Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hulcova bleskova z Apostrofu 2013 (No. 3)

    Třetí den mezinárodního festivalu nezávislých a amatérských divadel Apostrof byl ve znamení apelativních výzev a otázek na lidskost a svědomí.

    Kafkova divadelní kavárna

    Herec Antonio Vaca s režisérem Gustavem Adolfem Frankem. FOTO archiv

    Herec Antonio Vaca s režisérem Gustavem Adolfem Frankem, pravidelným hostem festivalu. FOTO INFOSUROIT.com

    Začínalo se opět v Eliadovce a opět one man show. Tentokrát ze Stuttgartu, ze studentského divadla THANG Theatre Fellbach, častého hosta přehlídky. Režisér Gustav Adolf Frank tentokrát přivezl adaptaci Kafkovy povídky Zpráva pro jistou akademii v interpretaci španělského přistěhovalce (jeho rodiče do Německa emigrovali, když byl ještě malý) Antonia Vacy. Přichází dveřmi, svléká bílý oblek a stojí před námi celý v černém trikotu, hnědě nalíčený s velkýma odstávajícíma ušima: hlavní hrdina – lidoop. Jelikož je celé představení v němčině, nemohu to tvrdit s jistotou, ale pravděpodobně přeříká celou – poměrně krátkou (v knize má kolem 10 stran) – Kafkovu povídku. Na jevišti stojí jen štafle, na zdi visí jeho bílý oblek a sem tam využije ještě kytaru. Pro člověka neznalého jazyka těžko přístupné divadlo. Nevyužívá tělesnost, jeho pohyb je stylizovaný jen v nezbytné „lidoopí“ míře, výraznější výtvarnou, světelnou ani zvukovou jevištní práci (jako třeba předevčírem Miha Bezeljak) nepoužívá.

    Interpret se soustředí především na text, který podává věrohodně realisticky, naturalisticky. FOTO

    Interpret se soustředí především na text, který podává věrohodně realisticky, naturalisticky. FOTO INFOSUROIT.com

    Interpret se soustředí především na text, který podává věrohodně realisticky, naturalisticky. Jelikož Kafka povídku stylizuje do výsměšné anekdoty, dalo by se to nazvat autorským vkladem. Po představení herec dokonce tvrdil, že je hlavní postava pro něj symbolem zvířete, ke kterému se my, lidé, neumíme chovat, nepoznáme, že je citlivé a inteligentní. Od diváků pak zaznělo, že se takto – tedy jako k nepřizpůsobivým cizincům, které přehlížíme – chováme dnes ve svých zemích k přistěhovalcům. Jistě to možný výklad je, ale z představení mám trochu dojem, že jsem si povídku mohl přečíst a ke stejným úvahám bych se dopracoval taky. Divadelní „nadstavba“ – byť herec byl velmi koncentrovaný a v každém gestu i slovu pečlivý až precizní (práce s kytarou, stálá „nejistá“ chůze, zadrhávající jazykový projev) – byla minimální. Taková inscenace do divadelní kavárny.

    Feministické nedivadlo

    Marocké divadlo bohužel nemohlo přijet, neboť vedoucí souboru, režisér a hlavní herec Jamal Taamart nedostal vízum do Schengenského prostoru, a tak za ně zaskočilo pražské Divadlo PAP s inscenací Červená královna.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Měl-li jsem výhrady a pochyby o představeních Dost bylo umění a V kostce, tak tady bych je mohl nejen zopakovat, ale ještě prohloubit. Tři performerky se pokoušejí o jakýsi novodobý divadelní rituál zachycující a reflektující postavení ženy v soudobém světě. Námětem – či spíš prvotní inspirací – zřejmě byla populární kniha Matta Ridleyho The Red Queen: Sex and the Evolution of Human Nature (česky Červená královna, Portál 2007).

    Apostrof-Cervena kralovna-book

    Perfomerky nabízejí přehršli obrazů – představení trvalo bezmála 90 minut – v různém provedení, v různém divadelním kódu a s velmi různorodým obsahem. Od promenád mytologizujících bludiček s lucernami přes tance kuchařky a práce pecařek (na začátku uhnětou a dají do elektrické trouby těsto, na konci z ní vyndají hotový pecen chleba) a projevy politických aktivistek, obžalovávajících současný svět z vražd a znásilňování žen a dětí, po drásavé osobní zpovědi dospělých a stárnoucích žen. Vše – pro mne – vrcholilo nářkem matky nad zabitím svého dítěte, který byl doprovázený skutečnými slzami. Obávám se, že není v silách (obyčejného) divadla sdělit takovou realitu a pro diváky ji unést. Je třeba ji sdělovat mýtem (Médeia) či jinými silnými příběhy (snažila se o to coolness dramatika) anebo podat formou dokumentárního divadla jako skutečně osobní svědectví. Sledovat nářek, jak jej nabídla jedna z hereček, je jako sledovat cizí bolest. Citlivý divák v tu chvíli musel odvrátit zrak. Jako ostatně od celého představení. Bylo natolik insitní, natolik osobně laděné, že do „kamenného“ divadla s čtvrtou stěnou zkrátka nepatří. Možná do komorních, netradičních prostor jako léčebný prostředek pro opuštěné, týrané či jinak životem poničené ženy. Typicky komunitní divadlo, na které uplatňovat estetická či uměnovědná měřítka v podstatě nemá smysl. Je třeba na ně nahlížet psychoanalyticky, sociologicky či antropologicky. I když i tady bych měl výhrady k formě a pochyby o smyslu a dopadu.

    Divadlo svědomí

    Na závěrečné představení dne jsme se přesunuli do NoD. Bánskobystrický performer, absolvent herectví na JAMU (a jak prozradil po představení, v 90. letech vojenský lékař na zahraničních misích) Ivan Jurečka, v současnosti člen malovického Continua, zde představil svůj víceméně sólový projekt Oběť, který připravil pod dramaturgicko-režijním dohledem Pavla Štourače a Jany Pilátové.

    Apostrof-Obet-poster

    V zásadě Jurečkovo monodrama (v sále je ale neustále přítomná ještě jedna němá postava symbolizující zřejmě zemřelého vojáka ve starém mundúru a přinášející rekvizity a manipulující s nimi) je zpovědí osvětimského vraha dr. Josefa Mengeleho před komisí, která má rozhodnout o tom, zda jej z Itálie pustí na loď do Argentiny. Představení – obdobně jako německý Kafka – postavené z velké části na slovu. Ale tady doprovázené náročným fyzickým jednáním, různě dávkovaným slovním projevem od úlisné pokory přes sebezpytné okamžiky po agresivní výkřiky, interakcemi s diváky a fascinující práci s kostýmem a rekvizitami. Nebudu se o něm příliš rozepisovat, bylo by to barvité popisování dramatických situací a bolestně fascinujících odkrývání obsahů velkého množství kufrů a jejich obsahů s mnoha dobovými dokumenty odkazujícími na koncentrační tábory a jejich oběti. Sledovali jsme syrově-naturalistickou formou sice trochu starodávné (vyvolávající vzpomínky na tvorbu Teatru Ósmego Dnia, jak jsme jej mohli vidět v polovině 80. let v Polsku nebo na Caravanu Mir v létě 1989 v Praze), ale provedením nejpropracovanější a nejnáročnější,  obsahem nejpodstatnější a emotivně nejpůsobivější představení přehlídky.

    Inspirací pro vznik inscenace se staly události v koncentračním táboře Osvětim na konci druhé světové války, životní příběh Josefa Mengeleho a zejména rozhovory s žijícími pamětníky, bývalými vězni koncentračního tábora. FOTO archiv SKS Svitavy

    Inspirací pro vznik inscenace byly události v koncentračním táboře Osvětim na konci druhé světové války, životní příběh Josefa Mengeleho a zejména rozhovory s žijícími pamětníky, bývalými vězni koncentračního tábora. FOTO archiv SKS Svitavy

    Mám-li výhrady, tak jen k příliš prvoplánovému využívání (nádherné) živé hudby – šlo o židovské písně zpívané dívkou a chlapcem sedícími na kraji scény a doprovázejícími se hrou na tahací harmoniku. Táhlé songy nepomáhaly k dramatickému účinku, ale  sloužily jen jako rutinní prostředek příliš snadno vyvolávající nostalgicky bolestné emoce. A pak se mi zdálo, že závěrečný Mengelův projev před odjezdem do Jižní Ameriky o tom, že se jednou vrátí s daleko horšími způsoby likvidace nepohodlných, byl zbytečně pedagogicky varovný. Neodpovídal nastolenému tématu, kdy do kouta zahnaný masový vrah působí dojemně, že bychom od něj každý ořech z jeho zahrádky klidně vzali. Právě tato hra s ořechy, kdy na začátku jej od performera diváci rádi berou, neb netuší, o koho jde, a na konci ve stejné situaci vzít ořech odmítnou, byla dle mne pointou produkce. To byl daleko silnější obraz, kterým mělo představení končit. Vždyť ještě dnes jsou – či aspoň donedávna byli – nacističtí vrazi mezi námi. A my jejich odpovědnost často bagatelizujeme: Vždyť válka byla dávno a oni jen plnili rozkazy

    V sále je od začátku neustále přítomná němá postava symbolizující zřejmě zemřelého vojáka ve starém mundúru. FOTO archiv SKS Svitavy

    V sále je od začátku neustále přítomná němá postava symbolizující zřejmě zemřelého vojáka ve starém mundúru. FOTO archiv SKS Svitavy

    A nechoďme až do Jižní Ameriky. Komunističtí pohlaváři a vrazi mezi námi v klidu a bez výčitek žijí. Takoví stařečci… Když vidíme, jak se klepou a koktají, je nám jich líto. Přitom mají svědomí z kamene, srdce z cynismu a z rukou jim kape krev.


    Komentáře k článku: Hulcova bleskova z Apostrofu 2013 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,