Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcova bleskovka No. 1

    Od jara vedu s Vladimírem Mikulkou, správcem a redaktorem těchto stránek, přímý i nepřímý spor o internetových Divadelních novinách. Je to vlastně spor o formě a důvodech psaní na internet, o recenzích, reportážích, zpravodajstvích, glosách. O vazbě na tištěné slovo, o časovosti uvádění publikovaných textů. A především o smysl a formě tzv. blogu. Prý si jej máme všichni redaktoři zřídit a komentovat v něm široké divadelní internetové obci „divadlo v přímém přenosu“.

    Váhal jsem. Není to ztráta času? Není lepší a důležitější věnovat se tištěnému slovu, osobnímu vzdělávání, iniciaci a redigování cizích textů (fejetonky Ivana Magora Jirouse mne vždy stojí mnoho piv a návštěv smíchovské Oázy), přípravě rozhovorů, knih, festivalu …příští vlna/next wave…? Nevím, třeba se dá zvládnout všechno. Zkusím to. Svůj blog tímto otevírám a sám jsem zvědav, zda mé úvahy, názory a blábolivé texty někoho zaujmou, koho a jak. Pokusím se jej publikovat každých 14 dnů, v úterý či středu, vždy v týdenním mezidobí, kdy nevycházejí Divadelní noviny. Pokusím se jít trochu proti proudu a psát o divadle – a nejen o něm – seriózně a vážně. Snad ale ne nudně. Zavedu i několik rubrik, v nichž bych chtěl upozorňovat na pozoruhodné inscenace, události, zajímavé projekty, knihy, filmy, koncerty, CD, výstavy. Anebo na nějaké průsery, zklamání, fosilnění. A na závěr vždy vyberu nějakou svou oblíbenou šachovou partii. Šachy hraju od svých dětských let, závodně od šesté nebo sedmé třídy, a vždy pro mne představovaly test mé vlastní osobnosti – nervů, odvahy, strachu, kolektivní soudržnosti, aktuální i dlouhodobé kvality a rychlosti myšlení, testem intuice a paměti. Pokud si publikované partie budete přehrávat, můžete se jen tak bavit a vzdělat, anebo – pokud chcete – je vnímat jako cestu do mého mozku, do mého srdce, do mé duše. Promiň, Mikulko, nedokážu být věcný, krátký a nepatetický. A promiň, Martine Švejdo, nechci a nedokážu být přísně akademický.

    Hledání smyslu festivalu Divadlo Plzeň

    Vlastně jsem svůj blog začal denním zpravodajstvím z festivalu Divadlo Plzeň. V posledním dílu jsem slíbil, že se k festivalu ještě vrátím, čímž tímto činím. Zaujala mne diskuse na i-DN o „smyslu Jiráskova Hronova“ a myslím, že něco podobného by si zasloužil, a možná ještě víc a s větší ambicí, i náš nejvýznamnější – co se týká věhlasu a prestiže – mezinárodní festival. Před sedmnácti lety, v roce 1993, jej založil Karel Král a lidé kolem časopisu Svět a divadlo se snahou přivážet do českého prostoru legendární zahraniční divadelní soubory, představovat aktuální divadelní proudy a prezentovat české a slovenské divadlo zahraničním divadelníkům a teatrologům. Být tak trochu divadelní křižovatkou mezi východní Evropou a ostatním, především západním světem. Bohužel doba ani kulturní ovzduší Plzně velkému rozkvětu festivalu nepřálo. Mnohé tyto funkce převzal obdobně koncipovaný festival v Nitře, případně Kontakt Toruň, a Plzeň dodnes na tyto festivaly hledí z uctivé vzdálenosti. A stěží je hned tak dožene. Příliš nevěřím ani proklamovanému roku 2015, kdy se město stane evropským hlavním městem kultury. Myšlení lidí, kteří rozhodují v Plzni i na MK o kultuře, ani návštěvníci divadel se tak rychle nemění. Plzeň – obávám se – zůstane pro divadlo provinčním městem, jako je jím od svého založení v roce 976.

    Proto myslím nemá cenu příliš rozebírat dramaturgii zahraničních souborů a inscenací, které se na festival přivážejí. Jsou odrazem možností především finančních a organizačních, a pokud ty se nezmění, je plané lkát nad tím, že chybí ten či onen. V rámci možností přiváží festival vždy nějak podnětné a divácky i divadelně zajímavé projekty z východní Evropy, především z Polska, pobaltských republik a Maďarska, nikdy nezapomíná na Slovensko. Trochu mi chybí poslední dobou Rusko, nevím kdy – a zda vůbec – byli v Plzni Bulhaři, Rumuni snad jen jednou (Očištění z Kluje v roce 2007), je dobře, že se začínají objevovat divadla ze zemí bývalé Jugoslávie. Těmto zemím by se v současných omezených ekonomických podmínkách festival podle mne měl věnovat. Není nutné přivážet jen to „nejlepší“ (ostatně vždy bude sporné, co to je), ale především to pro zdejší prostředí nejobjevnější, nejjinačejší, divadelně nějak provokující. Proto jsem byl letos tak rád za polského Platonova, je dobře, že přijel Hermanis (sledovat nějakého tvůrce delší čas je pro pochopení jeho divadelního směřování podstatné) a respektuju volbu srbské Lodě pro panenky. Ukázala tamní divadlo a vlastně i společnost z nám neznámé a myslím i podstatné stránky. Že se nevyvedlo hostování Maďarů, se někdy stává. Omylem podle mne bylo pouze hostování SND. Nevěřím, že by se na Slovensku neobjevilo něco pro nás – v Česku – podnětnějšího, překvapivějšího, osobitějšího.

    Tím se dostávám k dramaturgii české linie festivalu. Proč jsou na festival konkrétní inscenace a divadla zvaná, jak vnímat jejich pozvání. Jelikož jde o prestižní festival, jde vždy o potvrzení jisté kvality v rámci českého divadla. O. K., s tím bych souhlasil. Především je to však prezentace českého divadla českým a zahraničním teatrologům a divadelníkům, kteří jinak nemají možnost české divadlo ve větším množství sledovat. Proto podle mne na festival vůbec nepatří konvenční inscenace, ať jakkoli profesionálně vybavené. Není důvod v Plzni prezentovat rutinu a – v rámci zahraničí – nijak objevnou dramaturgii a tradiční zpracování. Vůbec neměly být do letošní Plzně – z českých – pozvané inscenace Blackbird a Benefice a pochybuju i o Labutím jezírku, jakkoli je kvalitní. Zabíraly místo daleko progresivnějším projektům současného českého divadla, které by tak dostaly možnost ukázat se (byť omezenému) světu a třeba být i pozvány na mezinárodní kolbiště. To by mělo být jedním z hlavních cílů plzeňské přehlídky – připravovat prostor pro vývoz českého divadla. Z tohoto pohledu bylo vlastně nejdůležitějším hostování Dočolomanského Farmy v jeskyni (byť jejich inscenaci Divadlo/The Theatre nepovažuji od nich za příliš vydařenou) a tak trochu mi přišlo nejapné, že právě tento soubor nebylo možné – chtěl-li člověk vidět vše – navštívit a „tištěné“ DN se mu proto v ohlasech vyhnuly (nikdo z kritiků na něm nebyl). Nechci zpochybňovat kvality ostatních pozvaných letošních produkcí (plzeňské ponechme stranou, ty jsou – a správně – prezentací domácích produkcí), všechny patří opravdu k tomu nejlepšímu, co profesionální divadla v uplynulém roce vyprodukovala, přesto bych velmi váhal, zda všechny – je-li festival tak krátký – měly na festivalu být. Co může zahraničnímu divákovi říct Muž bez minulosti? Proč vozit jinde obdobně či možná razantněji interpretovaného Ibsena? Smysl mělo – podle mne – originální a těžko uchopitelné zpracování Houellebecqua (byť je cizinci příliš neakceptovali, prošlo ale cennou konfrontací a šíře je mohli zaznamenat i čeští divadelníci), již zmíněná Farma a především Havlovo Prase. Premiéra českého autora ve „velmi české/moravské“ interpretaci. Proč nebylo víc českých autorů? Že nejsou? Ale jsou – rozhodně neměla chybět opera Lamento Lucie Trmíkové a M. O. Štědroně, z Komedie by se dalo pozvat ještě Škvoreckého Lvíče (lpění na pouze minulé sezoně – pokud tomu tak je – dramaturgii zbytečně omezuje), z Kolowratu spíš než Blackbird měl být vybrán Součkové Historický monolog, jistě by se něco našlo v ČS Ústí (nabízí se Nordost, byť nejde o českého autora, téma je aktuální, forma také), v ostravských KS Aréně (Brenpartija) a DPB (Tvrdě/Měkce), opominout se nemělo KD HK (Náměstí bratří Mašínů, Hadrián z Římsů), bez obav bych pozval muzikál Pornohvězdy, čímž by se naplnila i návštěvnost Plzeňanů. Záměrně se vyhýbám alternativní scéně a nezávislému divadlu, abych nebyl napadán z adorace výlučnosti. Určitě bych ještě mnohé projekty z této sféry do Plzně doporučoval (Hra pozpátku Jána Mančušky, Skočná Miroslava Bambuška, Do Ráje Ondřeje Davida, Teritorium Jiřího Adámka, Turing Machine souboru TOW… a opět klidně i Kultovní představení Prachaře a Dyka), ale na ně by mohl a měl být nasměrován především off-program festivalu. Ten však tuto úlohu letos téměř vůbec neplnil, což – jak jsem již uvedl jinde – je pro mne největší zklamání. V nezávislé scéně se toho děje tolik a myslím i mnoho divácky atraktivního, že sestavit program i s malým rozpočtem by neměl být až tak velký problém.

    Divadlo Plzeň si jistě svůj smysl bude hledat samo, žádná bleskovka ho z jeho klidu a navenek bohorovné suverenity nevyruší. V prvé řadě by si ale mělo říct, pro koho festival je, co od své existence a programu chce a tím směrem mířit svou dramaturgii. Uzavřená, rutinně připravovaná přehlídka bez čitelného divadelního názoru mi připadá velmi malý cíl. Co takhle festival rozšířit aspoň na dva víkendy, vstoupit do festivalových koprodukcí, iniciovat nové projekty, přilákat mladé lidi, nabídnout atraktivní off-program, umožnit otevřené diskuse a setkávání. Třeba, že nevychází festivalový deník, mi přijde v dobách internetu a přehršle studentů divadelních věd za fatální opomíjení propagace, výchovy mladé kritické generace i odborné reflexe.

    Živé květy

    V sezoně oslav padesáti let existence skupiny Spirituál kvintet vydal Supraphon obsáhlý výběr z její tvorby nazvaný Spirituál kvintet 1960-2010 / Sto nejkrásnějších písní (+1). Vedoucí skupiny Jiří Tichota prošel veškerý natočený materiál a vytvořil z něj pěti celků: období let 1967 až 1985 (Zelené pláně), 1985 až 1992 (Pískající cikán), 1992 až 2009 (Vláček) obsáhly vždy celé CD, čtvrté je pak věnované Písním renesančním a vánočním. Supraphonské a pantonské archivy byly doplněny o řadu licenčních výpůjček tak, aby profil kapely byl co nejúplnější. S přispěním firem Pupava, Sony, Universal a EMI se tak podařilo dosáhnout maximální pestrosti, včetně ukázek z aktuálních alb. Jiří Tichota se zvukařem Petrem Kocfeldou očistili zvuk dobových nahrávek do optimální podoby. Komplet čtyř CD obsahuje navíc booklet se vzpomínkovým Tichotovým textem a přesným dokumentačním materiálem. V podstatě jde o pokračování 2CD Spirituálu kvintet Antologie 1960-1995. Doporučuju.

    Žalář

    Že ani skandální erotický román, respektive jeho dramatizace, není zárukou divadelní dráždivosti a přitažlivosti, svědčí nejnovější inscenace A-Studia Rubín. Režisérka Lucie Málková si jako inspiraci vzala proslulý francouzský erotický román Anne Desclosové alias Pauline Réage (1907 – 1998) Příběh O z roku 1954 a jeho pokračování z roku 1967 Návrat do Roissy (oba díly vyšly česky v roce 2007 v nakladatelství Host pod názvem Příběh O: Návrat do Roissy), které inscenuje pod názvem Krásná z Roissy aneb O lásce  až na krev. Všechnu skandálnost (dílo je klasikou erotického žánru BDSM) ale vložila režisérka pouze hercům do velmi přibližných vnějších postojů a gest (á la erotické salony), křečovitých pohybů a vulgárního, herecky však přepjatého přehrávání. A když už přichází k choulostivějším situacím, rychle se zhasne. Z provokace se tak stává jen prázdné gesto. Chabé pro kamenná divadla, nehorázné pro nezávislou scénu. Takové divadlo patří snad do kávového divadla Černá labuť, nikoli však na prkna, která znamenají vtip, chytrost a ambice.

    Partie na dobrou noc

    Jelikož jde o první bleskovku mého i-DN blogu, vybírám jednu ze svých nejoblíbenější partií. Nebude to Tal, Fischer, Aljechin, Larsen, Korčnoj, Cabablanka, Kasparov ani Menčíková, Hort, Smejkal, Kaválek nebo Pachman, jak byste asi čekali. Volím partii Anatolije Karpova z roku 1968. V té době víceméně neznámý sedmnáctiletý mladík v ní porazil čerstvého sovětského mistra sportu (šachová kategorie), tehdy pětadvacetiletého Jevgenije J. Gika, později vynikajícího šachového teoretika a matematického analytika (Matematika na šachové desce, 1976, Šachy a matematika, 1986). Nádherně vedeným, razantním útokem v dračí variantě sicilské. Ve vyšším věku spíše technicky precizní, chladný Karpov prokázal, že jako mladík měl srdce a odvahu, byl drzý a přitom elegantní. Když jsem jezdil na šachové turnaje, tuto partii jsem si přehrával ráno před důležitými partiemi s kvalitními hráči, které jsem chtěl porazit. Abych se inspiroval v kombinačním myšlení a otevřeně vedeném útoku. Pomáhalo to.

    Karpov – Gik, Moskva 1968

    1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 g6 6. Se3 Sg7 7. f3 0-0 8. Sc4 Jc6 9. Dd2 Da5 10. 0-0-0 Sd7 11. h4 Je5 12. Sb3 Vfc8 13. h5 (oběť pěšce za útok) – Jxh5 14. Sh6 Sxh6 15. Dxh6 Vxc3 16. bxc3 Dxc3 (? – lépe Jf6 nebo Vc8) 17. Je2 Dc5 18. g4 Jf6 19. g5 Jh5 20. Vxh5 (rozhodující oběť kvality) – gxh5 21. Vh1 De3+ 22. Kb1 Dxf3 23. Vxh5 e6 24. g6 Jxg6 25. Dxh7+ Kf8 26. Vf5 (! – úder, po kterém není záchrany) – Dxb3+ 27. axb3 exf5 28. Jf4 Vd8 29. Dh6+ Ke8 30. Jxg6 fxg6 31. Dxg6+ Ke7 32. Dg5+ Ke8 33. exf5 Vc8 34. Dg8+ Ke7 35. Dg7+ Kd8 36. f6 1-0


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka No. 1

    1. Markéta Polochová

      Profilový obrázek

      Hezké odpoledne,

      přijde mi veskrze zbytné polemizovat o ne/zdařilosti a reprezentativnosti Prasete (v němž Morávek vykrádá Morávka vykrádajícího Morávka) či Blackbirda (a zatímco „mezi kritiky nedošlo ke shodě ani v tom, co je tématem hry“, abych s dovolením ocitovala Ivana Žáčka, je divácké přijetí veskrze vřelé), to je otázkou osobního vkusu i divadelních preferencí jednotlivce.

      Spíše by opravdu stálo za to zamyslet se nad celkovou koncepcí a především dramaturgií festivalu (a nemyslím si, že – pokud jde o zahraniční produkce – vše závisí jen na finančních možnostech), nad tím, zda se Plzeň opravdu snaží být přehlídkou zahraničního/východo- či středo-evropského divadla (pro nás), českého výběru (pro ne-místní diváky) a všehochutí pro občany plzeňské. Velkým otazníkem také zůstává, proč se Plzeň nemůže zbavit určité nálepky snobismu, „přehlídky pro přehlídku“ spíše než pro diváky atd. – a to je dojem, jehož se i přes relativně příjemný pobyt nelze zbavit ani přímo v místě konání.

      Možná by mělo cenu pozastavit se i nad tím, čím to, že si Plzeň i přes relativně mnohaletou existenci stále nevybudovala dostatečnou pozici, jméno, tradici – např. ve srovnání s Ostravarem, který – ač je přehlídkou jiného rázu – naláká každoročně nejen mnohé kritiky a pedagogy, ale především široširou studentskou základnu.

      A má vůbec být Plzeň – ať už co do čehokoli – opravdu náš nejvýznamnější divadelní festival? (Pomiňme na chvíli fakt, že se tak sama, ráda a s patřičnou pompou prezentuje…) Každý z nich plní určitou funkci, a měla by nás zajímat ta, jíž se pokouší dostát Plzeň. Zdá se (mi) stále poněkud zamlžená.

      Srdečně,
      Markéta Polochová

      12.10.2010 (15.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Mým cílem skutečně nebylo hodnotit na festival vybrané inscenace. Hledám jen – možná polemický – klíč, jak a proč je (myslím ty české) na festival zvát. A myslím, že premiéra původní české hry, jejímž autorem je navíc Václav Havel, na festival patří, ať dopadla jakkoli. Podle mne výborně, ale to už je jiná věc. Zatímco text Davida Harrowera není nijak dramaturgicky cenný (hrál se po celém světě, mj. Edinburgh, West End Londýn, off-Broadway, San Francisco, Stockholm, Indie…) a zpracování – jakkoli je divácké či kritické přijetí vřelé či nikoli – nemá natolik výjimečný režijní, výtvarný ani herecký rukopis, pro který by mělo být pro odbornou veřejnost z Česka i ciziny na festivalu prezentované. Tedy na festival In podle mne nepatří. Možná do Epilogu.
      Také si myslím, že jedním z vážných problémů festivalu je jeho divácká základna, že festival je víceméně uzavřenou akcí a neláká studenty či divadelní fanoušky, aby na něj jezdili. Dramaturgie a produkce festivalu je poslední léta velmi pasivní a festivalu nedává žádnou „tvář“. V tom je myslím jeho velká slabina a televizní reklama (z tváří, jež fandí divadlu, do Plzně snad nikdo nepřijel) to moc nezachraňuje. I proto myslím občané Plzně festival téměř zcela opomíjejí. Pamatuju podobnou situaci na přelomu 80. a 90. let na MFF v Karlových Varech. Na některých projekcích bylo ve velkém sále Thermalu třeba pět nebo šest diváků! Teprve když se festivalu chopila trojice Bartoška-Zaoralová-Eben, začaly Vary zažívat svou současnou divácky zlatou éru a za svůj si MFF vzali a začali jej navštěvovat i místní. I to je jeden z úkolů plzeňského festivalu, chce-li být „nejvýznamnějším divadelním festivalem“ u nás. Udělat z něj významnou společenskou událost. Jedním z prvních (podle mne nutných) kroků by měly být denní festivalové „vteřiny“ na ČT. Když je mají MFF KV a studentské filmové festivaly, proč ne Divadlo Plzeň? Jinak skutečně začíná být nejasné, proč zrovna Divadlo Plzeň je tím „top“ festivalem u nás.

      13.10.2010 (0.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      myslím, Vladimíre, žes pěkně zhodnotil ten letošní ročník, ale k vytčenému tématu, tedy jestli má festival Divadlo Plzeň smysl a případně jaký, ses nedostal – ani v tom doslovu (komentáři)

      ad Markéta Polochová: nevím, co je festival „pro diváky“. tohle spojení obvykle brání taková zvěrstva, že z něj mívám husí kůži.

      13.10.2010 (21.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Doufal jsem a doufám, že se přidají další a rozprava se teprv rozproudí. Ne-li, pak jsem téma buď netrefil, málo lidí tyto stránky čte, anebo je pro i-čtenáře nezajímavé.
      Pokud to není patrné, tak se snažím říct, že smysl a význam má dnes Divadlo Plzeň víceméně lokální a žije především z podstaty svého založení. A hledám smysl, který by mít mělo/mohlo, nechce-li odumřít zcela. Tím je prezentace českého divadla směrem do zahraničí a konfrontace divadel středoevropského, případně východoevropského prostoru. A větší otevření se náročnějšímu českému diváku/divadelníkům. A vtažení do svého dění veřejnosti zeZplzně a okolí. A…
      …přidá se někdo?! Čte vůbec tyto stránky někdo?! Nebo je to jen volání zroskotaného polárníka na poušti?

      13.10.2010 (22.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Myslím, že diskuse o smyslu plzeňského festivalu měla začít hned po jeho letošním skončení. Takto je už poněkud out, přebita dalšími divadelními událostmi.
      Přesto: plzeňský festival – tak jak jej sleduji už od jeho počátku – se prakticky nemění, je do značné míry uzavřenou, „akademicky“ reprezentativní přehlídku pro divadelníky samotné, přetrvává v ní tedy koncept „scénických žatev“, konaných před rokem 1989 v Ostravě, jeho charakter je též nesporně podmíněn atmosférou města i termínem, kdy se koná… Ale proč ne? Neunese české divadlo jeden takový festival? Zhlédnout výběr toho nejzajímavějšího (podle dramaturgů festivalu) z českého divadla a navíc (alespoň jednu) špičkovou zahraniční inscenaci (letos tím míním Sound of Silence) vlastně koneckonců není málo.

      14.10.2010 (1.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Je neuvěřitelné, jak letí čas rychle a zbytky z hostiny se bryskně uklízejí. Myslím však, že není pozdě aspoň se zamyslet a třeba organizátorům a dramaturgům nabídnout reflexi nejen jednotlivých produkcí, ale i akce samé. Podnítila mne k tomu především již jinde zmiňovaná diskuse nad festivaly v LN 25. 9. – aktéři tam víceméně vzývali k tomu, aby – jakýkoli – festival byl úzkým výběrem toho „nej“ v mapované oblasti. Festivaly však mají i jinou úlohu a ta je mnohdy důležitější. Myslím, že i ten plzeňský by neměl volit „scénickou žatvu“ a jedno dvě kvalitní zahraniční divadla za jediný svůj princip. Nevidím k tomu přilišný důvod, i když to koncekonců není málo… Ale hlavně, jsem přesvědčen, že koncept festivalu se notně vyčerpal a vyžaduje revizi. Už vzhledem k blížící se metě roku 2015. Při větší aktivitě pořadatelů věřím, že by festival mohli pozdvihnout aspoň o třídu výš. V prvé řadě to chce pochopitelně peníze a vizi. A tu by mohli aktéři této diskuse nabídnout. Jako ji nabízeli v diskusi kolem JH. Třeba se i organizátoři a dramaturgové ozvou…

      14.10.2010 (3.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      V diskusi o domácí dramaturgii Plzně se – obávám se – brzy dostaneme do stejných problémů jako u Hronova. Totiž k otázce, jak moc má a musí reprezentovat „reálné rozložení sil“ v českém divadle. A protože převaha „polárníků“ diskutujících pravidelněji na tomto webu je zaměření spíše alternativního, budou reptat vždycky.
      A já bych řekl, že má.
      Pokud jde o cizinu: je na tom Plzeň opravdu tak špatně? Kdo jiný přiveze do čech Kleczewskou, Zsótéra a Hermanise? Kdo jiný má schopnost a možnosti objevit jí Rimini Protokoll? Je to vážně tak málo?
      Vím, že s tim už asi budu otravnej, ale neměl by náhodou festival tohoto typu brát ohled nejen na míru inovace a kvalitu nápadu a myšlenky, ale i na kvalitu řemesla?
      Řečeno ještě jinak a v souhlasu s MJŠ: je opravdu takový hřích, že máme jeden velký konzervativneji zaměřený festival?

      14.10.2010 (14.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      myslím, že „to nejlepší z českého divadla podle dramaturgů festivalu“ je definice kruhem, a navíc alibistická – když je to podle dramaturgů (jako že je), ale musí se to schovávat za „the best of“, protože jiný klíč dramaturgové nemají a aby přiznali, že vybírají za sebe čistě dle svého vkusu, do toho se jim nechce. . chybí mi větší osobní vklad dramatrugů, mimoto bych uvítal, po vzoru festivalů filmových – výěbr kritiky, tj. třeba výběr 5-10 osobností , z nichž každá by měla právo zvolit jednu inscenaci a do katalogu by uvedla proč ji zve.

      s tím zahraničím je to problematické, třeba Loď pro panenky byla předloni v Chebu a mnohé isncenace, jek už jinde psal Martn Bernátek, kolují po lince Nitra – Plzeň – Wroclaw, přičemž Plzeň málokdy bývá „první“. chtělo by to tedy více objevnosti.

      a ke kruciální otázce M(JŠ)x2: ano, je to hřích. beru konzervativní divadlo jako to, co „nudí, zívá, nejančí“ a je slepou vývojovou větví.

      14.10.2010 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Předně, Jakube, jsem rád, že ses zapojil. Hlas odjinud (nemyslím SaD, tam snad řevnivost s DN nijak výrazná není a jako konkurenční jej nevnímám, ale z toho „jinonázorového“ břehu) tu chyběl.
      Nevím, jak chápat Tvé „velký konzervativněji zaměřený“. Mně ve výběru zahraničních inscenaci Divadlo Plzeň zas tak konzervativní nepřijde. Přiváží skutečně významné a divadelně aktuální osobnosti současného evropského divadla. Pokud bych tam viděl problém, tak v nečitelné dlouhodobé i jednorázové (tj. každým rokem) dramaturgii/strategii výběru, je-li jaká. Vysvětluju si ji finančními limity, a proto příliš nereptám a za všechna Tebou vybraná jména (plus třeba v minulosti Koršunovas, Sasha Waltz, Kresnik, Castorf, Pippo Delbono, Mabou Mines ad.) jsem vděčnej.
      Daleko větší problém vidím ve výběru českých inscenací. Tak jako nabízeli debatéři v diskusi o JH, i pro tento festival by se možná hodilo více linií. Nějaké to „best of“ minulé sezony (tedy švejdovsky řečeno Žatva), které by třeba vybírala širší dramaturgická rada, a pak nějaký kurátorský/osobnostní výběr, za který by odpovídala jedna konkrétní osoba. To by festival zcela jistě prohouplo do vyšších/náročnějších pater. A nemusela by ani být dramaturgickým klíčem prezentace českého divadla pro zahraničí (byť v té vidím velmi podstatný rys, který by festival mohl/měl udržovat). Návrh Vojty Varyše, že by n osobností vybralo n inscenací, přičemž n je větší nebo rovno 5, mi nepřijde moc dobrý, neb by se dramaturgie přehlídky příliš roztříštila. Záleží, kolik linií by festival utáhl (stále si myslím, že by měl mít minimálně deset dnů – od pátku do další-druhé neděle), ale tak dvě, maximálně tři, za něž by „ručily“ výrazné osobnosti, by byl podle mne ideál. To už by mohl být velice divadelně přitažlivý, pestrý festival s možnostmi seminářů, diskusí a podobně, což by „přiválo“ další sortu diváků a přemýšlení o divadle. A klidně by některá z linií mohla být velmi konzervativní.

      14.10.2010 (18.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      dovolim si posloužit dvěma příkladem zahraničnho festivalu, který považuji za možný vzor/ obdobu Plzně:
      WST čili Warszawska Spotkania Tetralne – mamutí akce v délce nepletu-li se 14 dní. soustředěné výhradně na domácí produkci (maximálně projekty velkých domácíh jmen v zahraničí – letos to měla být Warlikowského Tramwaj, ale Kaczynsky bohužel pospíchal do Katyně, takže se festival nakonec nekonal vůbec). velmi široká dramaturgie od Narodowego, přes Lupu, Klatu po regionální divadla a alternativu. každý den několik představení jdoucích klidně proti sobě. V rámci tohoto jeden, nebo více „festů“: (například „KlataFest“, speciální prezentace Wałbrzychu etc) neboli speciálních dramaturgických linií. A samozřejmě i týdenní PolishShowcase, která se kryje i nekryje s programem festivalu a kromě představení obsahuje dopoledne i přednášky o současném dramatu, vybraných režisérech, trendech etc. K tomu fungující festivalový klub/centrum kde se konají koncerty a odkud jsou naživo vysílány rozhlasové besedy a rozhovory.
      Hlavní rozdíly:
      – v Polsku tradičně obrovský (na naše poměry určitě) kredit kultury a divadla a tomu odpovídající rozpočet.
      – kulturní a společenský potenciál hlavního města, v případě Varšavy ještě specifický

      Co by určitě stálo za inspiraci jsou ty „festy“: takový MikulášekFest, OstravaFest…

      15.10.2010 (1.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      sakra! zapomněl jsem na začátku smazat „dvěma“, tak se omlouvám.

      původně jsem chtěl psát i o budapešťském Kortárs Drámafesztivál, neboli festivalu Současného divadla, což je asi týdenní akce, která kromě domácích špiček zve i zahraniční hosty (jsou v menšině). Ten je vlastně Plzni bližší, protože mu chybí ta polská rozmáchlost a reprezentativnost. Ale taky se koná v hlavním městě. Jeho specifikem dlouhou dobu bylo, že se odehrával ob dva roky, což je taky možná skutečnost k zamyšlení.

      15.10.2010 (1.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      ten model „n x n“ je samozřejmě jedna sekce, výběr kritiky, né celý fest.

      podle mého nemusí být Plzeň „větší“ ve smyslu počtu představení, dnů a inscenací, koneckonců má-li být nějak reprezentativní, nelze tam zvát všechno, líbila by se mi vyhraněnější. / a samozřejmě se přidám k Hulcovi v tom, že Blackbirda, Muže bez minulosti ani Annu K. bych tam nezval/

      ale myslím, ža Vladimír narazil v jedné poznámce o Mikuláškově Divoké kachně na zajímavou věc – nakolik je Mikulášek, naše rodinné stříbro, neexportovatelný, protože dělá jen variace na to, co lze vidět v cizině. (za sebe dodávám, že mne to i tak baví)

      15.10.2010 (12.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Rozutíkáváme se do dvou témat – Divadlo Plzeň a vnímání českého divadla tady, vers. v kontextu zahraničího.
      Ad festival:
      Narozdíl od Vojty jsem přesvědčenej, že festival musí být větší, jak ve smyslu dovezených inscenací, tak ve smyslu počtu dnů a stálo by za úvahu (i kdyby se neprodlužoval) i ve smyslu představení (tedy že jedna inscenace se bude hrát víckrát). To by mu ohromně pomohlo. A možná by skutečně stálo za to udělat z něj biennale – jak nabízí Jakub – a rozpočet tomu uzpůsobit. Bylo by ale nutné nenavyšovat rozpočet onoho biennale pouze dvakrát, ale tak o řád. Pak by se možná mohlo podařit do Plzně pozvat opravdu špičkové soubory a jejich inscenace, přitáhnout diváky a pozornost médií a vymyslet exklusivní prezentaci českého divadla a jeho osobností – MikulášekFest, PařízekFest, VaryšFest… třeba. A jako hlavní město by jej mohli Plzeňáci odstartovat: Plzeńskie spotkania teatralne 2015 (varšavský model vypadá úžasně). A střídat by se mohli – třeba – s Brnem.
      Ad export českého divadla:
      Velkej souhlas s Vojtou. Divadlo především žije na „svém“ území, tam platí zcela jiné zákonitosti než pro jeho export a vnímání „odjinud“. Když přijel Breton v roce 1935 do Prahy, za nejlepšího (a jediného exportovatelného) českého výtvarníka označil Josefa Ladu, kterého avantgardisti naprosto přehlíželi. Takže jak věřím, že máme mezi českými divadelníky svého Ladu (podle mne by jím mohl být Petr Nikl), tak je řada divadelníků podstatných pro zdejší region, ale jinak v podstatě nevývozních. A nijak to nesnižuje kvalitu jejich práce. Pro mne ještě víc než Mikulášek (u něj v exportovatelnost věřím – viz ohlasy zahraničních účastníků v anketě Top-Plzeň, z nichž je patrné, že je jako režisér s vlastním rukopisem zajímá) jsou to Miroslav Krobot a Hana Burešová. Jejich divadlo přesně cílí na zdejší prostor, má mnoho kvalit, kterými posouvají české divadlo, jeho diváky atp. o hodně dál, ale z pohledu zahraničního jde o zcela opominutelné, konvenční, skoro až zastaralé postupy, které ztěží mohou někoho více zaujmout. A za sebe dodávám, že i tak mě baví.

      16.10.2010 (1.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      tím Ladou je Zdenek Plachý.

      17.10.2010 (14.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Každý máme svého Ladu…
      Bude muset přijet Breton, aby nás rozsoudil. Je však ve světě autorita, která by byla – aspoň pro určitou vrstvou současného umění – respektovaná? Mým Bretonem by mohl být Brook, Malinová nebo Mnouchkine… Možná Wilson, Ravenhill, Castorf… Předpokládám, že Ty máš jiné ikony. Proto máš i jiného Ladu.

      17.10.2010 (17.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      autority v oblasti vkusu bych hledal spíš mezi kritiky a teoretiky než mezi umělci… může se mi stokrát líbit, co dělá Wilson nebo Castorf, ale proč by se mi mělo líbit, jak něco hodnotí? i když názor Clause Peymanna nebo Petera Handkeho bych rozhodně zvážil

      18.10.2010 (1.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      I Bretona mohl tehdejší Varyš nebo Mikulka považovat za debila, kterej nemá co se o kumštu vyjadřovat. A jistě jim mnohej Švejda tleskal. Jde o to, že Breton byl člověk, kterej se v určitý oblasti avantgardního umění dlouhodobě pohyboval, spoluvytvářel je a dokázal je tak ze své zkušenosti a svého názoru vidět a pojmenovat. Nemusí se to a nemuselo nikomu líbit, dokonce ani nemusel mít pravdu, možná ani neměl, ale jeho názor je relevantní, neb je podpořen jeho tvorbou. To je ono měřítko, které má dodnes hodnotu. Proto jsem vyjmenoval/dával za příklad autorit výše zmíněné osobnosti ze světa umění. Volil jsem je proto, že jim nejde pouze o formu, ale že jim divadlo slouží jako prostředek k sdělení jejich postojů a názorů – na společnost, na divadlo, na život. A že výsledek je hodně silnej/razantní/respektabilní. Nejsou to řemeslníci, kteří naplňují formu, ale kumštýři, kteří zvolenou formu volí coby prostředek k vyjadřování svých názorů, postojů. Kritik je někdo jinej. Je vesměs mnohem vědoucnější, ale často mu chybí osobní nasazení, otevřený názor, kterej by nezakrýval vědou, postrádá empatii. Jeho názory jsou fundované, ale občas hodně vedle. Vidí motýla a vadí mu, že to není letadlo.Vidí letadlo a vadí mu, že to není moucha.

      18.10.2010 (2.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Vladimíre,
      vidím-li na Ruzyni před cestou na dovolenou místo letadla přistaveného motýla, je mi jasné, že je něco v nepořádku a něco nefunguje. Jakkoli poetický obraz to je.
      A totéž samozřejmě přistane-li mi na ruce letadlo místo mouchy.
      Breton byl možná v lecčem geniální, ale jinak pěkné hovado. A o jeho kritickém (totalitářském) kritickém úsudku myslím dobře vypovídá seznam všech, které vyhodil ze Skupiny za nejrůznější prohřešky. A stalo se tak právě proto, že měl ideově zcela vytříbené, jasné a razantní názory.

      18.10.2010 (9.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      No jo, už jsme zase u toho: „divadlo slouží jako prostředek k sdělení jejich postojů a názorů“ či razance podání těchto postojů jakožto hodnota sama o sobě. Že, milý Vladimíre H.? A umění je kde?

      18.10.2010 (10.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Martine, tu to asi opravdu je: umění je prostředek, nikoli cíl. A – Jakube – dávej bacha, ať v tý Ruzyni nenarazíš místo letadla na kriminál. Divadlo není předem definovaný prostor pro předvídatelné události, ale prostředí, kde se může dít a stát cokoli. A ty teprv na místě objevuješ, zda vidíš letadlo, anebo motýla, jedeš na dovolenou, nebo jdeš do basy. A občas každý vidíme někoho jiného, někdo z nás se cítí skvěle, jinej strašlivě. A vůbec nemusíme bejt pod drogama.

      18.10.2010 (13.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Vladimíre, nepochopils mne (což uznávám není takový problém).
      V tom, o čem píšeš, nejsme ve při.
      Je ale chyba chtít vidět motýla tam, kde lítá moucha. A naopak.

      18.10.2010 (14.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      ale abych nechal obecných poetismů a vrátil se „před Bretona“.
      pořád mi v hlavě leželo to vaše (tvoje a Varyšovo) medování si ohledně úžasnosti a exportovatelnosti Mikuláška a domáckosti Krobota a Burešové. Což prý mají dokazovat ohlasy zahraničních plzeňských TOP 5. Když pominu ne zcela zahraničního Porubjaka a Trenského, zbývá v internetové anketě toliko Moskvin, který má na prvním místě Muže bez minulosti a pochopením k Mikuláškovi zrovna neoplývá. A pro pořádek jsem přepočítal i zahraniční hlasy v „kritickém žebříčku“ tištěných DN a výsledky (opět bez Trenského a Porubjaka) jsou tyto: Elementární částice – 18.5; Divoká kachna – 18; Muž bez minulosti – 22 a Weissenstein 27.
      Proč tolik statistiky? Pro důkaz jak se mýlíte a pro potvrzení vlastního názoru, že dobré divadlo (ano, to čisté umění) prostě dokáže zaujmout a prosadit se mimo hranice a kontext jedné země. A to právě proto, že k jeho pochopení netřeba žádné další ideologické nadstavby. Ještě jeden příklad z minula: O tom, kdo je Bambušek, o co se tradičně snaží a jak významný (ano to si navzdory všemu myslím) pro české divadlo je, totiž zahraniční divák ponětí mít nemůže. A tak soudí podle toho, co vidí na scéně (viz Vladimíre ty naše mouchy a motýli) a proto se také jeho Útěcha polní cesty stala – v očích zahraničních hostí – jedním z největších průšvihů, jaký české divadlo v Nitře zaznamenalo.

      18.10.2010 (17.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jakube,
      nevím, zda se chápeme či ne, asi jak kdy, ale myslím, že ani v tomto případě nejsme ve výrazné při. Zobecňoval jsem – co se ohlasů na Mikuláška týká – příliš. Vlastně mě zaujal právě ten Moskwin, a jelikož mě překvapil, použil jsem jeho názor jako – zobecňující – argument. Bambuch je úplně jasnej: forma je tak humpolácká, že jen stěží může akademické cizince více zaujmout (byť si dovedu představit, že je přitáhne samo téma, trochu obdobné formy jsem viděl při prezentaci východoevropských – dnes bychom řekli dokumentárním divadlem se zabývajících – divadel/projektů v Avignonu v půli 90. let). Přesto jsem přesvědčenej, že je něco výrazně jiného kriticky nahlédnout nějaké inscenace na festivalu u nás, a něco úplně jiného jejich vývoz, čili pohled dramaturga/manažera/producenta. A snažím se – aspoň zběžně – dobrat toho, proč české činoherní divadlo až na výjimky není do zahraničí zvané, zatímco jiné východoevropské divadelní kultury jo (nejen Rusko a Polsko, tradičně velké divadelní kultury, ale i Maďarsko a balkánské státy, a víc než my dokonce i Bulharsko a Rumunsko). A těmi výjimkami jsou spíš alternativní směry a soubory – Farma v jeskyni, Formani, Adámek, Spitfire Co., Deja Donné, Seconhand Women, TNF, Nie, TOW…, v Nitře letos uspěl Rosťa Novák jr. – případně loutkáři (tam je to pochopitelný). Ale třeba o spoustě hostování a pozvání nevím, nebo je přezíráme(e) – Mětské divadlo Brno, Ledecký v Koreji. Nejsou právě oni těmi Lady?!

      18.10.2010 (18.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    24. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      vrozený cynismus velí odpovědět, že je to proto, že u nás nebyla válka a jsme standardně rozvinutá země západního střihu, která prostě nikoho nedojme.
      ale vážně: v Polsku, Maďarsku a nejspíš i v Rusku prostě mají více obecně uznatelných špičkových umělců a ti jezdí. Jinak moje zkušenost z WST i Drámafesztivalu je ta, že jejich průměr je stejně šedivý jako ten náš.
      A alternativní soubory a komedianti – no to je přeci jasné facka. Postav tanečníka vedle činoherce a jasně že si vyberou tanečníka (nic proti většině tebou jmenovaných), protože odpadá jazyková bariéra, hraje se o obecných tématech (nejlépe archetypálních, antropologických či metafyzických) a je to většinou celkem hezké na pohled. Někdy se to zvrhne a vzniká to, čemu se posměšně říká multi-kulti. A to mají na festivalech nejradši.
      (A když takové multi-kulti vydržíš dělat dost dlouho, máš šikovné PR a vlivné přímluvce, tak i nějakou tu cenu třeba dostaneš.)
      A pokud jde o MDB a Janka… Ryzí obchod do toho prosím nepleťme.

      18.10.2010 (21.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    25. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Já nevím… Mám pocit, že i ryze komerční divadlo je třeba vnímat jako divadlo. Ale je fakt, že tady je řeč o (trochu) něčem jiném. Říkáš, že vyvézt neverbální divadlo je snazší, neb odpadá jazyková bariéra. To je pravda. Ale ze zmíněných zemí – Rusko, Balkán, Polsko a konečně i Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko ty činoherce na přední festivaly zvou. Čím to, že oni mají víc „obecně uznatelných špičkových umělců“? Jak to, že v 60. letech jsme je měli, a dnes ne? Anebo je oni/my nevidí/me? Vždyť komunismus i válka tam byly zhruba ve stejné době, byť s různou intenzitou. Navíc tato divadla třeba o 2. světové válce – pokud vím – nehrají. Do světa jezdí s novými hrami ze současnosti i s klasikou… Hermanis se klidně mohl odehrávat v 60. letech v Česku… Co bys z divadel Ty, Jakube, z Česka vyvážel? Co by mohlo/mělo mít úspěch, co by mohlo/mělo zaujmout? A proč?

      19.10.2010 (2.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    26. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      snadné: nabízel bych k vývozu to, co považuji v českém divadle za nejpovedenější (letos třeba právě toho Muže…) a kdyby to nechtěli, tak bych si z toho zas takovou hlavu nedělal. Kvalitu domácího divadla mírou exportu měřit nelze (je nejlepší režisér DDP pravidelně zvaný do neměcka? je nejlepší soubor Opra ND pravidelně zvaná do Japonska?)
      Pokud jde o cizinu: Polsko a Maďarsko jsou bez pochyb. Ruská činohra zas po festivalech, alepoň co já vim, tak často nejezdí. A Balkán (tj. Jugo a okolí) považuji za přetrvávající módu kombinující exotiku se špatným svědomím a soucitem (tou válkou jsem fakt nemyslel 2 sv. a o té občanské, rozpadu a traumatech hrají už zatraceně dlouho). Ne že by se tam samozřejmě nenašly vyjímky.
      A poslední naší, řekněme radši „mezinárodně rozpoznatelnou špičkou“ byl Lébl. Na toho opravdu vzpomíná prakticky každý kdo ho viděl, jezdili se na něj dívat z Avignonu atd a měl výraznou šanci na onu dříve zmíněnou cenu.
      Sound of Silence je tak obecný, že se – s drobnou obměnou – mohl odehrávat všude a kdykoli – proto taky vesele krouží. To ale třeba nebyl případ Hermanisova Revizora, protože zkušenost se školní/závodní kuchyní kde se odehrával, nebyla mimo východní blok přenosná (a inscenace to byla myslím lepší než SoS).
      A komerce je samozřejmě také divadlo. Ale je rozdíl, jestliže zakoupím zboží s tržním potenciálem a jestli si něco vyberu, protože se domnívám, že to má jisté nepochybné kvality.

      19.10.2010 (9.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    27. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      export bych nechal na dramaturzích festivalů, při vší úctě si nemyslím,že stanoviko tří nebo čtyř kritiků by o něčem vypovídalo.

      já bych nic organizovaně nevyvážel, protože divadlo není sport a žádnou „reprezentaci“ utvářet neřeba. bohužel je svět zařízen poněkud nacionálně a bez státní podpory se kutura neobejde, ale co myslím základně chybí v českém divadle je konkurence (nejen ta ekonomická…)

      -ostatně jsem rád, že to Pařízkovo jméno padlo, protože nejen že je zván do Německa, taky ho pozvali na Salzburger Festspiele, což se českým divadelníkům vskutku běžně nestává.

      19.10.2010 (11.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    28. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vidíte, a já si naopak myslím, že by se česká kultura neměla za žádnou cenu uzavírat a měla by se snažit prezentovat se v zahraničí a konfrontovat se s ním. Jinak budem folklórní exoti. S takovou vizí – opakuji se – bych stavěl dramaturgii Plzně. To, co je nejlepší u nás, může být pro Evropu přehlédnutelné, neb je to formálně zastaralé (např. Muž…), a naopak něco, co je přehlížené, může mít obrovský potenciál. Objevit to, je právě to těžké. Prosadit se na reprezentačních akcích totiž vůbec není snadné – právě s Léblem jsem to zažil. Avignonská paní dramaturgyně či ředitelka (už přesně nevím) váhala a váhala, jezdila do Prahy, zvala jej na různá setkání a váhala a pochybovala, až se Petr oběsil… O jeho exportovatelnosti/světovosti jsem ovšem naprosto přesvědčenej. Z nynějších režisérů jsou to – podle mne – Morávek, Nebeský, Pitínský, Pařízek, Mikulášek, Formani, Nekvasil, Heřman… Možná Adámek, Čermáková, Svoboda, Špinar, Jiří Havelka… Těm bych dával v Plzni prostor.

      20.10.2010 (4.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    29. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      já bych to prostě nestavěl jako národní prezentaci. ať Plzeň vytváří nějakou specifickou dramaturgii, ne nějaký „exportní výběr“. nechci se uzavírat, jen si myslím, že kultura se nemá vyvážet na národnostním principu.

      21.10.2010 (9.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    30. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vojto, Jakube, Martine, Markéto,
      nastavili jsme a nabídli – myslím – smysluplné názory a pohledy, teď už ať si s nimi dramaturgie Plzně poradí. Uvidíme za rok a především v roce 2015. Trochu mě mrzí neúčast a zajímaly by názory plzeňských dramaturgů, ale je možné, že o této diskusi ani netuší. 1. stránka na serveru i-DN/blogy pro tento text končí a jak mám zkušenost, tím končí i diskuse. Děkuju všem, kdo si tyto stránky otevřeli, a ještě víc těm, kteří se ozvali/zapojili. Budu rád, když tyto stránky (Hulcovy bleskovky) navštívíte i za týden, kdy chystám další žhavé/závažné/zbytečné/otravné téma.

      21.10.2010 (15.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,