkazů a symbolů. Není to do sebe zapouzdřené, vždyť je to vtipné, divadelně/herecky nápadité, až strhující. Nemusí každý divák číst všechno a rozumět všemu. Může se (jen) bavit, ale – a od toho je poučený divák/přihlížitel či kritik – taky může (a kritik by měl) ty vzkazy a symboly rozklíčovat a zamýšlet se nad nimi, hledat vlastní stanoviska a třeba i veřejně polemizovat (ostatně i o tom je úvodní část inscenace). To je ta politika, politické divadlo.
      V Komedii nedělají ani nevyzývají k revoluci. Na základě svých zkušeností a rozhledu mají názor a zaujímají (divadelními prostředky) kritický postoj. Jaxem napsal – angažovaný, jasný a čitelný. Samozřejmě je dobré/vhodné/nezbytné jej číst/interpretovat v kontextu celé dramaturgie a inscenačních výsledků Komedie. Závěrečné štípání scény je – podle mne – hodně radikální a razantní. Samozřejmě v kódu/symbolech divadelního jazyka. Ale inscenátoři už se jím dostávají (skoro) na hranici symbolu a reality, k výzvě… Proto ta silná charakterizační adjektiva v mém textu.

      11.11.2010 (14.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Peter Páluš

      Profilový obrázek

      já nic napsat nemohu, protože jsem to opět nedočetl dokonce (což bude asi úděl všech bleskovek obávám se…) :

      11.11.2010 (23.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Škoda,
      ta partie je fakt zajímavá.
      Jinak sorry, snad to někdy bude i pro děti…
      Dobrou noc

      12.11.2010 (0.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vojto,
      můj návrat z Pařeniště byl příliš pozdní a únavný… Tak jen krátce.
      Tvé názory na to, co by mělo být politické divadlo, jsou neurvale extremistické a – myslíš-li je vážně – i nebezpečné. Obhajovat/prosazovat politickým (či jakýmkoli jiným veřejným) divadlem nemorální, antihumánní, neetické, dokonce prodiktaturní/fašistické názory jde podle mne proti smyslu divadla/umění jako kulturní instituce. To možná lze v uzavřeném akademickém prostředí jako hluboký sociální, společenský, antropologický, archetypální, genetický či jiný problém, ale ovlivňovat divadlem/kulturou/uměním neuzavřenou/neodbornou společnost záměrně negativně je podle mne nepřípustné. Takové sice taky může být politické divadlo, ale ocitá se za hranou demokratické/kulturní/humanistické společnosti. To je, jako bys řekl, že politické divadlo má obhajovat holokaust. Pozor – neříkám, že divadlo nemá provokovat, že se nemá zabývat extremistickými postoji, totalitou a podobně, a to třeba i extrémně. Je také důležité, kdo to divadlo tvoří, jaká je za ním/nimi společenská/umělecká dráha, zkušenost, postoj, rozhled. Politické divadlo Ladislava Klímy bude jistě něco jiného než politické divadlo Josifa Vissarionoviče Stalina.
      Humorná vsuvka: Víra dle Tvé definice politickému divadlu vlastně vyhovuje. Minimálně J. P. Kříž a V. Mikulka odešli naštvaní, pohoršení, rozčilení – ne esteticky, ale politicky.
      Jinak – co se týká političnosti/angažovanosti Černých panen v Komedii – s Tebou rád souhlasím, byť jejich smysl a důležitost vidím trochu jinde.
      Ale (a tím už končím) politické divadlo nemusí podle mne především (či dokonce výhradně) překvapovat a říkat jen nové, dosud neřečené či neobjevené věci/události/názory. To je jistě fajn. Ale především by mělo aktuálními divadelními prostředky zkoumat, analyzovat, reflektovat, odvážně nahlížet, z různých úhlů odkrývat a pojmenovávat politickou/společenskou/náboženskou/kulturní realitu. Jak minulost, tak především přítomnost. A třeba i postopadesáté.

      12.11.2010 (1.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      člověk, který se podle mě pohoršuje/rozčiluje/popisuje, že to chudý maj těžký a lidi sou svině a u kormidla jsou arogantní hovada, je pro mě naivní a směšný.
      možná je to politické, ale určitě to není radikální ani zajímavé.

      12.11.2010 (10.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Takto obecně mluvit
      je snadné a zavádějící. Témata, o kterých píšeš, se objevují v pohádkách odnepaměti, v Shakespearovi, Němcové/Havlíčkovi/Nerudovi, Čapkovi/Horváthovi i Schwabovi/Ravenhillovi/Kane. Důležité je, jak jsou uchopeny, jak jsou v rámci dané doby/situace aktuální. Ale tematicky to, že chudý to maj těžký, lidi sou svině a u kormidla jsou arogantní hovada, je třeba zdůrazňovat a opakovat furt, dokud to tak je/bude. A jistě že to bylo/je/bude. Politické divadlo je jako noviny. Reaguje na přítomnost teď a tady. Druhý den je můžeš vyhodit.
      Platí to – třeba – i pro Víru, Černé panny a Spílání v Komedii. Už teď je možná konkrétní „spílání“ ke konci Pařízkova představení „out of date“. Už teď je to možná jen „historická“ inscenace. Narozdíl – třeba – od Procesu, Světanápravce, Goebbels/Barová… Budu muset se jít podívat.

      12.11.2010 (14.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      Vladimíre, říkáš tedy, že
      -za prvé, jen to že se (jakkoli) divadlo vyjádří k aktuální situaci je cenné a politické
      -za druhé, že toto vyjádření musí být v předem stanoveném, tobě konvenujícím hodnotovém rámci ( tzv. humanistické, demokratické atd.)

      12.11.2010 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Říkám to, co si myslím.
      – za prvé ano
      – za druhé: pokud tomu tak je, cením si ho, pokud ne, oponuju jeho názoru – čistě „divadelní“/formální kvalitu však ani jeden z názorů/postojů nepředjímá. Snímky Triumf vůle či Olympia Leni Reifenstahlové jsou z filmařského hlediska přelomové, ale…

      12.11.2010 (14.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      ale jako politické umění bys to měl vítat!

      12.11.2010 (17.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý Vladimíre,
      slovo „přelomové“ není na místě. Zapomínáš na ruskou/sovětskou filmovou avantgardu, která byla před Reifenstahlovou.

      12.11.2010 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      VV., M.,
      nebavme se zde o filmu. Jistěže filmařsky přelomové, výrazně politické a ideologicky pochybné byly i filmy Ejzenštejna, Dovženka, Vertova, Pudovkina, Romma, Čiaureliho či vímjákohodalšího. Že i Riefenstahlová svými obrazy krásných těl a monumentálně působících politiků snímaných z podhledu, jízdami kamer a dalšími technikami posunula film „přelomově“ dál, o tom snad není sporu. Nebo je?
      A že – Vojto – když je dílo politické, měl bych je vítat? Některého politického umění se člověk spíš bojí. A nejen politického. Nejsem výjimkou.
      To však neznamená, že bych se bál politického umění jako takového nebo se mu (ať je z jakéhokoli ideového spektra) vysmíval a že mi teď a tady – především v divadle – nechybí. Co české divadelní kritice obecně mám za zlé je, že politickou angažovanost víceméně odmítá a vysmívá se jí coby nechvalnému reliktu minulosti, anebo politický aspekt v recenzích opomíjí. To činí v případě Horvátha například Marie Zdeňková v aktuálních DN 19/10. Samozřejmě je tu ještě Roman Sikora, který inscenaci označil za „fenomenální“. Jeho levicová vyhraněnost mu však neumožňuje nahlédnout na dílo jinak než výrazně ideově a jeho hodnocení je tím příliš zatěžkané a předurčené. Jinak si ale říkám: ještěže tu je. Nabízí přece jen jiný pohled než silně zastoupená pravá fronta…
      Právě Komedie si však podle mne zaslouží komplexnější výklad každé inscenace v duchu celé dramaturgie této scény. Víra je výsledkem/důsledkem osmileté cesty, neobjevila se nahodile a v divadelních prostředcích je dalším krokem. Mám na mysli především expresivní pojetí Alžběty, využití bezdomoveckého divadla, razantní vstup herců do sálu a dialogy s diváky (bylo už ve Spílání, ale zde jdou herci ještě dál). A pochopitelně i to (ne)šťastné přímočaré politické divadlo.
      Jak jsem se snažil doložit, interpretace vůbec není „instruktivní ukázkou toho, jak lze z nečernobílé hry udělat primitivní agitku“, jak píše Vladimír Mikulka. Je aktuálně vyložená v duchu předlohy. Pokud Polívkové výklad zpochybňujeme, zpochybňujeme podle mne i původního autora. Což je samozřejmě možné. Kříž i Mikulka se však snaží autora od této interpretace „odtrhnout“. Už Horváth svou hru zamýšlel jako přímočaré politické divadlo, a tak byla i v jeho době vnímána. V Polívkové úpravách nenacházím výrazný odklon od původního autorova záměru.

      13.11.2010 (3.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      jo, Horváth je takhle interpretován docela často – ostatně jeho hry jsou teď v době tzv. hospodářské krize v Německu velmi ve flóru – pochopitelně v aktualizovaných politických verzích. v tomto je komedie opět nejněmečtější české divadlo:-)

      ano, Sikoru pro tohle cením. proto bych uvítal i kritika, co by psal z vyhraněně pravicových pozic. a umělce. protože, a to je chyba pravice, resp. pravicově smýšlejících umělců, když se řekně „politicky angažované umění“ většinou se tím myslí levicově politicky angažované.

      13.11.2010 (10.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vojto,
      je to na Tobě. Mně ale třeba Vladimír Mikulka nebo Josef Mlejnek přijdou dostatečně pravicoví…
      Samozřejmě, dovedu si představit vyhraněněji/čitelněji pravicově orientovaného kritika, byť si trochu myslím, že toto dělení – vlevo/vpravo – už dnes moc neplatí. Spíš jde o rozpor/spor mezi globalisty/kosmopolity/multikulturalisty a regionalisty/fundamentalisty/nacionalisty. U nás pak – řekněme – o „pravdoláskaře“ a „klausoláskaře“, tedy – z pohledu umění – o rozdílné vnímání/interpretace kulturní historie především XX. století (20.-30. léta, 60´s, 70.-90´s), ale i starší (husitství, baroko, národní obrození), o rozdílný pohled na smysl kultury/umění/divadla dnes a o vize budoucnosti.
      A co se týká politicky „pravicově“ angažovaného dramatického umění, je tu přece Karel Steigerwald (Gottwald x Horáková, Políbila Dubčeka). Ostatně ani Bambušek mi nepřijde nijak levicový. Třeba jeho Celine nebo Fidel byli/jsou hodně/vyhraněně „vpravo“. Co možná není (anebo jen velmi okrajové), je křesťansky, judaisticky, islámsky, buddhisticky či jinak nábožensky orientované divadelní umění a kritika. Otázkou je, zda by byl ve zdejší společnosti pro ně dostatečný prostor. Nejsme Polsko, Orient ani Asie.

      14.11.2010 (1.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Čistě čtenářský dojem – „lomítkové“ psaní, při jehož četbě si mám vyškrtáním nehodících se slov složit článek sám, je možná vhodný pro experimentální prózu, ale rozhodně ne pro blog, který mi má sdělit autorův postoj a k němuž mám nějaký postoj zaujmout i já jako čtenář – a o to Vladimír Hulec zřejmě stojí, jinak by stále nevyzýval k reagování a nestýskal si nad chabou diskusní odezvou. Dává se mi tím vlastně najevo – ano, nechtělo se mi dřít se s přesným pojmenováním daného jevu, ale ty, milý čtenáři, tu myšlenkovou práci jistě rád uděláš za mne, tady máš pro začátek několik možností…

      14.11.2010 (10.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Pane Jane,
      to „lomítkové“ a jinak „zašmodrchané“ psaní v úvodním textu je skutečně pokus psát komplikovaně a v budoucnu v jedné větě třeba i protismyslně. Věřím, že pro určitý typ – řekněme – zaumnějších, intelektuálně hravých či méně spěchavých, experimentu nakloněných – čtenářů to je či bude přitažlivé. A samozřejmě pro ty, které bude zajímat téma.
      Možná bych neměl – a tedy nebudu (nebo jen v omezené míře dvojic, které podle mne čtení naopak zrychlují a zjednodušují) – toto psaní používat v diskusích. Ty bych rád, aby byly pregnantní a srozumitelné. A – to je další z mých záměrů/experimentů – třeba až ty by později přitáhly sms-kové čtenáře, a pokud by se chtěli zapojit, museli by si přečíst původní text. A tak bych je dovedl k jinému psaní/čtení.
      Takže mne mrzí, přicházím-li o Vás jako čtenáře či diskutéra (a jistě nejste sám), ale berte to tak, že „bleskovky“ jsou pokusem o výlučný/intelektuální klub, který není pro každého. Internetové prostředí jako hospoda V. kategorie není tak úplně můj šálek piva.

      14.11.2010 (13.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Martin Glaser

      Profilový obrázek

      Milí pánové, diskutující zde o politickém divadle.
      Zvu vás srdečně na pražskou reprízu inscenace Vajgl, kterou Jihočeské divadlo hraje v neděli 22. listopadu na Palmovce. Hra o politických procesech v 50. letech vznikla na objednávku našeho divadla (jako prostřední část volné dramaturgické trilogie, jejíž první část tvořila česká premiéra Zelenkova Očištění a závěr před měsicem Klimáčkův Komunismus). Navzdory neutuchajícímu volání po inscenacich reflektujících naši politickou minulost i současnost česká kritika toto představení kolektivně a velkoryse „přehlédla“…
      více zde: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/program/premiery/tim-firth-holky-z-kalendare-145.html

      14.11.2010 (20.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      K panu Glasrovi: To je překlep nebo jízlivá narážka na konkurenci?:-)
      K panu Hulcovi: mně výlučnost nevadí a rozhodně se nebudu rozčilovat, že něco není pro mě. Jen jsem měl pocit, že se pokoušíte o vyhraněné, „názorové“ psaní, které stojí o výraznou odezvu. Ale třeba se pletu…

      14.11.2010 (21.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Martin Glaser

      Profilový obrázek

      :-((( samozřejmě, že překlep – to víte, každou hru, ve které jsou role pro větší množství zralých hereček, nutno přečíst, nebo alespoň poslat odkaz dramaturgyni, která to udělá za vás :-)))
      správný odkaz je tento: http://www.jihoceskedivadlo.cz/porad/849-vajgl

      14.11.2010 (23.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Nejdřív k Martinu Glaserovi:
      Vítej v klubu šachových blouznivců. Na obranu – aspoň částečnou – české kritiky musím říct, že hostování inscenace Vajgl je součástí přehlídky České divadlo, již pořádá agentura FOIBOS a dramaturgii vytváří 5 českých teatrologů a kritiků: Zuzana Jindrová, Jan Kerbr, J. P. Kříž, Z. A. Tichý a já. Tuto inscenaci – právě pro její téma – jsme chtěli ihned a „jednohlasně“ (tak jako třeba před časem Nordost z ČS Ústí, anebo Annu 11. března z Opavy, všechny tyto politicky orientované inscenace jsou cenné a „nepřehlédnutelné“). Jen případné zájemce upozorňuju, že budějovický Vajgl bude v DpP v neděli 21. 11. (ne tedy 22. 11., jak píše Martin) od 19 hodin. Přijdu (a pro info: Očištění jsem si ujít taky nenechal, jen vašeho Klimáčka zatím neznám).
      A panu Šotkovskému:
      Jako každý matematik touží najít kvadraturu kruhu, byť je dokázáno, že neexistuje, tak i každý, kdo píše, touží po čtenářích a „výrazné odezvě“, byť ví, že nesežvýká-li souvětí do holých vět a myšlenky do holých tvrzení, pochybuje-li, píše do prázdna. Tak je to i se mnou.
      Jsem/budu moc rád, když se /budete/ ozývat. Kritika formy mého psaní mi nejen nevadí, ale velmi zajímá, beru ji vážně a zamýšlím se nad ní. Přesto jsem/budu rači, když se přeme /budem přít/ o tématech. Ale nebudu se – aspoň zatím – případné čtenářské odezvě přizpůsobovat. Dovolte mi tu exklusivitu. Nebývá v dějinách žurnalistiky tak častá. Skutečně mi/nám do toho nikdo v redakci (ani Mikulka) – zatím – nekecá.

      15.11.2010 (0.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      neděle je vydatná: téhož 21. hostuje na Nové scéně Městské divadlo Zlín se Strýčkem Váňou v režii Martina Františáka.
      ale do ČB se někdy chystám.

      16.11.2010 (12.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      A v MeetFactory
      bude od 20 h taky moc zajímavá akce: kreace pohybového divadla s živou hudbou, kterou tam během 14 denní rezidence s Divadlem na peróne (SK) vytvořil strůjce „chodníkové“ performance na letošní …next wave… a (nejen) za performanci v Národním muzeu poctěná osobnost téhož festivalu v r. 2008 Jan Komárek – papírová skorobalada ÚTROBY KRÁVY. Střevní katar asociací na násilí a poetiku života… potemnělá cesta trávicím systémem paměti…
      (Scénář, režie, hudba a výtvarno: Jan Komarek, spolupráce a performance: Peter Kocis, Zuzana Psotka, Janka Wernerová, zpívají: Lenka Suchá a Dominika Divišová)
      Doporučuju.

      17.11.2010 (2.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    24. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Tak nevím, Martine,
      před pár hodinami jsem se vrátil z představení Vajglu, a… jsem dost rozpačitej. Téma je samozřejmě vážný a je ohromně důležitý, že jste se do něj pustili. Odkrývat tyto méně známé politické procesy 50. let je věc zásadní. Ale ten text, interpretace kpt. Františka Šafarčíka jako směšnýho/trapnýho (á la Jandákova) kpt. Ořecha z Černých baronů, nedotažená forma „divadelní zkoušky“ (co ty kraví a atomový rekvizity tam?), vyprázdněnost alegorických postav Čerta a Spravedlnosti, to vše se mi zdá příliš převymyšlený, divadelně vykonstruovaný (vím, že ta zkouška má opodstatnění v samotném procesu odehrávajícím se v plzeňském divadle, ale…, vím, že stržm. Čeněk Petelík byl asi trochu jednoduchej a šel vyšetřovatelům na ruku, ale…, vím, že nás pokouší Peklo a sleduje Nebe, ale…). Pokud příběh/text takto černobíle interpretovat a především vážně brát – měl by mu odpovídat daleko razantnější, odvážnější, drsnější, fantasmagoričtější režijní/divadelní přístup, od výtvarné a hudební/zvukové stránky přes hereckou stylizaci a nasazení po ostřejší dramaturgickou a režijní vizi, co vlastně chcete říct, komu, proč. Takhle to – aspoň na mne – působilo jako pokus o dokumentární divadlo o konkrétním procesu z 50. let, které ale dokumentem být nechce a není, a současně jako pokus o hollywoodsky napínavé vězeňské drama o moci a násilí, které ale vězeňským dramatem v zásadě není a být nechce. Dál se sem asi nemá cenu rozepisovat, nechávám to na jindy a… nenechej(te) se (mnou) odradit. Furt lepší, než hrát pořád dokola a posté… (dosaďte si, čtenáři i Martine, co chcete).

      22.11.2010 (2.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    25. Martin Glaser

      Profilový obrázek

      Vladimíre,
      jasně – vidíš to takhle a máš jistě v mnohém pravdu. Já si dovolím svůj názor na tu inscenaci nepsat: pro mne jako šéfa bylo podstatný dát tomuto tématu prostor, přesvědčit ostatní, že stojí za to riskovat přízeň našich platících diváků (protože oni se bohužel ve valné většině „opravdu nemaj potřebu s ničím vyrovnávat“ – to je autentický citát divácké reakce po repríze Komunismu…). Dát možnost někomu, kdo dle mého je schopen psát pro divadlo (viz Jankův Marnotratný syn), aby něco psal. A našim činohercům zase impuls k práci trošku jiného typu („činohra“ x „alterna“). Ideální by bylo, kdyby pak výsledek vzbudil nějakou diváckou a hlavně odbornou diskusi, jako že důvody tu myslím jsou. Ale to už je na vás teoreticích a proto jsem na Tvůj blog napsal. Protože pořád vzhlížíme třeba k Němcům, ale jaksi přehlížíme, jaký podmínky se tam autorům dělají. A kolik třeba i blbých her se uvede v plnohodnotným nastudování, než se z toho vyklube jedna, ze který pak tady na festivalu sedáme na zadek. Jenže my chceme, aby každý domácí autor rovnou napsal toho skvělýho, současnýho, českýho a ještě navrch notně cool „Hamleta“… Nic míň nebereme, ještě se pořádně ošklíbneme, tedy pokud to vůbec zaregistrujeme, když se ten autor nejmenuje Havel nebo Zelenka…
      Takže diskutovat lze třeba o tom, jak o naší totalitní minulosti vůbec divadlo hrát, když nikdo kloudnou hru nenapíše a když to třeba Klimáček zkusí, tak se nad ním všichni ošklíbají… Každopádně máme na Vajgl pár reakcí od lidí, které to hluboce zasáhlo – a i kdyby na jejich spočtení stačily prsty jedný ruky, tak v tomhle případě to stačí. Ačkoliv bych byl samozřejmě rád, aby se lidi o lístky rvali. Protože bez diváků to naše snažení valnýho smyslu nemá. Ale to už je zas na nás, jestli jsme to udělali tak, aby k tomu byl důvod…

      22.11.2010 (17.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    26. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Je to tak, M.,
      snadno se radí, abyste se na diváky neohlíželi, že právě otevírat tato témata je smyslem a úkolem veřejně dotovaných institucí. Snadno se píše, že se politickému divadlu a vůbec původní české tvorbě mají publicisté víc věnovat. V tom je současná doba hodně zas…. zasekaná. Oba – a je nás jistě hodně (DPB, KS Aréna, Husa, Honzírek, Bambušek, Alfred ve dvoře, MeetFactory, Spitfire, Žižka, Ústí…) – děláme co můžem. A nestačí to. I proto – co se mne týká – jsem založil tento svůj – čtenářsky neatraktivní – blok/blog. Někdy takový vajgly pro pár blouznivců – anebo vůbec proto, že jsou – mají větší smysl a význam než plné sály divadel a vysoké náklady novin. Aspoň jsem vo tom přesvědčenej.
      A co týká mých výhrad – kritik nemůže bejt nadšenej jen proto, že jdete trnitou cestou. I ta – či právě ta – potřebuje neuhýbavou reflexi. Ostatně, to víme taky oba.
      Díky, že ses ozval.

      22.11.2010 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    27. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Jelikož tato Bleskovka již svůj život skončila, přidávám na závěr (pro historii a pro svou radost) sms, kterou mi během živých ohlasů 15. 11. v 16:03 poslala režisérka Anna Polívková:

      Zdravim!
      Jsem v Deutschlandu… Diky za obhajobu. Jen bych dodala, ze spis nez politicky jsem to myslela uplne obycejne, jednoduse – lidsky.
      Hezky den!

      06.12.2010 (1.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,