Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Reportáž Zahraničí

    Hamburské rozhledy (No. 3)

    Své nezastupitelné místo na repertoáru Deutsches Schauspielhaus Hamburg už od sezony 2015/2016 mají hudebně koncipované nostalgické návraty do sedmdesátých let minulého století v režii Clemense Sienknechta a Barbary Bürk.

    Živé vysílání Radia Briest

    Koncept rozhlasového vysílání, v rámci kterého jsou hravým, komediálním až parodickým způsobem traktovaná kanonická díla (nejen) německojazyčné literatury, pochází ještě ze Sienknechtova působení v Schauspiel Köln. Tam tento hudebník, brilantně ovládající nejen hru na klavír, ale v podstatě na kterýkoli existující i nově sestrojený hudební nástroj, připravil v sezoně 2007/2008 inscenaci Radio Ro. Na jevišti uváděl „známé písně, ovšem s jiným textem a také jinou melodií“ („allerding mit anderem Text und auch anderer Melodie“). Tato charakteristika se propsala i do koncepcí a názvů inscenací uváděných v hamburském divadle.

    Večery s digestem literárních klasik

    Původně pro komorní scénu Schauspielhaus Hamburg Sienknecht spolu s Bürk adaptovali román vrcholného období německého poetického realismu autora Theodora Fontana Effi Briest (celý název inscenace zní Effi Briest – allerding mit anderem Text und auch anderer Melodie, prem. 19. září 2015). Nejen díky domácímu úspěchu, ale také pozvání inscenace na prestižní festival Berliner Theatertreffen v roce 2016 (ve stejném roce hostovala inscenace – s českým překladem názvu Effi Briest – ovšem s jiným textem a také jinou melodií – také v České republice v rámci Pražského festivalu německého jazyka), autorské duo navázalo se stejnou koncepcí „cover“ verzí románu Anna Karenina (sezona 2017/2018). Prostory komorního prostoru přestaly stačit diváckému zájmu, a tak se obě inscenace přesunuly do hlavního sálu divadla (postaveného, mimochodem, produktivním architektonickým ateliérem Fellner a Helmer jen o osm let později, než byla otevřena budova tehdejšího brněnského Městského divadla, dnešního Mahenova).

    Další dvě z celkově čtyř „rádiových show“, které jsou mimochodem všechny stále na repertoáru divadla, už vznikly přímo pro velké jeviště: v sezoně 2019/2020 se duo chopilo archetypálního příběhu o Nibelunzích (Die Nibelungen – allerdings mit anderem Text und auch anderer Melodie) a zatím poslední inscenací je Günther Gründgens – ein Leben, zu wahr, um schön zu sein (prem. v lednu 2022, zhlédnuto 15. dubna 2023). Ten se od výše uvedených přece jen liší – jako podklad neslouží žádný z notoricky známých románů, ale příběh je založen na mystifikaci, kterou z českého prostředí velmi dobře známe v postavě největšího Čecha Járy Cimrmana. Hudební scénky kombinované s přednáškami a výkladem se točí kolem nikdy neexistující postavy Günthera Gründgense, kterou se však snaží vnést do diváckého povědomí Klub přátel Günthera Gründgense (Michael Wittenborn, Sandra Gerling, Yorck Dippe a Peter Kampwirth). Güntheru Grüngendsovi předcházela postava Wernera Schlaffhorsta, jehož osud toto tvůrčí duo zhmotnilo na jevišti poprvé v Curychu /zde/ v roce 2009 a následně o čtyři roky později také v hamburském divadle /zde/.

    I když se večer o Güntheru Gründgensovi od ostatních mírně liší a není hravou parodií kanonického textu, přináší prvky společné všem těmto večerům, na kterých je postaven divácký úspěch. Děj je zasazen do doby sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kterou si připomínáme prostřednictvím cover verzích písní a známých melodií (např. skupin Queen, Beatles nebo Eltona Johna), jeviště je přehlídkou dobových kostýmů a paruk a k navození příjemné atmosféry slouží žoviálnost moderátorů rozhlasového vysílání. Jeho zákulisí sledujeme v dobové realistické replice rádiové stanice (vysílací pult se nachází v pravé části jeviště, v levé stolek a židličky, vprostřed nahoře druhý hrací prostor, prosklený balkon, který se mění v rozličná hrací místa). Tento večírek dobových šlágrů v originálním a entuziastickém zpodobnění všemi účinkujícími, kteří se střídají v rolích herců, moderátorů rádiového vysílání, muzikantů i tanečníků, nabízí směs nostalgie, retro vzpomínek. Je příjemným a pohodovým večerem s digestem literárních klasik.

    Effi Briest – allerding mit anderem Text und auch anderer Melodie

    Románový osud Effi Briest se značně podobá české realistické klasice Maryša bratří Mrštíků (obě díla vznikla v polovině devadesátých let 19. století). Stejně jako dobové svědectví o konvencemi svázané manželské politice moravské vesnice končí i Fontanovo dílo tragicky: Effi, nedobrovolně provdaná za pruského barona von Instettena, od něhož ji dělí velký věkový rozdíl, ale naopak ji s ním nespojuje žádný milostný cit, nachází lásku v náručí majora Crampase. Instetten se rozhodne po nalezení dopisů obou milenců vzít spravedlnost do svých rukou a majora v souboji o čest zabije. Effi stihne nejen odvržení společností, ale nepochopení se dočká i od svých vlastních rodičů.

    Celou rozhlasovou show spouští Clemens Sienknecht. Foto Matthias Horn

    Celou rozhlasovou show spouští Clemens Sienknecht, on je strůjcem, dirigentem, který prostřednictvím looperu nahodí melodii a rytmus a taky tempo představení, které danou dynamiku udrží v průběhu celého večera. Titulní roli Effi, stejně jako později Kareninu, ztvárňuje s citem pro výrazovou komiku a groteskní nadsázku až záměrnou parodii Ute Hannig. Ocitá se v mužském světě rozhlasového vysílání, kde je trochu nešikovnou, ale snaživou zprávařkou a zároveň mladičkou Effi. S nepochopením tohoto mužského světa musí svým šarmem a energií bojovat v obou rolích. Michael Wittenbor v roli moderátora rozhlasového vysílání zaujme glosátorským minimalismem, který uplatní například v dramaticky skvěle gradované scéně s Markusem Johnem (Baron Geert von Innstetten): oba v ní jako loutky přehrávají scény z Effina příběhu zaznívajícího z gramofonové desky.

    Každý z herců – i Ute Hannig (s houslemi) – se v průběhu představení chopí mnoha různých hudebních nástrojů. Foto Matthias Horn

    Každý z herců – i Ute Hannig – se v průběhu představení chopí mnoha různých hudebních nástrojů (trubkou počínaje a všemožnými nástroji na vyluzování tónů konče), stálý hudební podkres zajišťují Clemens Sienknecht (který také roztomile vystoupí v roli neústupné, groteskně až travestií ztvárněné Effiny matky) a nenápadný Friedrich Paravicini, který dokáže téměř splynout s vybavením studia. Na saxofon pak nezapomenutelně ztvární své „milostné repliky“ vůči Effi Yorck Dippe v roli Majora von Crampase.

    Rozhlasové vysílání nejde zastavit ani zbrzdit – a tak celá inscenace běží v rychlém sledu. Střídají se scény z rozhlasového vysílání, ve kterých zaznívají různými formami převyprávěné fragmenty románu, hudebních čísel i společných chórových výstupů, do kterých s pravidelnou repeticí zaznívá vlezná hudební znělka zanotovaná všemi zúčastněnými Radio – Briest (v pořadu o Nibelunzích zase unisono zazní Radio – Wallhala).

    Marthalerovské principy

    Repetitivnost a kolektivní souhra, hudební motivy a tomu přizpůsobená rytmičnost a dynamičnost celé inscenace stvrzují Sienknechtův inspirativní vzor v poetice Christophera Marthalera, se kterým herec a režisér spolupracuje už začátkudevadesátých let minulého století a pravidelně se objevuje v jeho inscenacích. Koncept Radia Ro a jeho následné variace (duo Sienknecht-Bürk takto adaptovali například také Madam Bovary v roce 2016 v Schauspiel Hannover, kde měla v březnu letošního roku premiéru jejich úprava Goethova Fausta) nekopírují marthalerovské principy, ale dále je proměňují a variují. Příznačná estetika „ošklivosti“ (dobové realistické interiéry i kostýmy) režijně-scénografického dua Marthaler-Viebrock se u Sienknechta-Bürke (scénografie a kostýmy Anke Grot) proměňuje v estetiku „nostalgie“, která však není přitažlivá jen pro starší publikum vzpomínající na staré časy, ale v hledišti najdeme i mladší ročníky. Tuto poetiku je velmi snadné si zamilovat pro její neobyčejnou hravost, odlehčenost, dynamické tempo a souhru všech aktérů a aktérek na scéně.

    /Pokračování./

    ///

    Předchozí díly na i-DN:

    Hamburské rozhledy (No. 1)

    Hamburské rozhledy (No. 2)


    Komentáře k článku: Hamburské rozhledy (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,