Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 5)

    Horor v Káznici pro otevřeného diváka

    V brněnské Káznici, v areálu mezi Cejlem a Bratislavskou v nepříliš lákavé části Brna, hrál 7. června soubor nazvaný Ensemble Opera Diversa. Kdože to je? Ve svém programu píší, že jsou to nezávislí (konečně někdo nezávislý) profesionální hudebníci, kteří se soustřeďují na uvádění objevných hudebních a divadelních programů (konečně někdo…), a že vznikli už v roce 1999 a postupně se vyvinuli v hudební společnost, která uskuteční kolem dvaceti vystoupení ročně na různých místech vlasti. Na svém kontě má již sedm celovečerních oper, řadu minioper a desítky původních orchestrálních skladeb v podání jejich Komorního orchestru, vedeného Janem Bělohlávkem. Zakladatelem souboru a kmenovým autorem je Pavel Drábek, pedagog university v severoanglickém městě Hull, hudební složku má na starosti Ondřej Kyas, který je mj. členem alternativních beatových kapel.

    V brněnské Káznici, v areálu mezi Cejlem a Bratislavskou v nepříliš lákavé části Brna, hrál 7. června soubor nazvaný Ansámbl Opera Diversa. Foto Vít Kozba

    V brněnském multikulturním centru, které žije v bývalé věznici na Cejlu, odehráli další kus ze svých Labských horrorroperr, sepsaný Pavlem Drábkem a Ondřejem Kyasem. Režií byla pověřena Kateřina Reichová. O čem to je? O podivných, těžko pochopitelných a téměř neuvěřitelných událostech, které se kdysi odehrály v Polabí. Například: ve vsi Lukovna u Sezemic bývala hospoda, která patřila jisté vdově. Vdova měla dvě dcery, jednu vlastní a druhou nevlastní. Po večerech je obě posílala na přástky. Jednou večer jde ta mladší a nevlastní po vsi, když tu jí ze tmy zastoupí cestu černý pán. Já jsem nový tancmajstr na pardubickém zámku a ty, ty se mnou budeš tancovat! Dívka se lekla a pokřižovala a tu ji napadlo: Ale já nemůžu tancovat, dokáď nebudu mít napředýno. Má macecha je přísná, nemůžu tancovat, dokáď není hotovo. Tancmajstr ťukl hůlkou o zem a hned bylo napředýno. Příští den zas to samé: Já jsem nový tancmajstr na pardubickém zámku a ty budeš se mnou tancovat! A dívče, že nemá korále. Tancmajstr ťukl hůlkou a hned byly korále. A tak to šlo dál a dál, až ta mladá měla všechno, co hrdlo ráčilo, a zbohatla. Zda si tancmajstr zatancoval, dobové prameny neuvádějí. A pak macecha povídá své vlastní dceři: Běž taky tancovat, ať jsme bohatí, dcera šla a hned napoprvé tancovala… A jak to dopadlo, jistě tušíte – v té hospodě je prý okno, kde každá květina zajde…

    V miniopeře pak vystupuje ještě smějící se hlava, mluvící kráva, Božena Němcová, atd. S tímto a dalšími kusy z cyklu Labských horrorrových minioperr hodlá nyní soubor Opera Diversa putovat po zemích českých. Mají k tomu minivýpravu, krom notových pultů třeba prádelní šňůru a nějaký ten lavór a kvítí. Budou hrát těm, co na ně přijdou, i náhodným chodcům. V tom všem mi připomínají divadlo Orfeus Radima Vašinky (dej mu Pán věčnou slávu), které vždy o prázdninách nastartovalo starou škodovku a po několik desetiletí jezdilo po venkově s vírou, že touto cestou přispěje ke kultivaci střední Evropy.

    Je-li co horor, tak je to současný stav Káznice, která je od roku 2016 kulturní památkou. Foto Vít Kozba

    Ale abych se dobral jádra. Miniopera Labských horrorrů stala se jedním z nejmilejších mi kusů, které jsem letos na brněnských jevištích viděl. A to proto, že mne její tvůrci neškolili v postmoderním umění ani nepřesvědčovali, co si mám myslet o politické scéně a o Vesmíru, ani neukazovali, jak rozumějí lidské duši. Kritický expert mi teď možná řekne, že píšu, co všechno to divadlo není. A že bych měl říct, co je nebo bylo. Nu, byl to profesionálně odvedený výkon hudební, herecký a režijní, po němž lidé odcházeli s úsměvem na rtech.

    Konečně – po dvou stech padesáti letech, napadlo mne. Protože ten rozlehlý komplex mezi Cejlem a Bratislavskou, v místech, kterým se dnes říká brněnský Bronx, byl vždy pln utrpení a pláče. Postavili jej v sedmdesátých letech osmnáctého století jako první moravsko-slezskou trestnici. A jako vězení a káznice sloužila až do roku 1956. Byli zde popravováni političtí vězni za Protektorátu i po něm… Od roku 2016 je kulturní památkou. A je-li co horor, tak je to její stav. Názorně jej dokumentuje fotografie pořízená při červnovém představení Opery Diversy.

    Ale – prý se blýská na lepší časy. Koncem března roku 2018 schválila tehdejší Rada města Brna výsledky architektonické soutěže, kterou vypsala kancelář městského architekta. Ze sedmi soutěžních projektů byl vybrán návrh ateliéru Kava z Prahy. Bývalé vězení se má proměnit v kreativní centrum s muzeem, ateliéry, multifunkčním sálem, dílnami i kavárnami, areál se má otevřít do ulice a malého přilehlého náměstíčka, jako stvořeného pro přátelská posezení při hudbě a tanci. Začít s úpravami se má v příštím roce. Náklady se odhadují na čtyři sta milionů, počítá se s finančním přispěním Evropské unie…

    Nespisovná, snad pražská podbízivá čeština na stěně v Soudní ulici, kterou výtvarník Timo láká na místní produkce, mě vůbec netěší. Foto Ladislav Vencálek

    A tak doufejme, že brněnský Bronx dostane nový životní impuls a že zmizí i svérázná výzdoba v ulici Soudní, na venkovní zdi Káznice. Amatérského streetartového umělce tu doplnily bubliny výtvarníka, který si říká Timo. Dozvídáme se, na co se můžeme těšit. Mne ale vůbec netěší ta nespisovná, snad pražská podbízivá čeština, kterou Timo použil. David Oplatek, vedoucí současného komunitního centra, které se stará o programovou náplň v areálu věznice, míní, že to snad Timo ani nemyslel vážně, že je to spíš výraz jeho sarkastického pohledu na svět a možná i nevíry ve velkolepé plány. Jak Tima znám – samozřejmě jen z výtvorů, jimiž zdobí brněnské ulice –, může to tak být.

    Na závěr bych ještě rád popřál mnoho úspěchů ansámblu Opera Diversa, jejich hororovým exkursím, dramaturgii, režijnímu pojetí a interpretačnímu nasazení, s nímž usiluje o dialog s otevřeným posluchačem, jak zní závěrečná věta v jejich programové brožurce. Otevřený posluchač – inu, horor.

    Ensemble Opera Diversa – Ondřej Kyas a Pavel Drábek: Labské hororroperry. Libreto: Pavel Drábek, hudba: Ondřej Kyas, režie a scénografie: Kateřina Reichová. Hrají: Hana Kuželová, Veronika Chlebková, Zdeněk Nečas, Jakub Tuček, Vladimír Jindra, Pavel Slivka, Jiří Žouželka, Jan Bělohlávek, Lubor Pokluda, David Křivský a Pavel Horák. Psáno z obnovené premiéry 7. 6. 2019 v brněnské Káznici.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,