Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hrst vzpomínek na Miloše Formana

    Copak o to, napsat hrst vzpomínek na geniálního muže už nebude problém. Ty vzpomínky existujou a samy se mi hrnou do hlavy. Ale problém je pro mne, jak začít. Pojednat to chronologicky, to napadne i prostšího pisálka, než jsem já, je-li nějakej. Ale Miloš Forman si cenil mých textů, dával mi to znát a to zavazuje. Napsat tedy článek formou básně v próze? Mnoho čtenářů by si mohlo myslet, že jsem se zbláznil – to se však dosud nestalo. A termín pro odevzdání článku redakci se krátí. A tak jsem se rozhodl. Budu psát tak, jak mě to bude napadat. Že by mě nenapadlo nic, to vylučuju. To, co jsem v souvislosti s Milošem prožil, se nedá zapomenout.

    Jiří Suchý – ten v uniformě pošťáka, Miloš Forman – ten, který se neobratně škrábe na uchu a Jiří Šlitr – ten, co se výjimečně chová normálně, při natáčení filmu Dobře placená procházka (1966) FOTO ARCHIV JIŘÍHO SUCHÉHO

    Slovo, kterým se v poslední době dost plýtvá, je charisma. V případě pana Miloše však je nenahraditelné. Měl charisma neboli dovedl působit. Prováděl nás – Jitku Molavcovou a mne – po New Yorku. Procházeli jsme Central Parkem, když jsme míjeli skupinu mladých, kterým se u nás říkalo pankáči. I u nás měl punk své ctitele, kterým se na vyholené lebce tyčil oranžový chochol a jejich kožené bundy byly ověšeny množstvím odznaků, placek a různých kovových věcí, které nedokážu pojmenovat. Miloš (můj Bože, já mu tady říkám familiérně křestním jménem, zatímco v životě jsme se nikdy při oslovování neobešli beze slůvka pan)… pan Forman se tehdy obrátil na pana Suchého, který jako správný turista s sebou všude tahal kameru, a vyzval mě, abych si tu nádhernou pestrou skupinu natočil. Odmítl jsem to z bezpečnostních důvodů. Bál jsem se, že by ti tvrdí hoši a lehce přitvrdlé dívky se na mě mohli vrhnout, připravit mě o kameru a hnát mě přes Central Park opačným směrem, než jsem potřeboval. Tuhle obavu jsem vyslovil, načež pan Miloš Forman vstoupil mezi ně. Zbystřili. Pak se s ním dali do řeči, chvíli se smáli a chvíli pokyvovali svými bizarními hlavami, pak se – kdo? Miloš. Zkusím mu říkat křestním jménem, věřím, že by se na mě nezlobil. Pak se Miloš vyčlenil z onoho hloučku, přistoupil ke mně a pravil: Točte. A v tu chvíli těch deset pankáčů začalo rozverně pózovat, poskakovat, tančit a za chvíli se s Milošem loučili, jako by se dávno znali. Jeho charisma otevíralo dveře všude, kde byly jinak zavřené.

    * * *

    Ostatně tak si získal v polovině minulého století i mě. Chodíval do Semaforu – student FAMU a kamarád mých kamarádů, což byli Ján Roháč, Vladimír Svitáček a Jiří Šlitr. A tak se stalo, že se přišel podívat na výběr adeptek na herečky Semaforu. U nás tomu říkáme konkurs, což je silně pomýlené, a kdysi, při tiskové konferenci v tehdy kapitalistické části Německa, použil jsem toto slovo, které tam u nich znamenalo bankrot, krach, plajte. Prostě jsem tam vlastně prohlásil, že v Semaforu přijdeme každoročně na buben, jak se tehdy taky říkávalo. Neboli na mizinu. Od té doby se slovu konkurs vyhýbám.

    Miloš Forman, který si tak obdivuhodně dovedl všímat života kolem sebe, byl nadšen. U mikrofonu se střídaly chudinky zmítané trémou, ale i suverénní chudinky, které se domnívaly, že už jsou vlastně hvězdami, jenže se to zatím o nich neví, ale občas se tam mihl i pozoruhodný talent a tato směsice přesvědčila Miloše, že o nich bude jeho první film. A tak vznikl film Konkurs. Od té doby jsme se vídali stále častěji a já jen zíral, jak tento mladík vnesl do Barrandova nový pohled na film.

    * * *

    A opět se mi na mysl dere další vzpomínka na Ameriku. Seděli jsme s Milošem Formanem na jeho útulné americké dače, když kdosi zazvonil. Bylo mu otevřeno a do místnosti vstoupil Henry Kissinger. Pozdravili se s Milošem jako dobří přátelé, a tak jsme s Jitkou strávili večer v příjemné společnosti s nositelem Nobelovy ceny, významným diplomatem a bývalým ministrem zahraničí USA, poradcem amerických prezidentů, jehož německý původ mně umožnil občas prohodit větu v jeho rodném jazyce, protože angličtina mi byla osudem odepřena.

    K těm mým několika německým větám patřil i můj výrok, že jsme na Broadwayi zhlédli muzikál Town Of Angels, při čemž mě pan Kissinger opravil: City Of Angels! Pak už jsem radši mlčel a mezi čtyřmi přítomnými jsem se rozhodl hrát šesté housle. A myslel jsem na to, do jakých výšin se ten chlapec z Čáslavi vyšvihl.

    Kdykoli Miloš Forman přiletěl do Prahy, neopomenul navštívit Semafor a režiséra Vladimíra Síse, se kterým si velmi rozuměl FOTO ARCHIV JIŘÍHO SUCHÉHO

    * * *

    Jeho cílevědomost byla obdivuhodná. Věděl, co chce, a kombinoval to s vytrvalostí, rovněž obdivuhodnou. Vydat se dobývat Ameriku bez peněz, bez kontaktů, to může udělat buď blázen, nebo génius. Miloš Forman ale rozhodně blázen nebyl, a tak zbejvalo to druhé. A ještě ke všemu jeho první film Taking Off nebyl úspěšný. Což by kdekoho odradilo od úsilí natočit pro Američany film další. Formana ne. A jen díky tomu se po čase dostavil na jeho konto příliv Oscarů a on se tím stal jedním z nejúspěšnějších režisérů světa. Ten chlapec z Čáslavi, který natočil svůj první film za pár korun československých.

    * * *

    K filmu Konkurs, který pojednával o výběrovém řízení na roli zpěvačky v malém pražském divadle, se váže ještě jedna vzpomínka. Ten film Miloš Forman vymyslel tak, že to bude dokument, do něhož zamontuje pár hraných scének. Pověřil několik účastníků tohoto kon-… ne! tohoto výběrového řízení (což je taky blbý, ale přece jen blíž k pravdě, jako ostatně hodně věcí ve světě). Vybral si pár šikovných typů, kteří byli ochotni sehrát menší role. Ty dialogy nikdo pro ně nenapsal, ty si museli vymyslet sami! A pak začal točit. A tak přišla před kameru atraktivní dívka, která dostala za úkol svůj pěvecký projev kazit a pak to vzdát a vypadnout. Hráli jsme tam jakousi přijímací komisi, spolu s Jiřím Šlitrem, Karlem Marešem, který byl nejen výborný skladatel, ale byl i osvědčeným naháněčem půvabných dívek do náruče Semaforu, a taky tam byl Jiří, později George, Planner, který byl naším intendantem, ale při jednom zájezdu do Berlína se ztratil a pak jsme ho slýchali na Hlasu Ameriky.

    Ta atraktivní dívka vstoupila před kameru a pak začala zpívat, leč pořád se jí to nějak hroutilo, což byla její role, a tak utekla. Když vstoupila, ptal jsem se jí na jméno. Věra Křesadlová, řekla. Protože jsem věděl, že je tam nikoli za sebe, nýbrž v roli, obdivoval jsem, jaké nádherné jméno jí Miloš Forman vymyslel. Teprve později jsem zjistil, že se tak doopravdy jmenuje.

    Když jsme si pak po několika dnech promítali první výsledky natáčení a na plátně se objevila zmíněná Věra, poznamenal jsem k Jiřímu Šlitrovi: Nevíš, proč jsme tuhle holku neangažovali? Miloš Forman, který seděl za námi, suše poznamenal: Protože jste blbí. Když ji pak za krátký čas pojal za svou choť, bylo nám všecko jasný. Věru jsme pak angažovali a to jsme netušili, že ta formano-křesadlovská dvojčata, Petr a Matěj, nejlepší kamarádi našeho Kubíka, budou za nějakých padesát let v Národním divadle spolutvůrci představení Dobře placená procházka, režírovaného Milošem Formanem, v němž jsem hrál Listonoše. A netušili jsme ani, že Petr a Matěj nebudou jeho poslední dvojčata. V Americe si to zopakoval. Jim a Andy přišli na svět přičiněním jeho skvělé manželky Martiny.

    Miloš Forman s doutníkem a Miroslav Ondříček s dýmkou, a mezi nimi jeden nekuřák FOTO ARCHIV JIŘÍHO SUCHÉHO

    * * *

    Kdykoli přijel Miloš Forman z Ameriky zkontrolovat svou vlast, nikdy nepřeskočil Semafor. A vždycky po představení přišel do mé šatny, aby mně sdělil své dojmy z představení. A jeho chválám se dalo věřit, protože když se mu něco nelíbilo, tak to řekl. Ne, to není správný výraz, spíš by se dalo říct, že mi svou výhradu naznačil. To mně lichotilo – spoléhal na to, že se dovtípím. A já se skutečně dovtípil. A jak mi to naznačil? Dá se říct, že dost zřetelně. Dejme tomu po našem představení Ten pes je váš?.

    To představení vzniklo bizarním způsobem. Nějaký čas po návštěvě bratrských armád bylo naše divadlo nadelegováno do Moskvy, ale mně to nebylo dopřáno. Musel jsem, z rozhodnutí mocných, zůstat za trest tady. A protože představa, že Semafor nebude po těch čtrnáct dní fungovat, mě skličovala, spíchl jsem velmi horkou jehlou jakejsi kabaret, s několika mladými, zatím neznámými herci, mnohdy amatéry. A na toto představení se přišel Miloš Forman podívat. Protože publikum tvořili většinou diváci, kteří oceňovali, že jsem nejel do Moskvy, v domnění, že jsem se vzepřel režimu, spustili po finálové písni mohutný potlesk. Miloš chvíli poseděl, pak se zvedl a šel do zákulisí. Lidé pořád tleskali a já se odbíhal děkovat. Stačil jsem se s ním letmo pozdravit. A pak jsem si vyslechl ortel: Ty lidi vás musejí mít rádi… A mně bylo jasno.

    Naše Kytice ho nadchla, ale přesto mi sdělil jednu výhradu: To byla nádhera! To by obstálo i na Broadwayi. Kdyby tam ovšem bylo víc pohybu. Ta choreografie je dost statická.

    A pak přišel na komedii Smutek bláznivých panen. Bylo to pár dní poté, co jeden renomovaný kritik tu hru doslova znectil. Miloš vstoupil do šatny se slovy: Byla to nádhera! Líbilo se mi to dokonce víc než Kytice! Což byla pro mě náplast za tu pitomou kritiku. (Smutek měl pak 252 repríz a byl to hlavně triumf Jitky Molavcové.)

    Když už jsem najel na to chlubení, měl bych si zavzpomínat ještě na jakýsi polotovar. Bylo to před premiérou muzikálu Lysistrata. Miloš Forman se chystal na návrat do N. Y. a na premiéru už tu nemohl být. A protože toho litoval, rozhodl se soubor, že jen pro něj samotného udělá jakousi předváděčku těch částí, které už umíme. Trvalo to snad hodinu, a když to skončilo a já přišel k němu do hlediště, odměnil mě zase tím svým obligátním slovem: Nádhera! Ten vykřičník jsem samozřejmě tady napsal já, ale on v tom jeho zvolání byl skutečně přítomen.

    A teď alespoň ještě jeden příklad toho, jak dokázal ohleduplně a citlivě naznačit, že se mu něco nelíbí. Ta naše hra se jmenovala Sekta. Zřejmě se mu nelíbila, ostatně nelíbila se téměř nikomu, kdo ji viděl, jenom mně jo. Pan Forman ji zhodnotil opět svým gentlemansky ohleduplným způsobem – řekl, že jí nerozuměl. Ale hudba, kterou jsem pro tu komedii složil, protože skládat ji odmítl i Jiří Šlitr s tím, abych si ji složil sám, ho nadchla. Že to nadšení nebylo předstírané, soudím podle toho, že když po čase emigroval, napsal mi, že by byl rád, kdybych mu tu muziku poslal na magnetofonovém pásku. Když jsem se po létech ocitl v jeho sídle v Connecticutu, ta cívka mu ležela na pracovním stole. A pak přišel ten pro mě závratný okamžik, kdy se rozhodl přijmout nabídku Národního divadla, že bude režírovat naši operu Dobře placená procházka. Načež jsem absolvoval menší šok. Rozhodl se, že do Šlitrovy hudby bude mezi jednotlivé scénky vkládat mé písničky ze Sekty. Říkal jsem mu, že se obávám, že ty dvě hudby nebudou jaksi kompatibilní. On řekl, že budou. A byly.

    Slyšel jsem pak ty songy, které jsem složil já, bez morálního skladatelského oprávnění, v provedení velkého symfonického orchestru pod taktovkou Libora Peška či Marka Ivanoviće, zpívané velkým smíšeným a menším dětským sborem, na jevišti Národního divadla, kam patřila spíš hudba Bedřicha Smetany. A víte co? Já teď konečně veřejně poděkuji tehdejšímu řediteli naší nejdůležitější scény, panu Danielu Dvořákovi, že se tehdy rozhodl uvést na ní tu naši operu a přizvat k tomu toho světoznámého amerického režiséra českého původu, čemuž jsem nevěřil, ale co se nakonec stalo skutkem.

    Při práci na inscenaci Dobře placené procházky v Národním divadle už Jiří Šlitr bohužel scházel (2009) FOTO ARCHIV JIŘÍHO SUCHÉHO

    * * *

    A tak by se dalo vzpomínat dál a dál, třeba na to, jak jsme spolu jeli vlakem do Berlína (NDR) a cestou jsme vymysleli námět na film, který pak nikdy nevznikl, ale pak tu byl jiný film – Jonáš a tingltangl, na který Miloš Forman sepsal scénář a jeho první část natočil v Berlíně (NSR), ale odtud putoval do stoupy. Taky bych mohl vyprávět o tom, že když pracoval na střihu svého filmu v Paříži a dověděl se, že točíme v Londýně film, zatelefonoval a pozval nás na večeři do své oblíbené londýnské restaurace a za tím účelem přiletěl z Paříže do Londýna a druhý den časně ráno zpět do Paříže. Těch vzpomínek by bylo mnoho, ale myslím, že to pro dnešek stačí.

    A nakonec vyřknu ještě jedinou, ale zato hluboce pravdivou větu: Miloš Forman byl… – promiňte, nesplním zadání. Nedokážu to. Miloš Forman byl velká osobnost, která se mi do jedné věty nevejde. A nota bene do věty, která by vyjadřovala, co stejně všichni víme.

    Toto je dopis, ve kterém Miloš Forman vypsal své dojmy po zhlédnutí mého filmu Košamatýna. Z prodeje v Kotcích bohužel časem sešlo FOTO ARCHIV JIŘÍHO SUCHÉHO


    Komentáře k článku: Hrst vzpomínek na Miloše Formana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,