Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Helenka zvaná Míša

    Mnozí ji znali jen pod jménem Míša, jak ji kdysi „přejmenoval“ její manžel Leoš Suchařípa. Pro nás, kdo jsme ji poznali už ve studentských letech, to byla dlouho Helena. Moje vzpomínky na ni sahají daleko přes půl století, až k tomu historicky významnému roku 1956, kdy se událo nejen mnoho světově či (středo)evropsky významného, počínaje XX. sjezdem KSSS a konče maďarským povstáním, ale kdy došlo také k významné události v malém světě několika mladých lidí, kteří se přihlásili ke zkouškám na DAMU. Ke studiu dramaturgie (ta se tehdy studovala s divadelní vědou) se nás nakonec sešlo deset či jedenáct, věku i zkušeností velmi rozdílných, od sedmnáctiletých až devatenáctiletých po třicátníky. Helena, nápadně hezká, půvabná a přitažlivá, patřila k těm zralejším z nás. Byla také nejnadanější, jak se rychle projevilo v seminářích, ale úspěch ji nezkazil: byla výborná kolegyně a kamarádka, s níž byla nejen velká legrace, ale která se uměla o vše dělit, a bylo toho dost, čím nám všem přispívala. Už tehdy uměla hodně praktického – psát na stroji, šít i vařit, což všechno se hodilo – ale napadlo ji také pořádat studijní předzkouškové „nalejvárny“, kde každý přispěl svou troškou vědomostí. Svou bystrostí a pohotovostí kdekomu, mně především, nejednou pomohla z bryndy. A kolik mě toho naučila!

    Helena (Míša) Suchařípová

    Dopis ze začátku šedesátých let mi připomíná, že jakmile nastoupila své první zaměstnání v redakci DILIA, hned našla způsob, jak pomoci méně úspěšným. Zadala mi doslov k Sartrovým Vězňům z Altony, což tehdy ještě bylo skoro prohibitum, jak asi uznáš, je nutné vybavit je určitým doslovem. A toho se hned chytila: Je za to 150–200 Kčs (suma tehdy úžasná!). Pozvala mě na své první pracoviště, k čemuž mě vybavila podrobným popisem a plánkem cesty. Kdo by si ještě vzpomněl, jak sešle, zchátrale, uboze tehdy vypadal Ungelt, dnes tak naleštěný! Dnešnímu pohledu by tehdejší „kanceláře“ DILIA připadaly k neuvěření, jako by se to všechno mělo každou chvíli rozpadnout, ale přesto – ještě tu sídlil ten „genius loci“, v němž našel zalíbení A. M. Ripellino. Když vylezeš v domě č. 12 po odporných točitých schodech dřevěných do 1. poschodí, pak hned vedle schodů jsou bílé dveře a na nich naše cedule. Vejdeš. Hned proti nim jsou dveře. Vejdeš do soukromé předsíňky. Dveře vlevo jsou ke mně. Zastihneš mě, ana právě dobývám ze zdi dělovou kouli, ještě od Švejdů tam uchovanou. Máme tu fajnovou půdičku a na jejích zdech sprosté nápisy ve „švejdském“ jazyce. Prima originál. To víš, armáda byla, jest a bude na ty nápisy. Tak mě brzy navštiv. Telefon ještě nemáme. Podepsán Bobosz Wacslaw: Helenka milovala nejrůznější přezdívky, až po tu Míšu (občas i „Myš“), která jí už zůstala napořád.

    Pozdější vzpomínky jsou spojeny s našimi malými dětmi a pobyty na chalupách ve vsi Slunečná, kde nás dělil jen les a vídaly jsme se celé léto skoro denně. Vznikla tam taková malá „redaktorsko-dramaturgická“ kolonie. Balvínovi, Suchařípovi a my. Druhá polovina 60. let, to byla naše léta profesionálně „tučná“ (čímž samozřejmě nemíním finance), kdy jsme se mohli zabývat prací, která nás těšila a uspokojovala, v níž bylo snadné nacházet smysl i přínos pro divadlo. Míša už měla za sebou první knížku, monografii Radovana Lukavského pro edici Proměny, podílela se na překladu Juzovského knihy o dramatice Gorkého. A byla pravidelnou přispěvatelkou Divadla i Divadelních novin. Její příspěvky, věnované převážně hercům, nejsou pouhým obrazem rolí, ale minia­turními hereckými portréty a dnes už také neocenitelným pramenem k historii našeho divadla od 60. let.

    Měla tedy mnoho předpokladů k pěkné „kariéře“, jediný jí však chyběl: snadná přizpůsobivost, jak se ukázalo, když spřátelená vojska udělala konec tak mnohému slibnému (nejen) v našem divadle, mimo jiné divadelním časopisům. Pro řadu z nás tehdy nastala léta profesně „hubená“, ale Míša, která pocházela ze skromné rodiny, zůstala nenáročná a nouzové situace zmáhala s humorem.

    Vzpomínám-li na Míšu z onoho normalizačního „bezčasí“, vybavuje se mi především její účast na pohřbu mého otce. Ohavná zastrašující podívaná, kterou nachystala StB, aby účastníky odradila, na Míšu ani její blízké neúčinkovala. Nemyslela ostatně na žádnou politickou demonstraci, u ní – jako ostatně u většiny těch, kdo přišli – šlo o výraz osobního vztahu a solidarity. Míša mé rodiče dlouho znala a vážila si jich. Na vydírání, které se pak konalo, ovšem hodně doplatila: protože „byla na funuse“ (autentický citát), dlouho nedostala žádnou oficiální smlouvu a živila se, jak se dalo. „Ilegální“ prací pro Divadelní ústav (zásluhou Věry Ptáčkové) a pro Archiv ND (zásluhou naší kolegyně Hany Konečné). Také prací v tiskárenské korektorně, kde se, jak bývalo pravidlem, pracovalo jen při umělém osvětlení: pravý balzám pro oči.

    Teprve v druhé polovině 80. let se směla vrátit k redakční práci v Dramatickém umění a pokračovala v ní po roce 1989 v nově založených Divadelních novinách, kde její recenze patří k nejlepším z té doby. Počátkem 90. let publikovala svou druhou knihu, věnovanou herečce Janě Hlaváčové. Z mnoha jejích příspěvků je třeba vyzdvihnout ten, v němž s nevšední citlivostí a pochopením psala o jevištním návratu Marie Tomášové jako o „skoku přes propast“. Velká herečka je jí za to dodnes vděčná.

    S nesmírnou lítostí dnes o Míše píši v minulém čase, třebaže vím, že naší generaci už nastal čas loučení a ona není zdaleka první z „nás deseti“, kdo odešel. Smutek je však větší, když chybí rozloučení a když víme, že ten, kdo zemřel, neodcházel od práce sobě milé. Ona, která psala tak citlivě a uměla tak krásným, živým jazykem zachytit i spravedlivě zhodnotit prchavý divadelní okamžik, se s naší profesí rozloučila už před lety. Bylo to až příliš předčasné, ale ona byla unavená. Uměla čelit nepřízni normalizačního „počasí“, v atmosféře společnosti dravě svobodné se necítila doma.

    Helenu-Míšu, čestnou a charakterní přítelkyni, kolegyni a výbornou autorku si mnoho těch, kdo ji znali, uchová v paměti do konce života. Pro nás, kdo ji poznali v těch dávných letech studentských, si ve vzpomínkách podrží především svou mladou, půvabně jiskřivou podobu.


    Komentáře k článku: Helenka zvaná Míša

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,