Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Soudce Adam jako ubuovský despota

    Rozbitý džbán Heinricha von Kleista se těší neutuchajícímu zájmu českých divadel. Ovšem prosté spolehnutí se na nosnost dvě stě let staré veselohry může být, jak svědčí nedávné inscenace v Pardubicích či Olomouci, celkem zrádné. Umělecký šéf Mahenovy činohry Národního divadla v Brně Martin Františák se ovšem pokusil zalovit v hlubších vodách této neprvoplánové komedie, jež dovedně splétá i biblické a antické (oidipovské) motivy. Více než příběh hubaté vdovy pátrající po pachateli rozbití svého džbánu a ošemetného soudce kličkujícího před vlastní vinou i vizitujícím soudním radou vyvstává v Mahence hořký obraz obratného manipulátora a tupé masy, která jej poslouchá bez ohledu na to, zda byl, či nebyl odhalen jako podvodník.

    Rozbitý džbán

    Rozlehlý interiér domu soudce Adama jako by i díky nasvícení byl odvozen z vlámské malby FOTO VÍT VANĚK

    Obraz natolik univerzální, že zasazení příběhu do konkrétní vsi poblíž nizozemského Utrechtu ztrácí na významu, byť je brněnská inscenace respektuje. Rozlehlý interiér domu soudce Adama jako by i díky nasvícení byl odvozen z vlámské malby, ovšem dík jednání postav spíš breughelovsky naturalistické a pro dominující tmavě omšelou zeleň laděné do ponurých tónů. Takový je i Adam, pán tohoto domu a fakticky i vsi; probouzí se po divoké noci v ušmudlaném nátělníku, na tvářích nepěstěné strniště, kolem sebe prázdné lahve. Písař Licht, který k Adamovi přichází, aby ohlásil úřední den opepřený příjezdem inspekce, je evidentně zvyklý, a soudce si „nedělá násilí“ ani v přítomnosti dalších lidí: vymočí se do kýblu, který mu trpně přidržuje jeho služebná, lačnými sousty ohryzává štangli salámu. Proč také ne, když jeho postavení suveréna nikdo nezpochybňuje.

    Soudce Adam je ve výtečném podání Zdeňka Dvořáka příkladem odpudivého místního despoty, jehož máloco vyvede z míry. Frapantně to dokládá samo soudní přelíčení, v němž víc než o džbán jde o to, že ten, kdo jej v noci rozbil, proměnil především ve střepy čest vdoviny zasnoubené dcery Evy. Proces odhalování pravého viníka je obludně zvrácen, neboť čím je zřejmější, že nevítaným nočním hostem, jehož má soudce usvědčit, byl on sám, tím sebevědoměji se chová (není nám snad tento paradox dobře znám z různých příkladů našeho společenského či politického života?). A jak by ne, když jeho osoba a úřad splývají v jedno, jak výstižně vyjadřuje metafora soudního stolu, jenž v první scéně vzhůru nohama slouží Adamovi za lůžko a který soudce ve chvíli, kdy je jeho odhalení na spadnutí, znovu převrhne a promění tak zase v bezpečné hnízdo, v němž se bohorovně uvelebí.

    Ruprecht, snoubenec ponížené Evy, tam na něj zaútočí spíš symbolicky, na Adamův majestát si ve skutečnosti netroufá. Soudce tak může suverénně odejít středem, zatímco shromážděný lid dá zpěvem místní hymny najevo, že na zavedených pořádcích se nic nemění. Ruprecht (Petr Bláha) zůstává pokořen a zdrcená Eva (Tereza Slámová) – kterou krátce předtím příznačně probrali z mdlob sprškou z onoho kbelíku, do nějž si Adam ulevoval – se k poslední sloce toho ryčně optimistického pochodu (hudba Jiřího Hájka) přidává. Soudní rada Walter za jeho posledních tónů nepozorován odchází. Martin Sláma buduje Waltera jako pozoruhodnou figuru: od Adamových ubuovských nezpůsobů se bez okázalosti, ale zřetelně distancuje, jeho pozvání ke stolu však neodmítne. Jako korektní úředník se smyslem pro spravedlnost nepřipustí, aby soudce kauzu se džbánem svedl na falešnou stopu, žalostné výsledky jeho odhalení však bere na vědomí a své angažmá tu po anglicku ukončuje.

    Tvůrčí tým Martina Františáka – ze sevřeného hereckého ansámblu jmenuje ještě aspoň Pavla Doucka v roli písaře Lichta, Terezu Groszmannovou jako vdovu Rullovou – vytvořil podnětnou inscenaci, která neslevuje z veseloherní přitažlivosti, nechává však nad ni vyrůst notně drsný, aktuální a zároveň obecně platný obraz velkého manipulátora, který se důsledky svých činů nemusí zabývat.

    Národní divadlo Brno (Mahenova činohra) – Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán. Překlad Kateřina Bohadlová. Režie Martin Františák, dramaturgie Martin Kubran, Martin Sládeček, výprava Marek Cpin, hudba Jiří Hájek. Premiéra 24. dubna 2015.


    Komentáře k článku: Soudce Adam jako ubuovský despota

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,