Herče, bav nás, ale neškemrej!
Udělala jsem jeden z mnoha rozhovorů v době koronavirové. Pětatřicetiletý otec rodiny v něm mluví o tom, že on i jeho manželka přišli o práci, a to v situaci, kdy se jim narodilo druhé dítě a splácejí hypotéku na dům. Na rozhovor na webu reagovalo přes sto čtyřicet nenávistných komentářů. Protože onen otec i jeho manželka jsou herci.
Za normálních okolností společnost herce zbožňuje. Hltá desítky rozhovorů s hvězdami i hvězdičkami, cituje jejich výroky, pídí se po intimnostech jejich soukromých životů a večer usedá u obrazovek, aby se nechávala bavit jejich uměním. Běda však, když herec pozvedne svůj hlas na obranu svou či své profese. Herče, bav nás, ale neškemrej!
Komentáře k rozhovoru nesly stejně arogantní tón jako vzkazy na obrazovce nedávné televizní diskuse Michaely Jílkové, kde byla řeč o podporách pro osoby samostatně výdělečně činné, jež přišly v době pandemie o práci. Komedianti, běžte konečně makat, topíte se v penězích, lopata by vám slušela.
Kde se bere ta nenávist vůči jindy tak adorovaným umělcům?
Snad je v lidských duších zakořeněná už od dob, kdy ctihodní občané zavírali před kočovnými herci vrata i slepice, stavíce je na roveň lapků a zlodějů. Vydatně ji podpořila totalitní ideologie dělící lidi na „dělníky, rolníky a pracující inteligenci“, přičemž herci spadali do naznačené inteligence nepracující. Ale kde se bere dnes? Představy o hercích žijících si „nad poměry“ živí bulvár, s oblibou předvádějící pár vyvolených na luxusních dovolených. O tisících těch, kteří žijí za platy nuznější, než si většina z autorů nenávistných komentářů dokáže představit, se nepíše. Není to totiž in.
Neházejme ale vinu jen na bulvár. Před nedávnem se v České televizi objevila třídílná inscenace Herec, řadou kritiky adorovaná a nominovaná na Prix Europa. Variace na téma, jež ovšem v daleko kvalitnější podobě zpracoval Klaus Mann ve svém Mefistovi nebo Oldřich Daněk ve hře Válka vypukne o přestávce, téma střetu hercovy touhy hrát se svým svědomím. Příběh faustovské smlouvy uzavřené s mocí ale v tomto případě scenárista Petr Bok rozmělnil do neuvěřitelného panoptika černobílých postav, v němž herecká profese a prostředí divadla posloužily bohužel jen jako atraktivní kulisa, nikoli nositel tématu. A výsledný dojem diváky jen utvrdil v přesvědčení, že herec je bytost ztělesňující nejodpornější servilitu a ochotu k čemukoli. V této době jen další vydatný proud kalné vody na mlýn anonymních „ctihodných občanů“ vidících v hercích příživníky společnosti.
Komentáře k článku: Herče, bav nás, ale neškemrej!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
