GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 14)
Pojď se mnou do světa
Vzpomínám – kolik je to let? Jednou o vánočním večírku v Divadle Husa na provázku, který s přáteli po několik let organizoval Břetislav Rychlík, a kde se hrály a zpívaly písně, k nimž hudbu, a k některým i text, složil Jiří Bulis, tak na tom večeru s interprety – kdo jimi byli a kam je herecký život zavál už nevím – přišla půvabná mladá dáma. A nádherný šanson s textem Zdeňka Šlaise a Jiřího muzikou:
Pondělí, úterý, středa, po čtvrtku zas pátek
pak sobota a žádný svátek
Den za dnem čekám, listí zvolna padá,
proč tě nevidím je pro mne záhada
Až napadne listí po kolena,
pak bude duše má spokojená,
v listí pohřbím potom svůj smutek,
že bez tebe další den utek
Ta dáma píseň doprovázela znakovou řečí, a přede mnou vskutku dny běžely a listí padalo a potlesk byl nekonečný a já jsem pak přemýšlel jak ta Anička Jurášová mohla vědět co zpívají, když k nim stála zády. Říká se, že snad se nějaké éterické vlnění přenáší z nástrojů, a že neslyšící mívají vypěstovaný šestý smysl…
Vzpomněl jsem si na to, když jsem nedávno, přesněji 25. února t. r. v Divadle na Orlí, to je v Brně stálá scéna Janáčkovy akademie múzických umění, zas po dlouhé době viděl a slyšel písně Jiřího Bulise. A všechny byly tlumočeny do znakového jazyka. Byla to doktorandská práce Radky Kulichové, která je pedagožkou Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU.
A to mně trochu překvapilo, a taky potěšilo, že se posluchači na JAMU učí nejen na umělce, ale taky něčemu moc praktickému a důležitému. Že se učí rozumět světu hendikepovaných, najmě sluchově postižených a neslyšících. Že se naučí základům znakové řeči. A že po absolvování magisterského studia se mohou stát plnoprávnými pedagogy pro neslyšící. A nejen to. Všechno, co se dozvědí a naučí o režii, herectví, scénografii, tvorbě scénářů atp., mohou využít nejen ve světě neslyšících, ale v pedagogice lidových škol umění a při společenských aktivitách.
Ale je taky pravda, že objevuju Ameriku. Ateliér výchovné dramatiky neslyšících vznikl na Divadelní fakultě JAMu už v roce 1992 díky pedagožce a režisérce Zoje Mikotové. Od té doby založili její absolventi několik divadelních spolků a odehráli spoustu představení nejen pro neslyšící, ale i pro slyšící veřejnost. A v těch souborech s nimi hráli a hrají i neslyšící. Tak tomu bylo i v představení, o němž je řeč: v pásmu písniček, jejichž autorem je Jiří Bulis. Má název Pojď se mnou do světa.
Vymyslela jej Radka Kulichová. Písně zpívali studenti druhého ročníku Ateliéru muzikálového herectví a do znakové řeči převáděli studenti Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících a členové umělecké skupiny Hands Dance, v němž působí absolventi zmíněného ateliéru a také brněnští slyšící i neslyšící tlumočníci znakového jazyka.
Foto ze zkoušení projektu. Foto: Dada Klementová
Popravdě, nejde o důsledný převod textů slovo od slova. Spíš je to ztvárnění významu textu, estetický pohyb jej umocňuje… Jak, a které písně Jiřího Bulise se budou předvádět, na tom se s Radkou Kulichovou dohodla skupina Hands Dance.
Hudební nastudování s příštími muzikálovými hvězdami je dílem Dady Klementové. Po kolikáté už musela vytvářet nová aranžmá, podle dostupnosti instrumentalistů, (smyčařů, či dechařů) stejně jako měnit tóniny na základě různých hlasových rozsahů zpěváků! Jsou to stovky hodin navíc, vedle běžných povinností pedagoga, přinášející ji jak starosti, tak záviděníhodnou radost z práce s tak cenným materiálem jako jsou Bulisovy písně. Vzpomeňme aspoň scénický koncert Hodinku na Štědrý den v Divadle na Orlí v roce 2017, nebo CD s názvem Hodinku nejen na Štědrý den, píše Jan Dalecký v textu, provázejícím program pořadu. (My dodejme, že studenti s Dadou Klementovou a dalšími pedagogy mají secvičeny i písně Suchého a Šlitra a další a další, a zpívají je pro školáky i pro důchodce).
Účastníci koncertu. Foto: Dada Klementová.
Jan Dalecký, jazzový expert a pedagog JAMU a Dada Klementová jsou strážci odkazu Jiřího Bulise. Mají ve svých zásuvkách snad všechny notové záznamy a v digitální podobě snad všechny melodie, které Jiří Bulis napsal pro divadelní hry svých vrstevníků, Arnošta Goldflama, Boleslava Polívky, Ivo Krobota, pro filmy Juraje Jakubiska, Věry Chytilové a řadu dalších, pro televizní inscenace, i jeho teskné písně, motivované vlastním životem. Ale nejen – Jiří Bulis byl sázkou na jistotu, pokud jde o humor v hudbě. Může se zdát, že to nejde dohromady – ale jde. Textaři mu byli – například Christian Morgenstern nebo Jan Vodňanský, potvrdit to mohou i Jan Vondráček a herci a herečky z Divadla v Dlouhé. Jan Dalecký připomíná i Goldflamův televizní film Proklatec, s tehdejšími herci a herečkami HaDivadla a hudebním nastudováním Dady Klementové, cédečka Hosté na zemi, Tiché písně a Works, i každoroční vánoční koncerty, připravené a komentované Břetislavem Rychlíkem, Nohavicovo nastudování Bulisových písní na texty Jeseninovy, i divadelní inscenaci Drazí v Chomutově, kterou napsaly dcera Lucie Dlabola Bulisová s Ivou Klestilovou a režírovala Anna Petrželková (nyní Davidová), i novodobé pokusy kapel z dnešní hudební scény, i Bulisovy chomutovské začátky, kdy první a zdaleka ne smutné písničky psal pro tamní Divadlo v podloubí, které, s dovolením, v roce 1963 založil a vedl autor tohoto textu.
Ale to jsme už hodně daleko od Divadla na Orlí a ateliéru, který se na Divadelní fakultě JAMU věnuje těm, kteří jednou, možná, zamění kariéru muzikálového herce, či herečky za smysluplnou práci… Anebo ne? Pojď se mnou do světa, nač trčet v téhle díře, pojď se mnou do světa, pojď se mnou do Paříže… zpíval Jiří Bulis… Odešel 12. května 1993… na dálnici…
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
Díky.
V běhu a shonu života málem jsem už zapomněl, jak přenádhernou muziku dělal Jiří Bulis. Hosté na zemi je album, které hladí. Stojí za to si ho zase pustit. A těm z JAMU, o kterých je tu řeč, držím palce. Čím víc lidí (nejen) od kumštu pochopí, co smysl dává (a co ne), tím líp pro nás pro všechny.
25.03.2020 (9.09), , Trvalý odkaz komentáře,