Cestu Cormacka McCarthyho. A také (z pracovních důvodů, budeme to v ABC hrát) Marquézových Sto roků samoty.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hanuš Bor

    Literatura Jako čtenář mám neustálé zpoždění. Ještě mě neuhranul hypnotizér ani jsem nekopl do vosího hnízda, ale jsa už dědečkem shledávám, že tahle země asi nebude pro starý – tak jsem si nedávno přečetl, jaké to bude, až nebude pro nikoho. Strhující Cestu Cormacka McCarthyho. A také (z pracovních důvodů, budeme to v ABC hrát) Marquézových Sto roků samoty. Okouzlily mě víc než poprvé před třiceti lety. Jinak jsem ale „rozptýlený“ čtenář. Pořád mám načato takových pět šest knih najednou. Nejsem nijak vyhraněný čtenář. Zrovna teď třeba ležím v Dějinách Anglie André Mauroise. Hezky se to čte. Asi proto, že A. M. (vlastně Emil Herzog) nebyl historik. Dalšími mými momentálními favority jsou dva místopisy: Příběhy brněnských hřbitovů („svatá pole“ velkých měst vlastně zrcadlí jejich historii a mně tohle „hřbitovní kvítí“ z pera Jiřího Endlera voní překvapivě živě) a německý paperback Christiane Kruse Wer lebte wo in Berlin. Trénuju si svou odumírající němčinu a zaplňuji mezery ve vzdělání. Je hezké dozvědět se, kde bydleli třeba Isadora Duncanová, Max Schmeling nebo ve své době vysmívaný Rudolf Steiner, jehož Waldorfské školy jsou dnes po celém světě. Do té pražské chodí můj syn.

    Film Do kina jdu výjimečně. Vadí mi tam popcorn a průvan. Raději čučím doma na video a raduju se, kolik toho dnes vychází na DVD. Někteří mladí kolegové nevědí, co je Amarcord, Řek Zorba, Andrej Rublev (sic!), tak je naviguju a závidím jim to POPRVÉ.

    Výtvarné umění Minulý měsíc jsme vycestovali s mou ženou (už pokolikáté) na výstavu do vídeňské Albertiny: Der blaue Reiter – Kandinsky, Klee, Marc, Macke, Jawlenski, Muenterová… a Alfred Kubin. A v suterénu Roy Lichtenstein a Mel Ramos. Nádhera. Navíc jako čerstvý senior jsem to měl o euro levnější. No nekupte to. Vídeň jako město nesahá Praze po paty. Ale kulturně žije a je tam lepší vzduch. Kolegům, co budou v létě v Bratislavě hrát Shakespeara, doporučuju udělat si výlet do Vídně lodí – když bude hezky. Je to zážitek (Dunaj je hebký jako samet, tahle věta z Povídek z vídeňského lesa Odona von Horvatha mi kdoví proč uvízla v paměti). V Praze jsem si nenechal ujít Škrétu. Dal jsem si ho nadvakrát. A kdykoliv něco spáchá Petr Nikl, jsme tam i s dětmi.

    Divadlo Zato v divadle jsem nebyl ani nepamatuju, neb jsem tam pořád. Na Past na myši na Palmovku (ani jinam) by mě nikdo nedostal. Ale protože jsem na té inscenaci Lucie Bělohradské skromně participoval, musel jsem. A moc jsem se bavil.

    Hudba Je květen, Pražské jaro je v plném proudu. Moc toho bohužel nestihnu. Ale vše jsem si předem vynahradil už koncem dubna ve Stavovském na koncertě amerického countertenora Bejuna Mehty. Zpíval Händla tak, jak jsem snad ještě v životě neslyšel. Úžasný zážitek. A stejně silný zážitek jiného druhu byl koncert The Tap Tap orchestru před pár dny v Arše. Člověka napadne, jakými prkotinami se často zabývá. Šimon Ornest ví, co má doopravdy smysl. Stejně jako to ví bubeník Hugo Tichý, který bubnuje s hluchoněmými!

    Když jdou všichni spát
    Nejraději, přiznávám, jsem doma. Večer, když jdou všichni spát. A čtu. Anebo zapnu bednu, chvíli zírám na hnidy naší politické scény a pak tu frašku jedním prstem zruším. Brouzdám po internetu, zase nejraději v noci. Nebo pustím rádio. A vida – na Vltavě čte Aleš Procházka moc hezky Zeyera. Pak třeba na You Tube poslouchám muziku a koukám na události, které jsem myslel, že nikdy neuvidím. Mariu Callas, Beach Boys poprvé zpívající v americké televizi Barbaru Ann nebo slavná utkání Cassius Clay versus Joe Frazier

    Noc má svou moc, říká se v Jiráskově Lucerně. Jen nemuset z domu… Neboť, jak kdysi řekl jeden obdivovatel mému milému libereckému kolegovi: Pane Peterka, to herectví je fakt pěkný povolání – až na ty zabitý večery!

    • Autor:
    • Publikováno: 30. května 2011

    Komentáře k článku: Hanuš Bor

    1. Milan Klíma

      Profilový obrázek

      Pro pana Bora:
      Moc se nám líbí, jak čtete Čapkovu Cestu na sever. Paráda! Hodně štěstí!
      P.S. Kdysi jsme spolu v Letařovicích kopali latrínu.

      17.02.2012 (12.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,