Fringe Prague – zápisky z Malé Strany (No. 5)
Naposledy je tu svědectví z letošního Fringe Prague. Dvě milé inscenace s milými lidmi, byť to jedno hodně kuriózní, nicméně přes své téma nikoli lascivní.
Special Day – intimní inscenace o dvou lidech FOTO ARCHIV
Mexičanka Ana Graham a skupina Por Piedad Teatro (ve spolupráci s newyorskou Play Company) se na pár dní usadili v A studiu Rubín. Slyšela jsem po představení Anu, jak říká, že tohle byl jejich NEJHEZČÍ FRINGE (a to měli loni obrovský úspěch v Edinburghu!). Intimní inscenace o dvou lidech pod názvem Special Day (v překladu Výjimečný či Zvláštní den) vychází ze slavného stejnojmenného filmu Ettora Scoly, v němž hráli Sophia Lorenová a Marcello Mastroiani a který byl v roce 1977 nominován na dva Oscary. Odehrává se 8. 5. 1938, kdy Hitler přijíždí do Itálie, aby se v Římě setkal s Mussolinim: je to pochopitelně velká sláva a účastní se jí téměř všichni obyvatelé města. Ten hluk a výskání ovšem zaznívá na scénu pouze z dálky. Tady, vzdáleni od hlučícího davu, se náhodou setkávají dva lidé, pro které se tento den stane výjimečným, nikoli však z politických důvodů. Antoinetta (Ana Graham) je upracovaná matka šesti malých dětí, Gabriel (Antonio Vega), bývalý rozhlasový hlasatel, přišel o místo kvůli své homosexualitě a jeho budoucnost je nejistá. Všechny tyto informace se však dozvídáme jen jaksi mimochodem. Příběh sbližování dvou osamělých lidí, kteří podvědomě a nesměle hledají někoho blízkého, je v provedení této dvojice velmi půvabný a působivý, ale rozhodně ne sentimentální.
Oběma hercům se podařilo chytit podstatu postav. Ana je skutečně na chvíli pravou temperamentní Taliánkou s neustálou písní na rtech a tichou touhou, uzavřenou pod víčka, která se dokáže rozzářit do krásy. Gabriel má navzdory svému předurčení v sobě tichou a trochu hranatou mužnost a zarputilost. Jejich několikeré setkávání během dne vlastně není ničím zvlášť pozoruhodné, ale herci dokážou nitku příběhu spřádat s takovým smyslem pro poezii a kouzlo okamžiku, že jim ochotně podlehneme. I když vás vůbec nenutí k prožívání. Naopak, je to divadlo přiznané. Dokázali maličký prostor sálku Rubínu svou akcí zdvojnásobit, do jednoho pokoje se jim totiž vejdou dva, každý je ve svém pokoji a nám paralelnost vůbec nevadí. Vše působí srozumitelně. K proměně dochází jen dupáním po schodech v zákulisí, aby se postava dostala do nového prostoru. Další postavy jsou přítomny pouze prostřednictvím nejasných hlasů, o které se rovněž postarají protagonisté. A celá výprava – kromě stolu, kufru a pár knížek – je postupně malována křídou na zdi, ať jsou to okna, z nichž potajmu vyhlížejí, aby uviděli toho druhého, pomocí kreslených a mazaných čar je otevírají a zavírají, zvonící telefon, pokažená lampa… Je to tedy trochu dětská hra, ale zároveň pravda, o které jako diváci nepochybujeme. Právě u tohoto představení jsem si znovu připomněla oblíbenou charakteristiku Lope de Vegy, že pro divadlo stačí tři prkna, dva lidé a jedna vášeň. Tady to opravdu tak bylo.
Irene Chan o sexu… FOTO ARCHIV
Slibovaná kuriozita na konec. Zavítala jsem do kavárny Divadla Na Prádle, kde vystupovala se svou one-woman show, či spíše s vyprávěním, čínská performerka žijící v USA Irene Chan. Název An Incomplete (sex) Education – Neúplná (sexuální) výchova sliboval leccos, ale nakonec to navzdory přítomnosti mnohých penisů moc erotické ani lascivní nebylo. Irene vyprávěla ve čtyřech epizodách o svých raných dětských zážitcích s nesmělým úsměvem, zvláštním a patrně neúmyslným smyslem pro humor, tak trochu dětsky nešikovně a zároveň s vážností i téměř vědeckou důsledností. Veškeré tyto zážitky se odehrály v době lehce předpubertální, kdy vlastně ještě ani nedokázala definovat slovo sex. A jednalo se spíše o zážitky kuriózní, absurdní, nežli drastické. Byly to zážitky nejen spojené se sexem, ale spíše s osamělostí a nechápavostí čínské holčičky, která vše, co se dělo kolem ní, chápala jen napůl.
Nemohla pochopit, proč se holčičky, vyzvané, aby prozradily svůj idol, tak chichotaly a už vůbec netušila, cože to vidí na filmových hercích. Stejně tak si nebyla vůbec jista tím, co mínili ti tři různě barevní chlapci ve třídě zvláštní školy, když ji vyzvali, aby se podívala pod stůl s tím „že se jí to bude líbit“ a odhalili tu své mužské náčiní. I další zážitky byly neméně bizarní, dav nahých postav a hromadný free sex, který zahlédla jako dítě z okýnka auta, či zvláštní záliba rodičů, kteří děti brali v neděli do kina (bylo to ovšem čínské porno kino). Všechny tyto příběhy ilustruje Irene různými rukodělnými výrobky, ať už je to složitě poskládané origami ve tvaru postupně se rozevírajícího květu, či názornou ukázkou pečlivě vymodelovaného pečiva ve tvaru penisů. Ostatně, právě minipenisy z rýžové mouky a kokosu zakončily jako ochutnávka pro všechny přítomné tento sexuální exkurs. V tomto případě jsme si opravdu s divadelní hodnotou kusu nevěděla rady, takže nezbývalo než konstatovat: Něco takového jsem ještě neviděla…
Komentáře k článku: Fringe Prague – zápisky z Malé Strany (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
