Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hana Tomáš Briešťanská: Štěpka byla láska na první pohled

    S Hanou T. Briešťanskou (1979) jsme se sešli v kavárně brněnského Divadla Husa na provázku. Bylo to první osobní setkání. Překvapilo mě. Herečka, která dokáže, je-li třeba, zvláštním, až magickým způsobem vyplnit scénický prostor, je ve skutečnosti křehká, drobnější postavy. Zdaleka ne všem hercům je něco podobného dáno. Chtěl jsem se jí vážně-nevážně zeptat, „jak to dělá“, ale zapomněl jsem. Ale nemyslím, že by mi odpověděla. Ne proto, že by si střežila svá výrobní tajemství, ale nejspíš z toho důvodu, že v tomto ohledu může být záhadou i pro sebe samu, byť dokáže díky své intuici posoudit podstatné věci týkající se jejího povolání.

    Polský básník Julian Tuwim se jednou svěřil, že se v literární vědě vyzná stejně jako pták v ornitologii. Může o sobě herec říct, že se podobně vyzná třeba v divadelní vědě, nebo dokonce v kritice?

    Je to individuální. Osobně nemám moc ráda takové to povídání o divadle. Herci toho o sobě napovídají kolikrát až zbytečně moc a to, co o sobě řeknou, bývá v mnoha případech spíše matoucí. Pro mě je podstatné, jakým způsobem herec přemýšlí a je schopen vnímat, co z něj vyzařuje, co ve mně dokáže probudit. Jestli rozumí divadelní vědě, nebo kritice, pro mě není až zas tak směrodatné.

    Chtělo by se říci, že máte herecký talent od pánaboha. Jaké máte školy?

    V roce 2000 jsem absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou, obor dramatické umění, moderování, dabing v Praze. Své první angažmá jsem dostala v Jihlavě, hrála jsem tam osm let.

    Kdo vás učil?

    Mými pedagogy hlavního oboru herectví byli Nina Divíšková spolu s režisérem Pavlem Pecháčkem. Obou si nesmírně vážím, dostalo se nám od nich mnoha praktických rad pro přežití v uměleckém světě.

    Například?

    Třeba že troška pravdy na jevišti nikdy neuškodí. Nina byla taková naše druhá máma, dobrý duch celé naší skupiny – inspirativní, naslouchající, přímá, vždy plná energie, nápaditá. Pan Pecháček představoval tichou sílu. Co důležitého pro mě znamenalo jejich pedagogické vedení? Především to, že jsem nikdy nezapochybovala o výběru školy. Nikdy bych neměnila.

    Výrazně a zřetelně mluvíte. V dnešním divadle to není až tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát.

    Děkuji za poklonu, snažím se.

    Nejde o poklonu, ale nebude to právě tou školou u paní Divíškové?

    Nina byla na jevištní řeč velký pedant, to je pravda. Kromě toho mám za sebou angažmá v Městském divadle Zlín. Mají druhé největší jeviště v této zemi, tam se s nějakými polotóny nechytnete ani na „Zetku“.

    Kdo z kolegů a kolegyň z michelské školy vám byl a zůstal blízký?

    Se spolužáky z „herecké“ se, bohužel, moc nestýkáme. Nějak jsme se rozutekli, škoda. Karolína Dubová – dnes již Koubová – je úspěšnou moderátorkou Českého rozhlasu, Elin Špidlová se věnuje zpěvu, Honza „Trpaslík“ Filipenský se živí jako kaskadér. Ale jednoho z kolegů mám přece jen nablízku, Honzu Bernáška, nejlepšího kamaráda z ročníku, a to přímo u stejného zaměstnavatele. Zatímco já trajdala po světě, on stačil vystudovat produkci na JAMU a momentálně pracuje v Národním divadle Brno jako šéf zákaznického centra.

    Se Zbyškem Humpolcem ve Strindbergově Slečně Julii (režie Ivo Krobot, premiéra 9. dubna 2016, Divadlo U stolu) FOTO IVO DVOŘÁK

    Vypadněte na oblast

    Pocházíte z Kyjova – máte slavné rodáky, víte o nich? Třeba básníka Jiřího Veselského.

    Hm, toho neznám.

    Ale fotografa Miroslava Tichého asi ano?

    Samozřejmě, toho znal v Kyjově každý.

    Vedli vás doma k divadlu?

    Ne. Tíhli jsme spíš k muzice. Dědeček z tátovy strany hrál prý na všechno, co popadl do ruky. Tatínek velmi krásně zpíval, maminka ostatně taky. Já jsem odmalička zpívala s cimbálovou muzikou Duběnka, později jsem chodila na hodiny zpěvu a sborového zpěvu, dvanáct let jsem hrála na piano.

    Kdy jste se začala zajímat o divadlo?

    Při studiu hodonínské obchodní akademie jsem začala docházet do „dramaťáku“ k paní učitelce Jitce Janíkové. Bylo to pro mě trochu vysvobození, s ekonomikou jsme si moc netykaly.

    Co vás konkrétně naučila?

    Všechno. Pracovat s textem, rozvíjet kreativitu, učili jsme se psát vlastní texty, pracovat s emocemi. Dodávala nám spoustu podnětů. Naučila nás přemýšlet, to považuji za nejdůležitější.

    Máte v řeči jemný slovácký přízvuk. Nebo je to spíš přízvuk slovenský?

    No jo, slovácký přízvuk před Pražákem neututláte… V běžné řeči používám slovácké nářečí ráda a často, protože je laskavé. Ale slovenský přízvuk? S kamarády Slováky se občas nechám unést a začínám mluvit československy, ale dobře slovensky mluvit neumím. Tak teď nevím.

    Ale na Slovensku přece hrajete?

    To ano, s divadlem Do Houslí a ve společném projektu se slovenským Túlavým divadlem na Slovensku hráváme, ale česky. V inscenaci Jeden za všechny! mám několik pasáží ve slovenštině.

    Jestli bych dokázala hrát slovensky? Slováci jsou na jevištní řeč mnohem větší pedanti než my. Jestli osobně něco na divadle opravdu nemusím, tak je to nechtěný cizí přízvuk na jevišti.

    Ale když jsem vás poprvé viděl hrát v Jihlavě ve Višňovém sadu, tak to s přízvukem bylo.

    Tam jsem hrála Charlottu, německou guvernantku.

    Vaše Charlotta mě ohromila především správným německým přízvukem. O ten bývá tato postava i v jinak slušných inscenacích ošizena. Jak jste se dostala do Jihlavy?

    Jsem ráda, že jste připomenul právě Charlottu, tuhle roli jsem měla moc ráda.

    Ale k Jihlavě. V posledním ročníku herecké školy jsme, jak už to bývá, hostovali po různých divadlech. Někteří začali machrovat, jiní dostali nabídku dělat company v tehdy se rozjíždějící Fidlovačce. Rada Niny Divíškové? Vypadněte z Prahy na oblast, tam se otřískáte, naučíte se řemeslo, dostanete role, do Prahy se pak můžete vrátit vždycky. Měla jsem štěstí, že tenkrát jsme tři nejlepší kamarádi z ročníku – Honza Bernášek, Standa Jiránek a já – dostali nabídku od stejného divadla, právě do Jihlavy. Honza odešel nejdřív, Standa o pár let později. A Nina měla pravdu, jako vždycky. Skutečně jsem se otřískala, dostala jsem spoustu příležitostí, o kterých by se mi asi normálně mohlo jen zdát.

    Co vám nejvíc utkvělo v paměti?

    Měla jsem ráda Markétu Lazarovou, v režii Věry Herajtové, Charlottu ve Višňovém sadu. A měla jsem štěstí i na další hezké role – Sally Bowles v Kabaretu, Polly Peachumová v Žebrácké opeře, Porcie v Kupci benátském.

    Co dalšího vám v souvislosti s Jihlavou vytane na mysli?

    Houby, rockový klub Áčko a tragický nedostatek slunce. Ale vás asi zajímá spíš divadlo, že?

    Ale houby taky!

    Jihlava pro mě znamená i prvotní opojení, samozřejmě. Bylo to mé první profesionální angažmá. Nekompromisní divadelní režim, mívala jsem i třicet představení do měsíce, zkoušky den co den, týden co týden. S některými kolegy jsme stále v kontaktu, snažím se je sledovat. Za důležité považuju i zdejší setkání se Zdeňkem Černínem, který mě hodně naučil.

    Jako Štěpka Kiliánová s Martinem Siničákem v roli Pavla Maliny (Petrolejové lampy, režie Martin Glaser, premiéra 26. února 2016 v ND Brno) FOTO JAKUB JÍRA

    Kopat za tým

    Ale pak jste se trochu ztratila, sešla z mysli i kritikům

    Ale já se neztratila.

    Tak budu mluvit jen za sebe – mně jste se ztratila. Do Opavy.

    Ale ještě předtím jsem šla do Brna k Mrštíkům, do Městského divadla. Na rok. Dostala jsem nabídku hostovat ve hře Petera Schaffera Equus, kterou režíroval Zdeněk Černín, roli Jill jsme alternovaly s Hankou Holišovou, poté jsem dostala roční angažmá. Zahrála jsem si Maggie ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše, opět v režii Zdeňka Černína – sama tuto inscenaci považuju za velmi povedenou. Ačkoli se pak ještě půldruhé sezony hrála a troufnu si říci, že byla divácky dobře přijatá, měsíc po premiéře mi bylo oznámeno, že se mnou do další sezony nepočítají.

    Jako to běžně dělají v hokeji.

    Tak jsem šla do Opavy, kde jsem byla sezonu a půl, potom jsem šla do Zlína a teď jsem zakotvila v Brně v Mahence.

    To jste vzala moc rychle.

    Přestěhovala jsem osm let svého jihlavského života do Brna, kde jsem se po ročním angažmá ocitla bez práce. Práce v Brně se nerýsovala a jít na volnou nohu mě nelákalo. Opava mi nabízela angažmá ještě v době, kdy jsem byla v Jihlavě, tak jsem jí využila.

    Co vám kmitne myslí, když se řekne Opava?

    Byla jsem ve Slezském divadle opravdu krátce. Region razovity.

    Zlín je už blíž Brnu a asi to pro vás nebyla jen další štace. Co vás tam potkalo zvláštního?

    Nechápu lidi, kteří mají tendenci zuby nehty setrvávat na jednom místě. Na tyhle „štace“, jak tomu říkáte, se pouštím pokaždé, když mám dojem, že si už s divadlem a jeho směřováním nemáme vzájemně co nabídnout, v dobrém slova smyslu. Proč sebe i ostatní trápit? Nejinak tomu bylo v případě odchodu do Zlína.

    Na dámských toaletách v Opavě jsem se doslechla o konkurzu na herečku v Městském divadle Zlín. Tak jsem tam zavolala. Řekli, ať jim pošlu životopis a že se mi ozvou. Kupodivu se skutečně ozvali a pozvali mě na audiční zkoušky. Znělo mi to jako: jestli umluvíte naše jeviště, bereme vás, ale na místě jsem zjistila, že jde o druhé kolo regulérního konkurzu, bylo na něm kolem padesáti uchazečů. Vyšlo to.

    Máte ve Zlíně ještě teď nějaké závazky?

    Jezdím dohrávat jedno představení, Žítkovské bohyně, hrajeme je už čtvrtý rok. Jde o historicky první jevištní uvedení knižního bestselleru Kateřiny Tučkové, v dramatizaci a režii Doda Gombára. Tak trochu detektivka, trochu rodinná sága, máme za sebou čtyřiačtyřicet vyprodaných repríz. Spolu s Petrou Hřebíčkovou alternujeme roli Dory Idesové.

    Co vás na hlavní roli v Žítkovských bohyních zaujalo?

    Dovolím se ohradit vůči nálepce hlavní role. Jsem přesvědčená, že v této inscenaci jsou všechny role stejně důležité. Postava Dory je jakýmsi epickým svorníkem příběhu, svým způsobem vypravěčka, jejíma očima divák vnímá děj a souvislosti. Je neteří jedné z posledních bohyní, která neúnavně pátrá a rozplétá historii „bohování“ v okolí Karpat. Čím víc se dozvídá o nich, tím víc zjišťuje o sobě samé. Zajímavé – a pro mě osobně nejtěžší – bylo umyslet celý koncept, všechny dějové linie, vyznat se v jednotlivých podnětech, přehledně skládat střípky mozaiky. Navíc Dora vstupuje do děje jako osmiletá dívka, končí jako padesátiletá žena.

    Pro mě osobně jde o zázrak. Zní to kýčově, ale neodpustím si to říci. Dodo Gombár léta Městskému divadlu Zlín šéfoval a má blízký vztah nejen k tamním hercům, ale sám pochází z druhé strany Karpat a divadelní velké plátno rozhodně umí. Nemyslím, že ještě někdy dostanu možnost zahrát si obsáhlejší a komplikovanější postavu, než je právě Dora Idesová. Stejně jako pochybuju, že ještě kdy zažiju tak silnou jevištní souhru, jako právě v tomto představení. A to nás tam hraje pětatřicet!

    Nemuselo hrát celé divadlo, vše, co mělo ruce a nohy?

    Krom téměř kompletního zlínského souboru s námi hrají báječní ochotníci z Vizovic a ještě několik hostů.

    Říkáte s námi, i když jste už v Brně.

    Je naše, společná. Bez ohledu na to, za který tým kdo aktuálně kope.

    Dodo Gombár má dělat novou adaptaci Žítkovských bohyní v Městském divadle v Brně. Nehrozí vám náhodou comeback k Mrštíkům, byť jen v podobě hostování?

    Myslím, že nehrozí.

    Myslíte si, že jste se tentokrát do Brna „proslavila“ právě Žítkovskými bohyněmi?

    Nabídka z Brna přišla ještě pár měsíců před tím, než se Bohyně vůbec začaly zkoušet. Takže asi ne.

    Jako Dora Idesová v inscenaci Žítkovské bohyně, která vznikla podle románu Petry Tučkové (režie a dramatizace Dodo Gombár, premiéra 1. března 2014) FOTO ARCHIV MĚSTSKÉHO DIVADLA ZLÍN

    Raději zkouším, než hraji

    Asi byste se bránila tvrzení, že herec je bláto v rukou režiséra?

    Řeknu to takhle – režisér má vždycky pravdu. Povinností herce je být schopen splnit režisérovi, co od něj chce, v ideálním případě dokonale, včetně půdní vestavby a předzahrádky. Taky musí být schopen přijít se spoustou vlastních nápadů a řešení, a pokud to klapne a společně dospějí k dialogu, ve kterém se jejich energie protnou, je vyhráno.

    S jakými režiséry se vám dobře pracuje?

    Mám ráda režiséry, kteří mají konkrétní představu. Nejsem ale konfliktní typ. Nemám tendenci prosazovat svoje ego, ale je pro mě důležitý pocit, že k tomu celkovému vyznění přispívám také. Moc ráda jsem spolupracovala s Jakubem Nvotou, s nímž jsme se potkali ve Zlíně. Pevně věřím, že se pracovně ještě někdy sejdeme. A taky se Zdeňkem Černínem.

    Stalo se vám, že na vás padla role, která vám neseděla, ale přesto jste si ji odpykala?

    Součástí mojí profese je zahrát roli tak, abych jí věřila nejen já, ale i divák. Takže se snažím je mít ráda všechny. Jestli mi něco sedí, nebo ne, je můj problém, na jehož vyřešení mám dva měsíce času. Zkoušení mě baví, patřím do kategorie herců, kteří raději zkouší, než hrají.

    Štěpka je superhrdinka

    Vším jste byla ráda. Co třeba Štěpka v Petrolejových lampách?

    Tak to je jedna z těch lásek na první pohled. Štěpka je superhrdinka. Pro mě jedna z nejzásadnějších v české literatuře 20. století. Všechny Maryši, Evy, Jenůfy mě minuly, jsem ráda, že jsem se se Štěpkou setkala. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si na ni nepomyslela.

    Ani na oblasti jste si žádnou Maryšu nebo Jenůfu nezahrála?

    Ne, na oblasti… Ale Brno je přece taky oblast, nebo ne?

    Svým způsobem, já Brnu říkám velkoměstečko.

    Jo, takhle, velkoměstečko.

    Viděla jste Petrolejové lampy v Divadle Petra Bezruče?

    Viděla, samozřejmě, ještě před tím, než jsem se dozvěděla, že v nich budu v Brně hrát. Mimochodem Sylva Krupanská, která hraje Štěpku u Bezručů, je moje krajanka, jsme ze stejné líhně, z hodonínského dramaťáku. Obě inscenace považuju za velmi povedené.

    Čím se podle vás liší Františákova ostravská inscenace od té vaší brněnské v režii Martina Glasera?

    Dramatizace Olgy Šubrtové a Martina Glasera víc vychází z Havlíčkovy předlohy. Pojetí se pochopitelně odvíjí od osobnosti režiséra. Martin Glaser je člověk analytický. Precizně a promyšleně staví jednu věc na druhou. Je trpělivý, klade velký důraz na detail, s naprosto konkrétní představou výsledku, pracuje strukturovaně, s minimální odchylkou od svého původního záměru. Z jeho dosavadní tvorby je patrné, že ho zajímají témata manipulace, vyčleněnosti, která v brněnských Petrolejových lampách zcela určitě rezonují.

    Martin Františák, jak jsem měla možnost ho poznat, je básník a srdcem i duší Valach, člověk bytostně spjatý s krajinou. Je intuitivní, rád věci v průběhu mění, když to nejde, klidně rozpustí zkoušku, aby na další přišel a celou věc posunul jako buldozer. Nesmiřitelnost srdce a pudovosti, podprahové jednání, lidská duše, tradice, rytmus života v krajině, věčná inspirace ženou, to jsou jeho témata. Vesnickou dramatiku má rád a umí ji ctít. Petrolejové lampy v Ostravě jsou pro mě toho důkazem.

    V Národním divadle Brno jsem měla příležitost se při práci potkat s oběma. Jsem hrdá na to, kam se divadlo za jejich vedení posouvá vpřed, a úspěchy, které se dostavují, připisuju na konto mimo jiné i této zvláštní, zdánlivě nesourodé kombinaci povah obou našich šéfů.

    S Alešem Petrášem v Hrubínově Romanci pro křídlovku (režie Jakub Nvota, premiéra 3. března 2012) FOTO ARCHIV MĚSTSKÉHO DIVADLA ZLÍN

    Hrdá aristokratka nečistého původu

    Viděl jsem vás hrát také hlavní roli ve Strindbergově Slečně Julii v Divadle U stolu. Jakou shodou okolností jste se dostala k této roli?

    Úplnou náhodou. V té době se měl U stolu zkoušet Jób, premiéra byla ovšem z provozních důvodů přesunuta. Byl přizván Ivo Krobot, aby nazkoušel náhradní titul. Rozhodl se pro Slečnu Julii. Do role Jeana obsadil svého bývalého žáka, Zbyška Humpolce. A pro roli Julie nějak vygenerovali mě.

    Jak se to dělá – vygenerovali?

    Zřejmě volili mezi několika adeptkami a volba nakonec padla na mě. Prvotní nadšení zvolna vystřídal děs, jakmile jsem si hru znovu pořádně přečetla. Ale rozhodla jsem se jít do toho. Ze začátku to byla trošku divočina, protože se zkoušení chvíli překrývalo s Petrolejovými lampami. Zkoušet střídavě Štěpánku, maloměstské „jelítko v ubrousku“, a slečnu Julii, hrdou aristokratku nečistého původu, bylo docela bizarní.

    V Divadle U stolu se hraje takzvaně s holýma rukama. Nelze se za nic schovat.

    Nejen to. Dík „obrácenému“ obsazení – Julie starší než Jean – jsme společnými silami hledali nové možnosti výkladu. Lehkou výhodu pro nás znamenal fakt, že jsme si se Zbyškem v poměrně krátkém úseku před tím odehráli dvě partnerské role – poprvé jsme se setkali v Schönherrově inscenaci Ďáblice, kterou režíroval Martin Františák v Redutě, a hrajeme spolu i v Dostojevského Běsech – Stavrogina a Lizavetu Nikolajevnu. Tak jsme v našem hattricku – Slečně Julii – už trošku tušili, co od sebe můžeme čekat. Ivo Krobot byl bezvadný, jsem moc ráda, že jsem měla možnost s ním pracovat.

    Divadla se stále uchylují k adaptacím literárních děl nebo k „přenosům“ filmů na scénu… Co si o tom myslíte?

    Dramatizace románů jsou pochopitelné, když se to povede, všechna čest. Adaptace filmů jsou dobrým marketingovým tahem, známé filmové tituly jednoduše lákají. Chce to jen vybalancovat ambice a očekávání.

    Želary, které Národní divadlo v Brně chystá, jsou také dramatizací literární předlohy. Koho tam hrajete?

    Ano, koncem března nás čeká premiéra Želar. Autorem dramatizace a režisérem v jedné osobě je Dodo Gombár. Začali jsme zkoušet tento týden, takže zatím vstřebávám dojmy a snažím se orientovat. Bude to velké plátno, na jevišti se kromě živé muziky představí kolem čtyřiceti lidí. Hraju postavu Ženi. Jaká bude, sama nevím. Přijeďte se podívat.

    A na úplný konec: Co říkáte čerstvé nominaci na Cenu divadelní kritiky?

    Pochopitelně z toho mám velkou radost. Za sebe i za celou inscenaci. Radost z toho, že se v tomto případě vkus diváka a kritiky shodují. Také za svého jevištního parťáka Martina Siničáka, který skvěle hraje Pavla Malinu, a za všechny, kdo se na inscenaci podíleli.

    Nekonečné otázky Hany Tomáš Briešťanské

    Priateľstvá s Hanou Briešťanskou začínajú poväčšine konfliktom. Tie osobné aj profesné. Zažil som to sám a potom ešte niekoľkokrát som sa s úľubou díval, ako dokáže klásť neskutočne drzé a provokujúce otázky (a robí to s nadšením), ako vás prekvapí a zneistí a zároveň vyprovokuje, aby ste odhodili zábrany a začali celkom otvorene debatovať. Keď to urobila mne, mimochodom šlo o Slovenský štát za II. svetovej vojny, mal som polhodinovú prednášku hovorenú takým tým hrdelným polokrikom a niekde uprostred nej som si uvedomil, že to dievča je vlastne veľmi múdre a presne vie, čo robí. Tá kombinácia empatie, citlivosti a vzdelania ma vždy neskutočne bavila a baví dodnes.

    A je to rovnako pôsobivé v postavách, ktoré vytvára. Sú na prvý pohľad zraniteľné, žensky krehké, ale pod povrchom rafinované a múdre a tým pádom pevné.

    Hane nemôžete dať ľahké zadanie. Má pred postavou úctu, miluje ju obkukovať zo všetkých strán, dívať sa jej pod sukňu, do výstrihu, do skrine, opiť sa s ňou, zúfať si s ňou, tiež sa s ňou niekoľkokrát rozísť a zase dať dokopy a potom už ako tá postava ide a zahrá na javisku ten konkrétny dej hry, ktorú práve skúša. Akoby šlo o najmenej dôležitú časť celého procesu. Pretože presne vie, ako ten človek vyzerá zvnútra, ako sa cíti a ako myslí. Aj preto je univerzálna. Videl som ju nádherne stvárniť tragické, dramatické aj komediálne postavy a nikdy som nevedel povedať, čo jej sedí viac. Alebo čomu ona osobne dáva prednosť. Vlastne sme sa o tom nikdy nerozprávali.

    Hana v obsadení inscenácie je pre mňa osobne zárukou, že máte niekoho, kto len pasívne neprijme váš výklad, bude hľadať sám, bude sa s vami konfrontovať, ale nie kvôli vlastnému egu, ale z túžby prejsť celým tým procesom naplno. Bude klásť nekonečné otázky, od úplne elementárnych až po vysoko filozofické, takže v jednej chvíli máte sto chutí povedať jej, že ak sa ešte raz niečo spýta, zaškrtíte ju. A ona vám detailne popíše, čo sa fyziologicky deje pri procese škrtenia v tele, takže začnete uvažovať, ako by sa to dalo použiť v tej inscenácii. Hanu baví viac hľadať ako počúvať, ale je to preto, že predovšetkým chce rozumieť.

    Jakub Nvota


    Komentáře k článku: Hana Tomáš Briešťanská: Štěpka byla láska na první pohled

    1. Jiri Vacek

      Profilový obrázek

      Krasne vzpominky
      na Hanku v Jihlave 2003

      02.02.2019 (6.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,