Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fringe znamená okraj (No.2)

    Prague Fringe 2013

    /pondělí 27. 5./

    Prague Fringe-2013-logo-2

    Performeři z okraje jsou zvyklí hrát v nejrůznějších prostorách, většinou na dotek divákovi.  Mnozí právě s touto blízkostí kalkulují, natěsno s divákem komunikují. Znamená to, že se návštěvník neskryje v anonymitě hlediště, ale je nucen s performem či performery komunikovat, spolupracovat. Ne každému divákovi to sedí, ale na fringe obvykle chodí ti, kteří jsou na tento typ komunikace připraveni. Druhá věc, s kterou je třeba se smířit – někdy je v sále narváno k prasknutí, jindy v hledišti sedí pár osamělců.

    Úniky

    Patrně bezkonkurenčně nejmenším „divadelním“ prostorem v Praze je zadní místnost kavárny 3 + 1 v Plaské ulici. Právě sem jsem zavítala na one – man show Andyho Silverwooda. Nedávno ještě student dramatické školy (a před pár lety dobrovolník – trhač lístků na Fringe Prague) měl loni svou pražskou premiéru s inscenací My First Ten Sexual Failures and Other Stories (v roce 2012 společně s Jamesem Gricem založil divadelní spolek Fragility, pod jehož hlavičkou své show uvádějí). Letos přivezl produkci s návodnou výzvou v názvu How to Escape from Disney Land (Jak uniknout z Disney Landu), která právě na Prague Fringe měla v pátek 24. května premiéru.

    How to escape-fringe

    Na ploše dvakrát dva metry (a možná ani to ne) hodinku vypráví o svých prvních pracovních zkušenostech, tak jak je patrně zažil leckterý teenager. Prvotní rozpaky, setkání s nejrůznějšími podivnými lidmi, únava z mechanické práce, poznání, že tohle tedy není nic pro mě…, diktát věčného „keep smiling“ – nutnost usmívat se na kohokoli a za jakýchkoli okolností, nedávat na sobě znát ani únavu ani rozladění. A k tomu ještě řešit krásné, ale trýznivé otázky, jestli tu atraktivní holku z metra potkám zítra zas.

    Scénář vychází z textů mladého amerického autora Dylana Coopera, ale je jasné, že Andy si k nim v rámci improvizace leccos přidává. Disney Land v názvu je metaforou, symbolem „povinného štěstí“, které má pochybné, mnohdy kýčovité rozměry. Za těmi povinnými úsměvy se většinou odehrávají malá, ale i velká dramata (jako třeba sen přistěhovalce, který chce dětem zaplatit studium na anglické univerzitě). Jako celek je to vlastně ještě takové studentské divadlo, řada etudek, v nichž Andy ukazuje, co se všechno na dramatické škole naučil – sledujeme nonverbální, pantomimické scénky, vidíme hercovu schopnost proměny v nejrůznější postavy, nasloucháme oposlouchaným přízvukům příslušníků menšin žijících v Londýně. Zkrátka sledujeme proud hercových schopnistí včetně jeho výmluvnosti a odvahy přímého ataku diváků. Výsledkem je takové slušně zvládnuté „na stojáka“. Nic víc, nic méně.

    Žít a nechat žít

    Gill and Bill. FOTO GUY HARROP

    Gill and Bill. FOTO GUY HARROP

    To Multistory Theatre Company, partnerská a tvůrčí dvojice Bill Buffery a Gill Nathansonová, má delší historii a na kontě přes dvacet různých inscenací pro mládež i dospělé. Na Prague Fringe zaujali v roce 2009 Kassandrou, aktualizovanou adaptací antického námětu. Jejich letošní inscenace, kterou hrají v divadle Inspirace, se jmenuje The House Jack Built (Jackův dům).

    Plakát

    Jackův dům. Repro archiv festivalu

    Také Bill a Gill se během hodiny proměňují v množství rozmanitých postav, především jsou však otcem a matkou dcer, které jim připravují nejrůznější překvapení, a zároveň párem středního věku, který prožívá manželskou, tvůrčí a životní krizi. Dům, který postavil dědeček Jack, se totiž jednoho podzimního dne (přesně 15. října 2011) začíná hroutit… Ten den se ale stane více událostí – jedna dcera – aktivistka náhle zmizí, zatímco druhá spěje k porodu. Na scéně se tedy pomocí počítačových projekcí, jejichž pomocí je vyprávěn příběh rodiny, odehrává generační konfrontace, která by mohla mít podtitul Žít a nechat žít. Hroucení domu je pochopitelně metaforou, samo představení má silný didaktický akcent (musíme od života přijímat vše, co nám nabízí, a tolerovat ostatní), je zkrátka takovou poučnou pohádkou pro dospělé, provedená ovšem se sympatickou dávkou hereckého nasazení.


    Komentáře k článku: Fringe znamená okraj (No.2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,