Divadelní noviny > Názory – Glosy
GLOSA: Slovo k Bieitově režii Její pastorkyně v Národním divadle
V nové inscenaci Její pastorkyně v Národním divadle v Praze není dominantní hudba Leoše Janáčka, ale režie Španěla Calixto Bieita, známého dodáváním násilnických a sexuálních scén do dějů oper. Z opery o Jenůfě vytvořil operu o Kostelničce, postavě, která mu je zřejmě svou aktivitou v ději inspirativnější, než pasivněji se jevící Jenůfa.
Na to, že Janáček zhudebnil příběh Jenůfy, nebere Bieito zřetel. V opeře jako žánru však není prvořadá fabule, ale hudebně vyjádřené emoce, které se z dramatických postav přenášejí na diváka. Emočně nejplastičtěji znázorněná je u Janáčka Jenůfa, která právě proto, že je pasivní, však co jí také zbývá, se musí ze všech postav nejvíce citově vyrovnávat s tíživým dopadem různých závažných situací. Jenůfa byla Janáčkovi nejbližší už proto, že v ní viděl svou 21letou dceru Olgu, jež krátce před dokončením opery na následky těžké nemoci zemřela.
Místo Jenůfy pasoval Bieito na ´hrdinku´ opery Kostelničku, která v jeho pojetí působí až psychopaticky; Jenůfu odstrčil do pozadí. Dokonce jí de facto zrušil jedinečnou sólovou scénu v 2. dějství tím, že do ní zařadil i bleskově (!) se od potoka vrátivší Kostelničku, která pak během Zdrávas královno, modlitby za synáčka, zkouší Jenůfě svatební šaty jako symbol svého úspěšně vykonaného činu. Téměř celou tuto scénu Jenůfa pouze stoji uprostřed jeviště jako hypnotizovaná a zpívá nevzrušivě svůj text, duchem nepřítomná. Svatebním hostům v 3. dějství nevěnuje Kostelnička příliš pozornosti, spěšně došívá na šicím stroji výbavu Jenůfy. Ideovým vrcholem není pro Bieita poslední scéna opery, ale předchozí doznání Kostelničky a její rozhodnutí přijmout trest, které je okázale inscenován. Závěr díla je pak jenom oznámením, že Jenůfa a Laco zůstali spolu, apoteóza lásky se nekoná.
Tato zásadní deformace opery je průběžně provázena častými přídavky k ději – Jano hraje s Barenou basketbal, Jenůfa kouří, rychtář má erotický výstup s pastuchyní atd. Významné je pozměňování scén, např. Kostelnička usmrtí novorozence viditelně už ve své jizbě holýma rukama… Všechny tyto dodatky mají společnou vlastnost: jsou velmi rušivé a odvádějí pozornost diváka od vnímání Janáčkova geniálního díla, v němž Janáček není pouze tvůrcem hudby, ale celé dramaturgické koncepce včetně všech detailů. Úkolem režiséra je převést tuto koncepci skladatele esteticky na jeviště. Bieito však nerežíruje Janáčka, ale svou verzi dramatu Gabriely Preissové.
Janáčkova Její pastorkyňa je pro české diváky národní operou, kterou vnímají jako moravský protipól Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Uvádět ji v Národním divadle v Calixto Bieitem přetvořené podobě, je krajně nevhodné.
Komentáře k článku: GLOSA: Slovo k Bieitově režii Její pastorkyně v Národním divadle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
