Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hlubinné (b)dění (No. 1)

    Právě snově Ostrava návštěvníky šestého ročníku festivalu Dream Factory nepřivítala. Ačkoli úterní počasí vybízelo spíše ke spánku a oddávání se skutečnému snění, stále se našlo dost nadšenců, kteří se rozhodli stimulovat svou fantazii divadlem.

    Jestliže Dream Factory má svou pravidelnou Ostravskou sekci, počáteční festivalové hodiny bychom mohli označit za minisekci královéhradeckou. Ještě před oficiálním zahájením uvítalo Divadlo Petra Bezruče hradecký DRAK, kdežto v těsném sousedství v Domě kultury města Ostravy se už připravoval začátek ve velkém stylu se souborem Klicperova divadla. A zatímco Poslední trik Georgese Mélièse od Jiřího Havelky skutečně podráždil představivost všech přítomných, Koule dala zabrat hlavně diváckým bránicím.

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Čarovná inscenace Poslední trik Georgese Mélièse FOTO ARCHIV DIVADLA

    Hostujícímu DRAKu nevlídný den vlastně docela hrál do karet – ospalé odpoledne navodilo správnou atmosféru pro vstup do polosnového světa triků a iluzí. Za největšího kouzelníka přitom musím označit Jiřího Havelku. Inspirován životem a vynálezy Georgese Mélièse, významného průkopníka kinematografie, s použitím prvků grotesky i eskamotérských vystoupení, loutkářských principů nebo filmových dotáček vytvořil skutečně čarovnou inscenaci. Charakterizovat bych ji přitom mohla slovy, která už jsou při hodnocení jeho práce konstantou – hravé, inteligentní, do detailů promyšlené, veselé a přesto tematicky závažné. Ocitáme se totiž v hospicovém pokoji stařecky zlomyslného Georgese, jehož posledním trikem má být ošálení smrti. Kdo koho nakonec ošálí, nebudu prozrazovat, pouze dodám, že nechybí Havelkova oblíbená relativita.

    Zdálo se, že hercům (jimž kraluje Dušan Hřebíček jako Mélièse) festivalové prostředí skutečně sedlo, což dokázal po strop narvaný sál ocenit. Ještě při odchodu bylo možné slyšet slova chvály a úžasu, která si mezi sebou diváci vyměňovali, i pobrukování melodií, jež k inscenaci složila skupina DVA.

    FOTO PATRIK BORECKÝ

    Pavla Tomicová v Příběhu vrhačky – Kouli FOTO PATRIK BORECKÝ

    Koule jako slavnostní zahajovací inscenace je myslím dobrou volbou zejména proto, že ji lze bez nadsázky označit za událost, a to nejen divadelní. Asi žádná jiná hra po roce 1989 nevzbudila takové emoce a nepronikla tak hluboko do širšího povědomí. Slovíčko „kultovní“ je k ní přilepeno stejně jako „skandál“ nebo „hit“, k rozhlasové i jevištní verzi se už vyjádřil, kdo mohl…

    Asi tedy nepovím žádnou novinku, pokud napíšu, že inscenace stojí na vynikající Pavle Tomicové a jejích zlatých tretrách. Famózní byla Tomicová i v Ostravě. Jako patronka letošního ročníku dostala úvodní slovo ještě před představením samotným a s mimořádným vtipem oživila nudnou, ale nutnou sekvenci zahajovacích proslovů. Přitom tady beze zbytku platí, že dostala jen to slovo, neboť už byla převlečena do kostýmu koulařky Mileny a k divákům mluvila přes telemost. Jejich přízeň si tak získala okamžitě a do konce se jí nevzdala. S lidmi v publiku udržovala živý kontakt po celou dobu, ani jí občas nevadilo vypadnout z role, nebo spíš ono „vypadnutí“ udělat její součástí. Jednoznačným vrcholem včerejšího představení byla scéna, kdy Milena v červené teplákovce předvádí, jak správně koulí házet. Pardon – samozřejmě vrhat…

    Také ostatní herci se neustále přizpůsobovali tomu, že jsou právě v Ostravě. Narážky na zdejší dialekt, ovzduší, rázovitost, prostě ostravského genia loci publikum napřed vítalo a pak i očekávalo a hradeckým se stále dařilo vycházet těmto očekáváním vstříc. Dobře rezonovaly také jiné aktuální narážky (politické) nebo parodie mediálního diskurzu, zejména pak výstup moderátorky Tlachecí. Parodie na Václava Klause také funguje vždy a všude, snad až moc spolehlivě. Přesto si nemůžu odpustit poznámku (jakkoli si dobře uvědomuji, že v případě recepce her Davida Drábka ani tahle noticka nebude žádnou novinkou), že humoru bylo místy až příliš mnoho. Třeskutá snaha o vtip v každé větě začne po dvou a půl hodinách unavovat.

    To je ovšem další důvod, proč byla Koule dobrou volbou hned pro první večer. Jako součást programového bloku některého z dalších dnů by tato mnohomluvná inscenace nemohla u festivalového publika obstát. Takto se jí to povedlo, stejně jako se vydařil celý první festivalový pod/večer.

    Havelkova imaginativní hříčka s kinematografickými motivy byla pomyslnou vstupní bránou do Továrny na sny. Drábkova Koule diváky naladila a nevyčerpala. Zbývá nám tak dost energie do příštích pěti, divadelním sněním nabitých dnů.


    Komentáře k článku: Hlubinné (b)dění (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,