Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Honzl, Voskovec a Werich I

    Vladimír ProcházkaVelké postavy české divadelní avantgardy minulého století už dávno patří historii. Zdálo by se, že o nich víme vše. Z teatrologického hlediska je to jistě pravda, jejich lidské formáty a vzájemné vztahy však přesto stojí za to „zpřítomnit“ i dnes. Třeba proto, že jejich spory, nedorozumění a umělecké konflikty mnohdy připomínají – v jiných dobových kulisách – ty naše. A v případě Jindřicha Honzla třeba i proto, že letos na jaře si připomeneme šedesát let od jeho smrti. Fragtmenty z dávné rigorózní práce Vladimíra Procházky (museli jsme ho dlouho přemlouvat, aby svolil k jejich uveřejnění) jsou cenné především díky osobním svědectvím obou protagonistů Osvobozeného divadla, jež autor získal pro svůj výzkum. (red)

    Jaroslav Ježek, Miloš Nedbal a Jindřich Honzl

    Jaroslav Ježek, Miloš Nedbal v Caesarovi a jejich režisér Jindřich Honzl REPRO ARCHIV

    Dramatický vychovatel

    Pracovně se sešel Honzl s Voskovcem poprvé pravděpodobně 6. ledna 1927. Svědčí o tom lístek, kterým zve Honzl Bedřicha Rádla na zkoušku, kde se má rozhodnout, zda bude moci Voskovec převzít jako záskok roli Lacoufa v Apollinairových Prsech Tiresiových (premiéra 23. října 1926). Zkouška zřejmě dopadla dobře, protože od té doby se na divadelních plakátech už neobjevuje jméno původního představitele, nýbrž jméno Voskovcovo. Honzl dokonce nabízí Voskovcovi další roli, ten ji však lístkem ze 7. března 1927 odmítá s tím, že by nechtěl Honzla otravovat nepořádným chozením na zkoušky – nemá totiž absolutně čas. Důvod Voskovcovy časové zaneprázdněnosti je nasnadě. 19. dubna 1927 měla premiéru Vest – Pocket – Revue.

    Po této památné premiéře hledali Voskovec a Werich instituci, pod jejíž hlavičkou by se mohla další představení Vest – Pocket – Revue konat. Několik představení uspořádali v rámci Frejkovy scény Dada, další pak ve smíchovském Švandově divadle. K zásadnímu řešení však dochází až v létě 1927. Korespondenční lístky z června a července dokazují, že se Honzl, Voskovec a Werich scházeli na častých poradách. Jejich výsledkem bylo, že Osvobozené divadlo přestává být divadelní sekcí Devětsilu a stává se společným podnikem Honzla, Voskovce, Wericha a podnikatele Josefa Haši, který spolupracoval s divadlem od podzimu 1927. Koncesionářem Osvobozeného divadla byl Jindřich Honzl.

    Repertoár Osvobozeného divadla Na Slupi pak tvořily Honzlovy večery dramatické poezie, které se konaly většinou v úterý a ve středu, a představení her Voskovce a Wericha, jež byly na programu zbývající dny v týdnu včetně nedělního odpoledne. Honzl byl až do svého odchodu do Brna režisérem všech her Voskovce a Wericha, počínaje hrou… si pořádné zařádit (premiéra 17. října 1928) a Voskovec a Werich zase vystupovali v některých Honzlových inscenacích večerů dramatické poezie. Hráli prvního a druhého zloděje ve Vančurově Učiteli a žáku, Voskovec vytvořil roli Heurtebise v Cocteauově Orfeovi, v Králi Ubu Alfreda Jarryho hrál Werich otce Ubu a Voskovec Kapitána Obrubu. Hry Orfeus i Král Ubu byly navíc uváděny ve znamenitých Voskovcových překladech.

    Je přirozené, že vztah Honzla, Voskovce a Wericha se s uplývajícími lety vyvíjel. Na počátku tohoto vztahu stála úcta budoucích protagonistů Osvobozeného divadla k Honzlově teoretické i umělecké osobnosti. Svědčí o tom i korespondenční lístky z roku 1927, uložené v Honzlově soukromém archivu, v nichž Voskovec a Werich titulují Honzla například coby divadelního osvobozence a dramatického vychovatele. Zvláště Voskovcovy přípisy jsou velmi uctivé, zatímco Werich většinou velice přátelsky a sympaticky žertuje. Voskovec: Vzpomínáme stále na milé hodiny, které jsme spolu zažili v divadle. Uctivý pozdrav z hlavního města zasílá Voskovec. Werich: Jsem stále Váš a stále svůj a stále můj a stále tvůj a stále její a stále náš a stále jejich a stále sebe a stále pátým pádem voláme. Jan Werich. I v počátcích společné práce Honzla, Voskovce a Wericha byly jejich vztahy velmi přátelské. Jako doklad ocituji ještě dva z přípisů Voskovce a Wericha, adresovaných Honzlovi. Pohled z Paříže datovaný 17. 7. 1928: Honzle, zvíře, člověče, proč nepíšeš? Adresa se mění. Jedeme tam teď hned. Voskovec. Honzle, co si myslíš, plešatej? Werich. V jiném dopise odpovídají Voskovec a Werich Honzlovi na dotazy týkající se provozních záležitostí divadla. První píše Werich:

    Ty jeden Honzl (následuje nezajímavé účtování, pozn. V. P.), pokračuje Voskovec:

    2. Ty jeden Honzl.

    – Mám se dobře až na to, že jsem teď celé dopoledne s Jenouškem počítal ty prožluklé fiktivní cifry, které na nás chceš.

    – Asi ti brzo pošlu něco do toho sborníčku, usmolíme to s J. W. Richem.

    – Čínského císaře ti taky laskavě brzo dodělám.

    – Moc rád bych četl toho Soupaulta.

    – Děláme revui, děláme.

    – Jsme hodné chlapečky.

    Tvůj Voskovec a to Jiří.

    Navazuje Werich:

    3. Ty jeden Honzl.

    Ty jseš hrozně žertovnej, ale i hodnej. A to proto, že jsi nám uspořil práci a pomohl.

    Potom. Vzpomínajíce na Tebe, vidíme tě duševním zrakem. Jsi náš cele. To ti budiž vodítkem v.

    Ano i tak jsi nám sympa cký. Ale přesto Ti sděluji protože

    Jan Werich.

    Důvody Honzlova odchodu z pražského Osvobozeného divadla do Brna nejsou zcela jasné. Z dnešního pohledu se nám může zdát, že hlavním motivem byla touha uplatnit svou práci na velké oficiální scéně. Konkrétní materiál však ukazuje na skutečnosti poněkud odlišné. V Honzlově soukromém archivu jsem nalezl kopii dopisu Jindřicha Honzla Voskovci a Werichovi ze 3. května 1929. Z dopisu vyplývá, že Honzla vedla k odchodu z Osvobozeného divadla v prvé řadě existenční nejistota. Honzl sice zahájil jednání s ředitelstvím brněnského divadla, ale: Pořád jsem doufal, že to tam (v Brně pozn. V. P.) ještě rozházím, když budu mít jistotu v Osvobozeném. A proto, když mi v úterý min. týden telegrafoval ředitel, abych přijel podepsat smlouvu ihned, odtelegrafoval jsem mu, že nemohu až v sobotu, protože jsem čekal na rozmluvu s Hašou ve čtvrtek. Získal jsem tak tři dni času, ale nebyly mi nic platné, protože Haša netelefonoval a zpráv jsem žádných neměl, kde jste. Mimo to jsem dostal dopis od Nedbala, že prý jste ansámblu oznámili, že odcházím jistě do Brna, takže když jsem v sobotu odjížděl k podepsání smlouvy, bylo mi tak, jako kdyby okolnosti i lidé mne do té věci strkali, jako by se všechno spiklo, abych do Brna přišel. V sobotu jsem tedy smlouvu podepsal. Odjel jsem pak ihned do Prahy. Měl jsem toho všeho už tak dost. Jan Werich interpretuje Honzlův odchod poněkud jinak. V soukromém rozhovoru mi sdělil, že Honzl jim do Brna utekl. Jiří Voskovec se o důvodech Honzlova odchodu nezmiňuje. Pravděpodobné je, že situace v Osvobozeném divadle byla v sezoně 1928/29 poněkud zapeklitá zvláště v osobních vztazích všech čtyř koncesionářů divadla (Voskovec, Werich, Honzl, Haša), a proto se Honzl pokoušel hledat uplatnění jinde. Opouští však Prahu nerad, a – jak vyplývá z dalších řádek jeho dopisu Voskovci a Werichovi – s touhou nadále s Osvobozeným divadlem spolupracovat. Ať však byly Honzlovy osobní pohnutky jakékoliv, zůstává faktem, že jeho odchod z těsného prostředí avantgardního divadla na jeviště velkého oficiálního divadla je jevem pro období přelomu dvacátých a třicátých letech symptomatickým.

    Umělecky podřízen V+W

    Po návratu z Brna už nebyl Honzl přijat do svazku Osvobozeného divadla jako spolupodnikatel, nýbrž byl angažován pouze jako režisér. Smlouva s ním byla obnovována prakticky každoročně. V podstatných pasážích smlouvy se hovoří o tom, že po splnění povinností v Osvobozeném divadle má Honzl množnost pohostinsky režírovat v divadlech jiných. Noví členové souboru mají být přijímáni po dohodě s Honzlem. Při zkoušení inscenace podléhá Honzlovi činoherní část. Po stránce finanční je Honzl podřízen provoznímu řediteli divadla, po stránce umělecké Voskovci a Werichovi. Honzlův měsíční příjem činí 3 000 Kč.

    Dá se tedy říci, že Voskovec a Werich jsou k Honzlovi poměrně velkorysí. Dávají mu možnost práce v jiných divadlech a uvědomíme-li si, že Honzl režíroval v Osvobozeném divadle průměrně kolem tří měsíců v roce, poskytují mu i na tu dobu velmi slušný plat. Dále mu zajišťují právo na účasti při rozhodování o přijetí nových členů souboru.

    Ve smlouvě však zdůrazňují, že při inscenování Honzlovi podléhá pouze činoherní část. Dávají tedy podobné právo jako Honzlovi i jiným spolupracovníkům divadla, například choreografovi a hudebnímu skladateli. Smluvně si také zajišťují Honzlovu uměleckou podřízenost. Je tedy zřejmé, že si ponechávají právo na konečné schvalování definitivní podoby inscenace včetně případných změn, se kterými by třeba Honzl i nesouhlasil. Nejde už tedy jako dříve o vztah partnerský, nýbrž, jak smlouva dokládá, o vztah zaměstnance a zaměstnavatele, nebo přesněji řečeno, šéfů a jejich podřízeného.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Honzl, Voskovec a Werich I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,