Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 13)

    Dobové tance

    Kolega Jaroslav Štěpaník popsal ve svém blogu tři současné inscenace brněnského Mahenova divadla. Shodou okolností, navštívil jsem jednu z repríz. A tak malý dovětek: Pokrytectví, zbabělost, naivní idealismus, převlékání kabátů, uplácení, přehazování zodpovědnosti, vypočítavost, zbabělost osobní i spolková, to všechno provází naše moderní dějiny.  Od roku 1848 dodnes. Aspoň podle autora Karla Steigerwalda, dramaturgů Tomáše Vůjtka a Jaroslava Jurečka a režiséra Ivana Krejčího, kteří koncem února uvedli na scénu Mahenova divadla Dobové tance.

    Dobové tance. Foto: NdB

    Hru napsal Karel Steigerwlald v roce 1980 pro Činoherní studio v Ústí nad Labem jako reakci na tehdy už desetiletí normalizace. Aby prošla cenzurou, uvedl na obálku: fraška z roku 1852. Novináři, když o ní psali, tak si mysleli, že to je hra přes sto let stará. A nejspíš proto se mohla v klidu provozovat několik týdnů. Pak s ní ale ústečtí zajeli do Prahy a tam to narazilo,  tam to někdo udal, říká Karel Steigerwlad v rozhovoru pro divadelní program. A přišel befel, že se to hrát nesmí. Ale stalo se, že krajské úřady v Ústí  řekly: nám přece nebudou poroučet Pražáci! Dopadlo to tak, že se ta hra mohla hrát jenom v Severočeském kraji, říká Steigerwald.

    O čem je?

    Přiznávám, že jsem dlouho nevěděl. Na jevišti se pohybovaly postavy, které hovořily o nějakém hotelu, co se rozpadá, o revoluci co probíhá v kraji, možná prý i v Praze a určitě ve Vídni, a že tu revoluci tady v městečku nutno podpořit, nejlépe snad tím, že pan starosta dá ušít prapor, a místní básník napíše oslavnou báseň, a ne jednu, a za každou, i načatou mu pan starosta dá bokem z obecní kasy, a pak je tu mladý začínající učitel, kterému pan starosta zajistil místo podučitele v nedaleké vsi a tím si ho nejen zaváže, ale taky ho jako nepříjemného rebela odstraní  ze scény, a do podučitele je zamilována dcera  neidentifikovatelné tajemné postavy, snad intelektuála, s nadhledem glosujícího, nicméně do ničeho se nepletoucího, jako další ukázka typického našince. No a najednou přijede do městečka revizor až z Vídně. A nikdo neví co vlastně bude zkoumat, zda nějaké machinace a úplatky, nebo politické prostoje, což by bylo zvlášť nepříjemné, neboť se proslýchá, že revoluce ve Vídni byla potlačena, a tu se nabídne sám pan hrabě ze zámku, že za jistou finanční sumu zjistí jaké úmysly revizor má, a pak přiběhne pan podučitel s právě dokončeným praporem, na němž se skví nápis Pravda vítězí, ale revizor oznámí, že přijel právě kvůli praporu, který musí být odevzdán… starosta a ostatní samozřejmě tvrdí, že prapor nedají, vždyť je to jediné co nám zbylo z revoluce… nicméně, když jim revizor oznámí, že by to mohlo mít nedozírné následky…atd., atd., no nebudu popisovat, vězte, že noblesní šlechtic ještě několikrát pumpne městečko o peníze, revolucionář podučitel se spustí v nevěstinci, atd., atd, nakonec je rozhodnuto, že nápis Pravda vítězí bude odstraněn, prapor bude umístěn kamsi do sklepa, zavřen na několik západů, nicméně zůstane zachován…

    Opravdu je to současná hra. Smutná veselohra. Foto: NdB

    Hra je tedy o české národní povaze, píše se v programu. Co o ní říkají inscenátoři Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek?  Je pořád aktuální, řada našich dnešních politiků by v ní mohla vystupovat….dobové tance se zase tančí, stačí se podívat kolem sebe… lidé už zase drží tak nějak krok s dobou… pojmenovává to nehezké v nás a pojmenování je to velmi vtipně… podle nás patří ta hra do kánonu moderní české dramatiky…

    Inu, vše vysvětlující slova. Ale vysvětlují spíše to, co si myslí inscenátoři. Jejich pohled. Odměněn byl vlažným potleskem… Popravdě, kdybychom takoví byli, tak už tu jako národ nebo společnost dávno nejsme. S podlézavostí a zbabělostí sobě vlastní, zanikneme v kadlubu dějin…Vtipu taky moc nebylo, jedna dvě věty: sám si to víno ředím, sám ho piju, fuj….A k tomu aktualizace: nejen my, v našem městečku, ale i premiér má problémy…

    A jak říkám, ještě že mi inscenátoři v divadelním programu řekli o čem hrají, kdo je kdo, a co si mám myslet.

    Avšak musím přece jen něco pochválit: divadelní program, historik Pavel Cibulka píše stručně a poučně o roku 1848, a šifra jj, patrně jeden z inscenátorů, o normalizačním divadle. A to se dá číst.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 13)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,