Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pokušení „velké hry“

    Martin Františák (1974), absolvent činoherní režie na brněnské JAMU v ateliéru Arnošta Goldflama, vstoupil na divadelní prkna jako autor na první pohled tiše a skromně: svou hru Doma inscenoval s ochotnickým souborem.

    Havel v zemi čeledínů

    Pobyt Václava Havla (Michal Dalecký) na jevišti je zgruntu nepřirozený FOTO JAKUB JÍRA

    Teprve potom se jí ujalo Národní divadlo v Praze, kde měla premiéru i jeho další hra Karla. Na druhé straně byl však jeho vstup výrazný, a dokonce troufalý: na rozdíl od většiny generačních kolegů a na rozdíl od avantgardistické představy divadelní podívané aspirující na vyslovení politické situace lidstva přinesl na jeviště příběhy soustředěné na intimní a každodenní sféru a zakotvené ve venkovském prostředí. Spolehl se na intenzivní prožitek lidských osudů, které obklopovaly jeho dětství a mládí rodáka z Valašského Meziříčí.

    Podobně se orientoval i jako režisér. Právem tím upoutal pozornost divácké i kritické obce. Dobře a rád si vzpomínám na jeho někdejší statečný zápas s dramatem Viléma Mrštíka Paní Urbanová. Jako by tím hodil rukavici českým divadelním dějinám, které první jevištní realizaci tohoto textu zaznamenaly teprve v roce 1955 v brněnském Divadle bratří Mrštíků a z tehdejších dobových nálad vyvodily, že není přínosný. Koho by v budovatelských padesátých letech minulého století vzrušovaly scény kolem manželské nevěry maloměstské paničky?

    S jedinečným pochopením a s jednoznačným úspěchem inscenoval Františák v brněnském „dětském“ divadle Polárka Maryšu bratří Mrštíků. Úspěch byl tím významnější, že se o něj postarali nedospělí diváci.

    Na jevišti Klicperova divadla v Hradci Králové jsem se později v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů setkal s představením hry Věc Čapek. Pod tímto názvem napsal Martin Františák divadelní portrét Josefa a Karla Čapků a jejich rodiny. Tentokrát se však nespokojil pouze s „životopisnými“ fakty, nýbrž doplnil je dialogy, které z dramatikovy vůle vedla postava Karla Čapka s postavou Ivana Magora Jirouse.

    Dramatik podle mě jako by přestal věřit, že rodinné a „monografické“ téma vystačí na takový dramatický rozměr, o jaký mu v tom případě šlo, a přivedl proto na předscénu mluvčího pocházejícího z jiné doby a z jiné umělecké a společenské kolébky. Magor se na jevišti zjevil, jako se v některých dílech zjevují andělé nebo poslové bohů.

    Rodinné drama

    Vybavil jsem si tento Františákův pokus o ozvláštněný přístup k jevištnímu vyprávění, když jsem 27. února 2015 v hledišti Mahenovy činohry přihlížel premiéře autorovy nejnovější hry Havel v zemi čeledínů. Jako látka k ní posloužila česká devadesátá léta minulého století, prudký nástup dravého kapitalismu a jeho odraz v životě venkovské rodiny Švecových.

    Matka byla učitelkou, ale je i statkářkou a majitelkou pily. Oba její synové Marek a Jura se dali strhnout dobovým proudem, zapojili se do podnikání, naletěli podvodníkům, které reprezentuje místní starosta Kuták a prototyp „kmotra“ Neznámý, a těžce na to doplatili. Marek je nezvěstný, Jura sklidil dlouholetý trest vězení za jeho údajnou vraždu a vrací se domů po amnestii, kterou vyhlásil prezident.

    Hra přitom nekopíruje historickou předlohu událostí. Amnestie v ní proběhla jindy než Havlova v roce 1990, a to hodně později, a není pochopitelně totožná ani s amnestií Klausovou z roku 2013. Havlovo provolání náčelníkem podle všeho časově neodpovídá podobné poctě, kterou mu prokázal festival v Trutnově v roce 2008. Autorská licence zřejmě zacházela s kalendářem podle potřeb hry.

    Story nasycená skutečností známou například z aféry kolem lehkých topných olejů slibovala víc než kriminální historku o vrůstání gangsterů a gangsterky do českých všedních dnů. Autor se proto tentokrát do důsledků nezabýval některými podrobnostmi a místy črtal jen zběžně: divák si musí domýšlet, jak asi vypadal soud, který Juru odsoudil, aniž se našla Markova mrtvola. Matka nenásledovala příklad jiných matek, které vinu svých synů tvrdošíjně nepřipouštějí. Společně se soudci zavrhla mladšího syna tak přísně, že jej dokonce odmítá přijmout ve svém domě. Její snacha Markéta se navíc zapletla s věčně prosperujícím zločincem Kutákem. Markétin a Jurův syn přijde vinou Kutákova potomka k úrazu, což Kuták zahladí jako četné jiné, daleko vážnější temné činy. Jurův návrat přesto nebo právě proto otevírá příležitost ke střetům, ze kterých mohlo vyrůst silné drama.

    Jenže dramatik měl ještě vyšší ambice. O rodinném dramatu nás mnozí moderní tvůrci i mnozí teoretici poučili, že strop jeho dějišť je nízký a skrze něj není, obrazně řečeno, vidět do hvězd. Širší a hlubší, světové souvislosti prý spolehlivě navodí jiná technologie, totiž volná stavba otevřeně formulovaného všelidského konfliktu zaostřeného eticky, ba filosoficky. Jen takovou cestou údajně vzniká skutečně velká hra. Protože jsem její pokušení i jeho velmi špatný následek zažil sám na sobě, domnívám se, že chápu příčiny, které Martina Františáka přiměly k tomu, že vyvolal postavu Václava Havla, aby příběhu dodala další rozměr.

    Havel v zemi čeledínů

    Marie Durnová jako Matka Švecová a Zdeněk Dvořák jako drsný Kněz FOTO JAKUB JÍRA

    Potulný kazatel morálky

    Rozumí se samo sebou, že její vstup do děje řádně motivoval: Václav Havel je nejen hybatelem Jurova osudu jako básnicky licencovaný původce amnestie, ale sám do obce přijíždí na hudební festival, kde má vystoupit jako „náčelník“. S rodinou Švecových se navíc zná. Autor však podle mě přesto cítil, že musí Havlovu přítomnost odlehčit, aby byla divadelně přesvědčivá a únosná. Proto inscenaci uvádí prolog, ve kterém se Havlův představitel pokouší s diváky rozmlouvat o tom, že je herec a prezidenta jen hraje. Důkaz viditelně předkládá v podobě knírku, který si okázale nalepí.

    Postup příznačný pro divadlo na divadle však nesrostl s veristickým podáním příběhu Švecových. Když matka osloví velkého muže na uvítanou „Vašku“, působí to kuriózně a směšně. Výstup nespasí ani to, že Vašek přichází na scénu ověnčen okružím indiánských per kolem hlavy. Ozdoba vnějškově ospravedlněná jako stylová výbava pro festival naopak posiluje nechtěně trapný dojem.

    Navzdory všem výpomocným motivům prozrazuje jevištní Václav Havel každým svým projevem, že s příběhem souvisí nikoli neodmyslitelně, nýbrž z autorova volního popudu, který se neproměnil a nemohl proměnit v tělo a krev živého protagonisty, i když mu v jednu chvíli Kutákovi čeledíni uštědří realistickou nakládačku. Na rozdíl od Marka, který se na jeviště dostaví ze záhrobí, aby dotvrdil Jurovu zpověď o tom, že bratrovraždu vymyslely a Jurovi přišily zločinné hlavy podnikatelského spolčení, je Havlův pobyt na jevišti z gruntu nepřirozený.

    Jako falešná karta kazí celou hru a autorovi se vymstí. I když nejen tištěný program k premiéře, ale i některé detaily jednání postav svědčí o tom, že si autor přál vzdát Havlovi poctu a nazřít čeledíny ve stínu jeho morálně autoritativní osobnosti, dovoluje inscenace výklad zcela opačný: Kuták se vítězně chechtá, ničím neohrožen pokračuje ve svinském počínání a zlo triumfuje i slovně ústy Neznámého, který nerozpoznává špinavé peníze. Václav Havel sice na závěr shora ze scény pronáší svou ústřední morální maximu, že lze žít v pravdě, ale jeho postavení v ději je postavení potulného kazatele morálky, jehož moc je stejně jako moc někdejšího disidenta bezmocná vůči špinavé a amorální zemi čeledínů. Tak lze ovšem zpochybnit každého hrdinu, pokud je na jeviště vypraven jako bytost z jiné dimenze.

    Zklamané očekávání

    Martin Glaser režíroval text přesně v jeho intencích. Stylizované stavení Švecových ve spolupráci se scénografem Pavlem Borákem umístil před „betonový“ masiv, zřejmě zeď stadionu, kde se koná festival. Stěny stavení brzy výmluvně spadnou a zbytek stavby se posune do popředí: rozbitý domov je vystaven světu a připraven, aby se objevil Havel.

    Charakteristiku jednotlivých postav však režisér pojal nepříliš promyšleně. Například veledůležitou postavu Kutáka, „majitele země čeledínů“, dal Janu Grygarovi představovat jako smrada, odpudivého doslovně i v přeneseném smyslu tak silně, že by se člověk původně nenarušený jako Jura nebo Marek Švecovi musel štítit pouhého kontaktu s ním, ne tak se mu svěřit jako spolupracovník, nemluvě o motivech, které vedly do jeho náruče Markétu.

    Náramně úctyhodně usiluje Marie Durnová ztvárnit postavu Matky Švecové. Zvraty, totiž sebevražedné a vražedné úmysly a pokusy, ke kterým ji nutí předloha, by však vyžadovaly k prokreslení více prostoru. Potřebovala by jej i Dana Pešková v roli Markéty. Nadarmo a bez vlastní viny si jej však přivlastňuje Michal Dalecký v úloze Václava Havla. Výborný je Roman Nevěčný jako Marek. Spolu s Petrem Halberstadtem jako Jurou se zasloužili o jeden z nejsilnějších výstupů hry, ve kterém za kruhového pohybu kolem matky demonstrují obludné soukolí zločinu, jež je vtáhlo do sebe. Zdeněk Dvořák jako drsný Kněz a rodinný přítel uhrál své, zato mi bylo líto Martina Slámy, na nějž zbyla povinnost odříkat klausovské repliky Neznámého, a Jiřího Svobody, který coby Jurův syn Tomáš dlouho účinkoval vleže, opilý, zkrvavený a znehybněný po silniční nehodě, jež ho potkala cestou z maturitního večírku.

    Havel v zemi čeledínů ztělesňuje nezdar, k jakému občas na jevišti dochází. Nebyl by důvod považovat jej za obzvlášť nešťastný, kdyby se v něm před soubor i před obecenstvo nepostavili nový umělecký šéf Mahenovy činohry jako autor a nový ředitel brněnského městského Národního divadla jako režisér. Zklamání je tudíž o to nepříjemnější, že se tato dramatická novinka nemohla vyhnout očekávání, že vyzní jako manifestace sebedůvěry a invence.

    Jak se stalo, že nikdo ze zkušené tvůrčí trojice, která má tento omyl na svědomí, nepodrobil záměr hry a jeho realizaci včasné textové analýze a nezapochyboval o něm? Třetí z této trojice je totiž úspěšná dramaturgyně Olga Šubrtová, která se spolu s Martinem Glaserem v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích autorsky podílela na zdařilé dramatizaci novely Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester a na znamenité komedii Utěšitel.

    Neumím na tu otázku odpovědět.

    Mahenova činohra Národního divadla v Brně – Martin Františák: Havel v zemi čeledínů. Režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 27. února 2015.

    • Autor:
    • Publikováno: 31. března 2015

    Komentáře k článku: Pokušení „velké hry“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,