Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské karbanátky (No.5)

    Ta dvě představení, o kterých chci psát, mají něco společného – inspiraci barokním loutkovým divadlem v nejrůznějších aspektech (ať už původním loutkářským textem, alegorickými postavami, pozoruhodnou vizualitou, i tím, že příběhy, které nabízejí, svědčí o poučenosti historií, ale přitom téma zpracovávají po svém). S několika dalšími diváky jsme se shodli, že vidět tato představení několikrát je ve prospěch věci. Jednak proto, že na jejich přijetí musí být divák určitým způsobem naladěn, a také proto, že v různých představeních si vychutnáte detaily, kterých jste si předtím nevšimli.

    Hotel Svět

    LS Mikrle, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř – Soubor a Jarka Holasová: Hotel.Režie: Jarka Holasová a soubor. FOTO archiv

    První inscenaci pod názvem Hotel jaroměřského souboru Mikrle jsem měla možnost vidět hned 3x. A nelitovala jsem. Řekneme-li to zjednodušeně, jedná se o klasickou loutkovou rakvičkárnu vycházející z inspirace barokním uměním, starými tradičními loutkami a jarmarečním divadlem. Na první pohled vypadá jednoduše. Teprve postupně přichází divák na to, jak je dokonale promyšlená a vypracovaná. Ošuntělý hotel, kterým prochází nejrůznější lidé (v nichž odhalíme alegorické postavy sedmi neřestí), aby si tu užívali a také za to patřičně platili. Je podobenstvím světa, v němž jsme jen dočasně a z něhož vede jen jedna cesta. Na jejím konci čeká Smrt, která nezabíjí, ale jen „uklidí“, doprovodí človíčka na poslední cestě a uloží jej do rakve s písní na rtech.

    Představení je rámováno živými postavami z orchestrionu, který spustí jen na vhození mince. Po tomto krátkém entrée začíná samotný symbolický příběh. Scéna je vytvořena jakoby podomácky z pokojíčků zahalených pestrobarevnými oponkami. Mezi nimi se pohybují loutky – maňásci, střižení podle starodávných groteskně vypadajících lidských typů. Tyto alegorické postavy svou slovní i pohybovou charakteristikou navazují na živáčky a vytvářejí společně pohyblivý orloj či betlém, v němž každá z postav má jen omezený „repertoár“ pohybů a slov. Základní lidské potřeby – sex, jídlo, pití – se stávají v přehnaném množství neřestmi, za které se ovšem tvrdě platí.

    Penízky cinkají neustále, neboť postavičky jsou stále chtivé požitků. Ale poté se začnou jejich cesty křížit, agresivita a chtivost likviduje jednu po druhé. Nakonec jediným „živým“ zůstává morče (tradiční rekvizita starých loutkářů). Propojení vyrobeného světa (členové souboru vyráběli loutky a scénu sami) se skutečnými předměty – ať je to reálný věnec buřtů, či nářadí (kleště, hřeb atd.), ale také reálné „střihání“ se skutečnými nůžkami, kamenem a papírem, je překvapivě dráždivé. Stejně tak zvuková stránka, v níž je dobře zachycen jak svérázný projev jednotlivců, tak i veškeré ilustrativní zvuky. Na konci se vracíme k počátku –  k živým postavám orchestrionu. Ale i když penízky znovu dopadají do klobouku, nikdo už nehraje. Hotel Svět ztichl, neboť všichni jsou mrtvi.

    Postmoderní verze baroka

    Geisslers Hofcomoedianten Kuks/PrahaDon Juan aneb Strašlivé hodování. FOTO archiv

    Druhou inscenací – Don Juan aneb Strašlivé hodování kukského souboru Geisslers Hofcomoedianten – se od amatérského divadla nenápadně, ale jistě přesunujeme k profesionálům. Nejen proto, že v podstatě všichni herci jsou profesionálové, ale především tím, že jejich inspirace barokním divadlem a současně originální způsob uchopení námětu a jeho technické provedení směle předčí mnohé, co se za „profesionální“ hrdě prohlašuje. Je to záležitost natolik rafinovaná, že je opět dobré vidět ji víckrát. Na první zhlédnutí totiž můžete být poněkud zmateni. Celá ta „záležitost“ se odehrává na velmi malé ploše – u stolu, kde kamarádky v předvečer svatby jedné z nich společně „po staru“ derou peří a přitom „drbou“. Donjuanské téma propojené se vzpomínkami na společné mládí, vstupuje do tohoto, až divoce nemilosrdného hodnocení mužů nenápadně v jednotlivých citacích. Ty jsou dávány do nových souvislostí. Vedle původního loutkového textu sem vstupuje i novodobá verze Juana z fiktivní nekonečné telenovely.

    Režisér Petr Hašek a jeho skupina posunují tuto postmoderní verzi baroka do vyšší roviny. Mísí banalitu dneška s nejrůznějšími ozvuky a odkazy. A postupně se jim daří diváky doslova ovládnout. Např. kánonovitá (či voice-bandová) verze lidové písně Kdes holubičko lítala se zaryje do paměti tak, že jsme se jí do konce festivalu nezbavili. Ano, právě hudba a její nejrůznější variace je výrazným elementem inscenace. Složité kompozice jsou však podány s takovou lehkostí, melodičností a přesným rytmem, že to až bere dech. V Hronově, a nejen mezi festivalovými diváky, mají Geissleři své věrné publikum (doslova Naši Hronováci nám rozumějí), a tak není divu, že mnohokrát zazníval potlesk na otevřené scéně.

    Mně tedy nezbývá, než Geisslerům i Mikrli popřát, aby si je pro sebe objevili diváci nejen na festivalech, ale i v Praze. Ostatně Geisslers zde v současnosti mají své sídlo.


    Komentáře k článku: Hronovské karbanátky (No.5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,