Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Final countdown

    Po delší době se na scéně Divadla v Dlouhé představil projekt tvůrčí dvojice Hana Burešová – Štěpán Otčenášek. Doslova objevili pro Česko zapomenutého, a u nás vlastně dosud divadelně neobjeveného, americko-francouzského autora Juliena Greena (1900 – 1998) a jeho apokalyptickou hru Zítřek se nekoná. Vyšlo u nás několik Greenových románů – proslul jako zajímavý autor psychologických románů, jehož osobní život i tvorbu ovlivnila jeho sexuální orientace i nerozhodnost/ kolísání v náboženské víře – ale na české scéně (lze-li věřit databází DÚ) se žádná z jeho her dosud neobjevila. Ostatně, Greenova dramatická díla figurují v jeho díle dosti zvláštním způsobem. Po trilogii her vzniklé v 50. letech minulého století se tomuto žánru více než čtvrtstoletí nevěnoval. A jeho pozdní hry se tak trochu ztratily v čase, mezi nimi i Zítřek se nekoná (Demain n’existe pas, 1979). Právě tato jediná byla přeložena do češtiny; od 90.let je v DILIA k dispozici překlad Kateřiny Lukešové.

    Foto: archiv Divadla v Dlouhé

    Snad právě díky současné situace Damoklova meče visícího nad naší civilizací přišla realizátorům jako aktuální téma. Je to spíše obraz. Obraz společnosti, která se ocitla před katastrofou, kterou cítí, ale nechce si ji připustit, nechce ji reflektovat. Vlastně toho ani není schopna, charakterizuje hru dramaturg Štěpán Otčenášek. Příběh se odehrává v předvečer katastrofy – výbuchu sopky Etny a devastujícího zemětřesení v Messině, které 29. prosince 1908 město fatálně poničilo a je dosud pokládáno za nejsilnější v dějinách Evropy. Green, potažmo tvůrčí tým v Dlouhé, nahlížejí téma ze zorného úhlu bohaté mondénní společnosti, která – navzdory hrozivému pohledu z okna – přežívá ve svém přepychovém salónu, aniž by tušila bezprostřední nebezpečí; titěrně a trochu znuděně se zabývá svými každodenními „starostmi“. Uvozovky naznačují, že jejich starosti jsou z rodu těch zbytečných, malých a někdy i poněkud trapných záležitostí. Samozřejmě, v zápletce figuruje i nevěra a plánovaný útěk z nefunkčního manželského vztahu, vztahy v rodině mezi příbuznými různých generací, ale nejpodstatnější je celkový obraz společnosti, v níž se udržují vztahy podle pravidel, ale zdá se, jako by jednotlivci ani nevěděli, proč vlastně žít.

    Foto: archiv Divadla v Dlouhé

    Atmosférou má hra asi nejblíže k psychohororu, je protkána předzvěstí tušeného, nedefinovaného nebezpečí. To je umocněno faktem, že každá postava má nějaké tajemství, zamlčuje je ovšem nejen před námi, ale i před sebou, čímž vzniká psychologické pnutí. Zahleděnost do sebe pak způsobuje, že si vůbec nevšimnou nebezpečí přicházejícího zvenčí. Po formální stránce vsadila režie na retro styl prvních němých filmů. K tomu výrazně přispívají historizující líbivé kostýmy Kateřiny Štefkové, které přirozeně ladí s elegantním vybavením salónu ve scénografii Martina Černého. Každá jednotlivá scéna je po vzoru němých filmů uvozena titulkem / zvoláním, které většinou kopíruje první větu, která je ve scéně vyslovena. Vytváří se tak expresivní, lehce ponurá atmosféra, podpořená nervní hudbou Ivana Achera. Jak jsme u režií Hany Burešové zvyklí, herci jsou vedeni k podrobně psychologicky vypracované studií charakterů jednotlivých postav, které však v sobě zároveň nesou jistou nedořečenost, neurčitost – téměř nepostřehnutelnou stopu entropie. A tak se může zdát, že nám postavy připadají jako figurky pohybující se po předem určených drahách jakéhosi umělého světa, panoptika uzavřeného do sebe.

    Foto: archiv Divadla v Dlouhé

    Někteří své místo v tomto podivném světě našli, a snaží se na sebe přitáhnout pozornost ostatních přepjatým, bizarním chováním (M. Zimová, J. Vondráček, M. Matejka). Nicméně, v příběhu patrně nejvíce zaujmou ti, kdo z tohoto panoptika nějak vybočují. Což je především zoufalá Lina (Eva Hacurová), řešící dilema, zda se vydat za štěstím, opustit umírajícího manžela a němého bratra, a podivný Marko Jana Sklenáře, u něhož si až do konce nejsme jisti, jaké jsou pohnutky jeho jednání. Tuto dvojici zajímavě doplňuje Linin hluchoněmý bratr Stefano Samuela Tomana, který díky své senzitivnosti jako jediný cítí atmosféru nadcházejícího neštěstí.

    Byť jednotlivosti prvky inscenace jsou přesně vystavěny a vše do sebe správně zapadá, atmosféra představení působí chvílemi uspávajícím dojmem. Ale kdoví, možná právě toto zmrtvění je tím pocitem, který má u diváka vyvolat.


    Komentáře k článku: Final countdown

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Inscenaci jsem viděl
      (až) předevčírem, tak mohu přispět či oponovat čerstvými dojmy. Burešové se podařilo vytvořit mrazivou atmosféru tušené apokalypsy, přibližující se nezvratné smrti, a to v po všech stránkách dotažené panoptikální formě inscenace. Důsledná černobílost evokující němé filmy, mírně přehnaná gestika a (sošné) pohyby. Vše v rámci zvoleného stylu filmového (a možná i divadelního) herectví a estetiky začátku dvacátého století, kdy se děj odehrává. Lehce karikované, ale nikoli satirické či výsměšné herectví s jednoduchými, přímočarými charaktery postav. A daří se jí divadelně „modelovat“ i postupné narůstání atmosféry temnoty, chvílemi až draculovského či hororového působení. Podstatné je v takovém retrostylu herectví, na které se Burešová ve svém divadle spoléhá, a myslím, že ji herci opět nezklamali. Pro mne byl nejvýraznější Jan Sklenář, který skvěle zapadl do týmu i stylu herců Divadla v Dlouhé. Jeho suverénní dr. Marco je herecky excelentně uchopenou figurou s výstupy, jež by mohly být samostnými študýrkami, např. ukradení prstenu Signore Lucchesi.
      Je to inscenace trochu mimo dobový kontext, ale v rámci Divadla v Dlouhé důstojně navazující na to nejlepší, co zde za dob Burešové a Borny vzniklo. Byť si ji dovedu představit v úplně stejné podobě před deseti, dvaceti a snad i padesáti lety, je vynikající. Uspávající (aspoň pro mne) ani náhodou!

      08.10.2021 (15.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,