Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hradecké imprese i exprese

    Hradecký festival Divadlo evropských regionů (21.–28. června 2019) pro mě zůstává i po pětadvaceti letech dobrou tečkou za sezonou. Však jím také Klicperovo divadlo, Drak i hradečtí diváci sezonu fakticky končí a k rozlučce jako by si každoročně zvali hosty ze zbytku republiky i Evropy (nejčastěji z té nejbližší, ze Slovenska). Co do počtu tuzemských diváků a co do počtu představení i „open air“ atrakcí a hlavně co do karnevalové nálady, která unese centrum krajského města i s přilehlými parky na osm dnů opravdu do jiné dimenze, nemá tento podnik mezi často ambicióznějšími divadelními festivaly (Plzeň, Brno, Ostrava) konkurenci. Přitom svou zakotveností do sezony i místa nemá ještě povahu typických letních festivit, jejichž přemnožení vzrůstá zejména od té doby, co divadlo ohmatalo své hranice, zjistilo s údivem, že neexistují, a tryskem vyrazilo ze staleté svěrací kazajky textu i budovy na divokou road movie do světa bez hranic žánrových, jazykových, časoprostorových i národních. Za performancí, koncertem, novým i starým cirkusem, loutkovým i neloutkovým kabaretem, jakoukoli výtvarnou či sociální intervencí ve veřejném prostoru. Otázku, zda při tom ztrácí samo sebe, si zatím nepoložilo.

    Hamlet z mohučského Staatstheateru evokoval groteskní malby Jamese Ensora FOTO ANDREAS ETTER

    Protože toho všeho byl i letošní hradecký mumraj věrným odrazem, nelze než ze změti dojmů vyloupnout opět jednotliviny, obdařené snad nějakou typičností.

    I.

    Možná největším zážitkem byl paradoxně záskok. A to v Gogolově–Drábkově Revizorovi (pražské ABC). Za ochořelého Pavla Juřicu jako soudce Ljapkina-Ťapkina na poslední chvíli zaskočil člen Klicperova divadla Jiří Zapletal (mimochodem, na festivalu se blýskl i jako skvělý Jakub Bušek v domácích, kritikou myslím nedoceněných Furiantech). A aniž by se o to snažil, stal se opravdovou hvězdou představení: co replika, to gag. (Snažil-li se herec o něco, pak jen o to, vyrovnat se bez karambolu s Gogolovým partem a Drábkovými divokými inovacemi, včetně úvodního bruslení elity obce na opravdu velmi tenkém ledě hrozící inspekce. Ve druhé, úplatkářské půli zase vyměnil své bruslící etudy za neméně úchvatnou etudu lyžařskou: jsme přece v Rusku, podle Drábka zemi věčného, reálného i politického ledu a sněhu.) Drábkův dadaismus a rabiátský smysl pro nesmysl se zde neplánovaně propojily se Zapletalovým citem pro absurditu, již právě tento herec jako málokdo jiný dokáže vydolovat z každé situace. V našem případě ze situace zaskakujícího herce a jeho lopotného trefování se do věty či situace.

    Tak nějak se asi kdysi cítil, říkal jsem si uprostřed petard smíchu, divák v hledišti na Vlastovi Burianovi: právě on pojetí herectví jako trefování se do figury vyvinul do poloh ryze domácího, autentického dada. Hledá-li teatrologie už léta skutečné specifikum divadla jako něčeho, co jiný kumšt neumí, tady jsem je měl jako na dlani. Ovšem i představení jako celek mělo v Hradci ještě větší ohlas než na úspěšné pražské premiéře. Možná proto, že se tu mezi svými kromě režiséra opět ocitla Pavla Tomicová (a náležitě toho využila: její Hejtmanka, spíš než Hejtman, tu řídí veškeré dění), snad i díky svižnějšímu temporytmu i dotažení většiny figur (až na ty, jimž jinak originální adaptace výjimečně nepomohla, jako je upozaděný Poštmistr nebo Dobčinskij, srdceryvně lkající po Bobčinské). Takže jsem trochu litoval všechny, kteří si udělali obrázek pouze z Prahy.

    II.

    Hned dvěma inscenacemi v Hradci zaujali dva režiséři mladší, ve druhém případě nejmladší generace. Michal Hába rozehrál v Besedě svým Opletalem (Divadlo na cucky) již tradičně netradiční pojetí divadla jako diskuse nad divadlem i tématem. Navzdory bezchybným výkonům neokoukané trojice olomouckých interpretů se však Opletal nevyrovnal minule zde líp rozmontovanému Brechtovu „Sečuanu“: nepřiblížil se totiž lidsky ani politicky k portrétovanému a některé povrchní a pseudoodvážné analogie (Palach, Horáková) vysloveně skřípaly. Zato v Molièrově Lakomci dokázal Hába nikoli jen „wilsonovsky“ rozehrát, ale i roztančit, rozhýbat, satirou zmrazit i komediálností rozmrazit herecký soubor Klicperova divadla v jedné ze stylově nejčistších inscenací posledních let (sem by se měli Mistři z Národního jezdit učit, jak na Molièra!).

    Také Jan Holec prezentoval v Klicperově divadle dva kvalitativně nevyrovnané opusy, jenže jaksi v opačném gardu než Hába. Zatímco v Besedě jeho Fernando Krapp mi napsal dopis podle Tankreda Dorsta ukázal, jak lze s minimem jevištních prostředků (řady židlí) docílit maxima divadelnosti – rozuměj metaforičnosti –, a neztratit přitom ze zřetele přesné motivace charakterů i smysl herecké akce, na velké scéně se mu dařilo méně. Jeho Anna Karenina (adaptace Martin Františák) napověděla herecky, kostýmově i scénograficky zejména v efektních epizodách mnohé, lidsky však o Vronském, Kareninovi ani Kareninové neřekla to podstatné: proč činí, co činí, a byla-li titulní postava něčím víc než společností rozmazlenou, časem stále nepochopitelnější hysterkou. Ale především neobjasnila příčinu tragédie. Velké ruské romány lze inscenovat různě, ne však bezobsažně: na rozdíl od postmoderny na ně nestačí jít s heslem „obal prodává“.

    III.

    Mohučský Hamlet (režie K. D. Schmidt) byl pro mne letos asi největším zahraničním zážitkem. Princ napůl blázen, napůl filosof, usilující dobrat se uprostřed „fake news“ skutečné pravdy. Důsledná práce s maskami inspirovanými groteskním viděním Jamese Ensora, život a smrt, zakrývání a odkrývání masek, tedy person, inovativní zapojení videoprojekcí a videoher („hra ve hře“ jako typická primitivní zábava králů dneška) – a přitom žádné exhibicionistické vylepšování základní shakespearovské fabule. Jen ty estrádní, anglicky mluvené, tj. univerzálně přenosné, cedulkou polopatisticky označené „improvizace“ se mi jevily jako cizorodý prvek: panel. Bohužel však typický pro dnešní globalizovanou vyprázdněnost divadla rezignujícího na autentické slovo a určeného spíš bublinám festivalů než veřejnosti.


    Komentáře k článku: Hradecké imprese i exprese

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,