Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika Zahraničí

    Genialita (v) zdánlivé jednoduchosti

    V době bouřlivých názorových vln vyvěrajících z ne zcela standardních řešení skutečnosti, v době, kdy se opět s podzimem noříme do měsíců virových otazníků, se v multifunkčním prostoru Jatka 78 objevila čirá cirkusová radost. Věhlasný australský soubor Gravity & Other Myths v Praze uvedl legendární inscenaci A Simple Space. A ačkoliv nejde vůbec o novinku, premiéra se konala v roce 2013 a od té doby se věnčí vavříny z festivalů po celém světě, je inscenace stále vitální oslavou virtuózní tělesnosti a hravosti.

    Australané se v pražském divadle představili v plném nasazení. Ostatně, kdo si například pamatuje euforické reprízy v roce 2019 na trutnovském festivalu CirkUFF, neshledal ani nyní žádný náznak propadu do rutiny či šablon. A Simple Space je sice svižným představením, které může na první pohled působit prostě a jednoduše, jenže „nějakým“ zázrakem je možné jej sledovat stále dokola, opakovaně se k němu po letech vracet a nepřestane (nebo aspoň mě) udivovat svou energií, skupinovou dynamikou, nápady a lehkostí v provedení bravurních artistických čísel. A klíčem k dramaturgicky a akrobaticky vycizelované podívané byla právě zmíněná, do mnoha vrstev tematizovaná jednoduchost – téměř žádné prostorové nároky, světla ovládaná akrobaty z jeviště a otevřenost k lidem a všemu, co přijde. Divák, nejen ten usazený v bezprostřední blízkosti hrací plochy, ale i ze vzdálenějších míst, pak nabýval pocitu, že je představení určeno právě jemu. Vedle dokonalé souhry uvnitř skupiny si byl každý performer dobře vědom, co dokáže oční kontakt, úlevný a šťastný úsměv po ohromujícím čísle, partnerská podpora, a také cit pro načasování humorné pointy.

    Foto: archiv souboru

    Výchozí formací se stala řada. Sedmero připravených performerů začínalo na pomyslné startovní čáře, na rozhraní minimalistické platformy s hudebníkem za zády, a vracelo se na původní pozice s každou další kapitolou. Nešlo však o opakované restarty, ale o posouvání laťky – o gradaci, a současně příjemné plynutí od nápadu k výzvě, od hry k fascinujícím výkonům. Hned po úvodní dynamické pasáži, při níž cirkulovaly řízené pády, fyzické opory, stojky a variace lidských pyramid, přišla na řadu švihadla. Tři muži, dva akrobaté a hudebník, zrychlovali otáčky a skákali, dokud jeden z nich o provaz nezaškobrtl. V tu chvíli se „vyplatil“ fantem, svléknutím kusu oděvu, aby mohl postoupit do dalšího kola. Nepředvídatelnost vývoje a atmosféra soutěživosti zvyšovala napětí až ke kurióznímu vtipnému vyvrcholení. Adrenalin vygeneroval i souboj v počtu z místa skočených salt vzad. Vítěz jich otočil víc jak tři desítky. Ať byl v akci kdokoliv, nezávisle na počtu vystupujících, všichni vřele podporovali své kolegy, díky čemuž energie představení v podstatě nezakolísala. Aktivní sledování znamenalo nejen pozorovat dění, ale také spolupracovat. Akrobaté například najednou zadrželi dech. Po dobu jejich výdrže se jeden z nich snažil vytrvat ve stoji na rukách. Princip, kdo s koho postupně nabíral neskutečných obrátek. V jiné scéně zas artista pokoušel odraz z místa, ovšem trampolínou mu byla záda souputníků, kteří se od sebe po jeho jednotlivých skocích vzdalovali. Tentýž artista pak zcela přirozeně naskakoval i na jiné části těla včetně ramen. Jeho lehkost byla až úchvatná. Pohyb po ploše vyhraněné hranicemi jednoho těla byl jedním z repetitivních motivů, při kterém se stvrzovala houževnatost sehraného týmu a funkčnost konceptu, jenž tkvěl v ryzí narativní jednoduchosti.

    Foto: archiv souboru

    Doménou australských umělců byla především pozemní akrobacie, zejména výdrže a balanční variace ve stoji na rukou a lidské pyramidy. Obdivuhodná fyzická kondice jim dovolovala pohrávat si s náročností vybraných cirkusových disciplín, dokonce se zdálo, že si je maximálně užívají. Už jen svou jevištní přítomností si podmanili publikum, které se pak při jakémkoliv náznaku interakce, s chutí zapojovalo. Část participovala při výstupu artistky na stálkách, když se přes ruce na zádech ležících performerů a diváků vydávala kolem dokola, anebo celé hlediště jednotně jako sbor odpovídalo tleskáním pod taktovkou hudebníka rytmizujícího o vlastní tělo, či většina se při balónkové bitvě vehementně trefovala do živých terčů stojících na rukách.

    Foto: archiv souboru

    Představení A Simple Space bylo v době svého vzniku reprezentativním „vzorkem“ na výkon zaměřeného australského cirkusu, jak se počátkem druhé dekády nového tisícileté profiloval a inspiroval mnohá evropská uskupení (včetně tuzemských). Rovina excelentní artistiky roky neutrpěla, jen se lehce proměňovala a poupravuje s alternacemi původního obsazení. Dodnes je inscenace díky symbióze skvělých nápadů, absurdních výzev a perfektnímu provedení důkazem nadčasovosti.

    ///

    Gravity & Other Myths: A Simple Space. Autoři, účinkující: Martin Schreiber, Lachlan Binns, Jascha Boyce, Jacob Randell, Triton Tunis-Mitchell. Hudba: Elliot Zoerner.

    ///

    Psáno z představení uvedeného na Jatkách78 dne 18. 11. 2021.


    Komentáře k článku: Genialita (v) zdánlivé jednoduchosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,