HUDBA: Respect je náš nejrozmanitější hudební festival
O uplynulém víkendu se v areálu na pražském ostrově Štvanice konal letošní ročník tradičního hudebního festivalu Respect, který drží jednoznačný primát mezi všemi českými akcemi, tak či onak se zabývajícími etnickou a převážně mimoevropskou hudbou, obecně řečeno world music. Jeho do detailu dotažená dramaturgie opět vzala návštěvníky na rychlou cestu doslova kolem světa.
Duše festivalu, jeho zakladatel, pořadatel a dramaturg v jedné osobě Borek Holeček nenechává nic náhodě a své každoroční účinkující aktivně vyhledává na světových akcích, kde se novinky i stálice této hudby lokálním pořadatelům nabízejí, ať je to největší z nich, hudební veletrh Womex, který vloni proběhl v anglickém Manchesteru a letos na podzim se stěhuje do finského Tampere, nebo na zavedeném marseillském Babelu. A mnoha dalších, třeba i menších přehlídkách a tzv. showcasech. Holeček rozhodně nečeká se založenýma rukama, co mu „samo“ přijde do emailové schránky.
Na vyváženosti a hodnotě programu jako celku je to vidět, zvlášť když má člověk to štěstí, že může sledovat Respect řadu let a pěstovat si tak celkový přehled. Letos žádná země ani kontinent nepřevládaly, a vyváženy byly i syrové tradiční hudební projevy s takovými, které využívají jak postupů z hlubokých kořenů, tak moderních technologií. Což jsme například mohli slyšet už od prvních sobotních účinkujících, malijské dvojice Bassekou Kouyate & Amy Sacko, kde v části programu vedle tradiční saharské loutny ngoni a zpěvu zazněly i elektronické beaty.
Mísení starého i nového je mantrou také jedné z největších hvězd festivalu, zpěvačky Mari Boine, jež má sice norský pas, ale je dnes možná nejslavnější osobností národa Sámů, známých dříve jako Laponci. Tamní styl zpěvu zvaný joik Mari Boine balí za pomoci svých spoluhráčů a producentů do moderního, ale nevtíravého obalu, ve kterém na jedné straně rytmus udává tradiční buben, na druhé jej vykreslují syntezátory, a ona sama s nevšední uhrančivostí posluchače provází spiritualitou severských končin.
Festival Respect vzal publikum na rychlou cestu kolem světa Foto Anna Šolcová
První večer Respectu zakončilo u nás dobře známé duo Justin Adams & Mauro Durante. Britský kytarista, pravá ruka „zeppelina“ Roberta Planta v jeho sólových projektech, a také producent řady afrických nahrávek, se v něm spojil s italským zpěvákem, houslistou a perkusistou. Spolu předvádějí cosi, co nemá daleko k obřadu (ale žádná esoterika prosím!). Jejich hudba je schopna uvést do transu, staví na jihoitalských tradičních rytmech pizzica, stejně jako na americkém blues i jeho původní západoafrické variantě, to vše se silným psychedelickým nátěrem. Nové album Sweet Release, z něhož představili řadu písní, je skvělé, ale jejich živé vystoupení vždy patří k nezapomenutelným zážitkům. Uvidíme je ještě koncem července na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Z nedělního programu rozhodně stojí za zmínku Madalitso Band, duo z jihoafrického Malawi. Tvoří je kytarista s pouze čtyřstrunným nástrojem (struny jsou údajně z motocyklových brzdových lanek) a druhý hráč na instrument jménem babatone, který má dřevěný krabicoidní korpus a zhruba dvoumetrový krk, s nataženou jednou tlustou strunou, na kterou hráč de facto supluje hru na laděné perkuse a basu zároveň. Jejich hudba dokazuje, že ne všechno dobré nutně musí být sofistikované, pár akordů a přímočarý rytmus úplně stačí, jsou-li interpreti (v tomto případě zocelení dlouholetým buskingem na afrických ulicích) důvěryhodní, autentičtí a schopní rozpohybovat svými rytmy i zapřisáhlé odpůrce tance.
Mezi účinkující hrající de facto hudbu, jež se zastavila v čase, patří Al Bilali Soudan z Mali, Tuarégové, kteří sice patří k představitelům takzvaného pouštního blues, ale na rozdíl od slavnějších Tinariwen nebo Tamikrest nepoužívají elektrické kytary, nýbrž pouze tradiční perkuse a elektrifikované loutny ngoni. Hudebníci „vyštafírovaní“ v slavnostních saharských oděvech skutečně působili jak z jiného světa a jejich hudba přinesla tu nejranější podobu zvuků a rytmů, z nichž prostřednictvím afroamerického blues vlastně čerpá celá současná populární hudba (aniž by si to ve své většině uvědomovala).
Nad Štvanicí se o víkendu rozléhaly i další rytmy a melodie dovezené z Afriky, Jižní Ameriky, Itálie, Řecka, Turecka, ba i americký free jazz. Zásadní poselství, bohužel rok po roce stále aktuálnější, nese tento festival už ve svém samotném názvu. V hledišti nebyl nejspíš nikdo, kdo by hudbu a vůbec kulturu kterékoli zastoupené země nerespektoval.
Komentáře k článku: HUDBA: Respect je náš nejrozmanitější hudební festival
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
