Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské karbanátky (No. 2)

    Postmoderna útočí. Popíkově růžová Faidra běží o život, kafkovsky beznadějný a zároveň humorný je příběh pražského divadla Kámen Deus ex offo a k tomu rodinná show Pták Ohnivák, Liška Ryška a my, charakterizovaná na Loutkářské Chrudimi jako nejpunkovější představení.

    Nedávno se na iDN objevil článek poukazující na to, že dnes už se nerodí nové originální soubory. Ale rodí, jen je to trochu postmoderně rozostřené, jednotlivci se objeví v jednom souboru, a poté se vynoří zase někde úplně jinde, kde bychom je nečekali. Když pan profesor Císař podotkl, že takové studenty, kteří by byli schopni napsat text jako pánové ze souboru Relikty HMYZu, na DAMU nemá, měl jistě pravdu. Inscenace Reliktů Faidra běží o život je skutečnou postmodernistickou (patřičně provokující) lahůdkou, v níž hlavní roli hraje růžový robertek a zářivě růžovou barvou značící přeslazenou popovou kulturu se nešetří, a doráží na všechny smysly diváků, ať už doprovodnou hudbou (včetně svérázných variací na staré známé cajdáky), tak i parodií na kriminálky (nápad , že detektivové se pohybují v gumácích, přišel ještě před Olympiádou), ale i tím, že si herci s jakousi nonšalantní nevšímavostí vůči divákům hrají jakoby pro sebe a nedbají na to, kolik jim toho bude rozumět. Přitom, text je opravdu pozoruhodný – pracovně jsme si jej nazvala charakteristika „Obsahová a formální analýza příběhu Faidry jako inspirace pro současnost.“ Uznávám, že to zní hrozně, a divácky nelákavě. Nicméně, patchwork útržků z různých verzí Faidry od Euripida, přes Senecu, Racina až k Sarah Kaneové, propojený s citáty z děl klasických i současných filozofů, sociologů a literárních teoretiků, ale také z třeba z wikipedie v jednotlivých odborných zastaveních je poutavý, chytrý a zároveň zábavný, a svědčí nejen o vzdělanosti autorů, ale i schopnosti originálního myšlení.

    Kafkovský šmrnc Deus ex offo. FOTO MILAN STROTZER

    Divadlo Kámen (které se na JH objeví ještě v dalším opusu) jako vítěz přehlídky Divadelní Piknik Volyně přivezlo kousek Deus ex offo. V téměř krimi příběhu s kafkovským šmrncem nabídlo tentokrát srozumitelnější a zábavnější příběh než obvykle. Dopodrobna propracovaná metoda jevištního minimalismu Petra Macháčka a jeho skupiny je (nejen) na Hronově legendou, a pravidelně se setkává s frenetickým nadšením i zlostným odmítáním. Tentokrát se – možná i díky – současné politické a společenské situaci zdá značně aktuální. Příběh je opravdu typicky kafkovský (žena obviněná z krádeže diamantů je obviněna, a logicky bude odsouzena na mnoho let vězení, přičemž z tohoto stavu není úniku, leda že by se místo ní přiznal někdo jiný). Samotná zápletka je spíše konstrukt, vedlejší postavy nepoužitelného obhájce a psychiatra, stejně jako pravidelně se zjevující postava gorily v obleku či člověka s gorilí hlavou slouží jako návnada pro ty diváky, kteří rádi „řeší“. Protože to, proč tam je ta gorila a jak to vlastně dopadne, se nikdy nedozvíme.

    Rodinný Pták Ohnivák, liška Ryška a my. FOTO ARCHIV

    Do třetice z trochu jiného soudku, a to pohádkově rodinného. Pták Ohnivák, liška Ryška a my je představení, které si udělal loutkář (civilním povoláním psycholog) Karel Šefrna z Céčka Svitavy pro radost. Podařilo se mu totiž dát dohromady několik generací vlastní rodiny (někteří z nich se nezabývají divadlem ani amatérsky, což je podle mého dost vidět), jejich silnou stránkou je muzika. Takže celé je to ohraničeno muzikou a písněmi (trochu to připomíná vystoupení na folkovém festivalu), a příběh stárnoucího krále, který má pocit, že jablka z kouzelné jabloně mu kdysi dodávala energii a mládí (dokud je nezačal odnášet pták Ohnivák) a tak se jeho tři synové vypraví ptáka hledat. Dva starší jsou docela syčáci, ten třetí nejmladší je zase tak trochu moula. Má dobré srdce, ale na dobré rady v podstatě nedbá a tím se dostává do problémů, z kterých ho vytahuje Liška Ryška. Stejně jako u předchozích opusů nejde ani tak o příběh samotný, jako spíše o to, jak je pojat a jakou má atmosféru. Přiznám se, že s loutkama vytvořenýma ze seker jsem měla trochu problém. A cimrmanovský humor ve spojení s hudbou alá kamarádi táborových ohňů mě bavil opravdu jen chvílemi. Nicméně, mnohých diváků se představení dotýkalo přímo osobně. Když jsem přemýšlela nad tím, proč, je to patrně v tématu, které se příběhem táhne jako červená nit. Je to totiž především chlapský příběh – o stárnutí a ztrátě sil („stáří má své výhody, ale není jich moc“), o vztahu otce a synů, o snu, v němž funguje rodina s přehnaně starostlivou maminkou a otcem, který má moudrý nadhled a vtip, se všemi těmi milými a občas přiblblými fórky a rodinnými rituály.


    Komentáře k článku: Hronovské karbanátky (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,