Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opera stará, mladá, chudá i bohatá

    Tvorbu profesionálních operních scén představil od 3. ledna do 3. února v Praze 11. ročník Festivalu hudebního divadla Opera 2013 – bienále pořádaného od roku 1993 Jednotou hudebního divadla ve spolupráci se všemi zúčastněnými scénami. Myšlenka vždy po dvou letech přehlédnout v Praze kompletní domácí operní scénu se zrodila v době, kdy se vedla diskuse o budoucnosti deseti stálých operních domů: smyslem bylo přitáhnout pozornost veřejnosti k tvorbě mimopražských divadel a doložit, že v obtížných podmínkách dosahují pozoruhodné úrovně.

    Orfeus a Eurydika, Národní divadlo Praha

    Roman Janál (Orfeus) v inscenaci opery Ch. W. Glucka Orfeus a Eurydika, Národní divadlo Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Jedenáctého festivalového ročníku se inscenací dle vlastní volby účastnilo třináct souborů: dva spojené soubory pražského Národního divadla a Státní opery Praha, sedm „městských“ operních domů z Českých Budějovic, Liberce, Olomouce, Opavy, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem, přičemž osmý – brněnské Národní divadlo – nepřijel pro onemocnění v souboru, dva „alternativní“ soubory Ensemble Damian z Olomouce a Ensemble Opera Diversa z Brna, a dvě seskupení kolem vysokých uměleckých škol – VCHOD působící při JAMU Brno a N.O. s. při HAMU Praha. Celkem bylo na scénách Národního a Stavovského divadla, Státní opery Praha, Divadla Kolowrat a Nové scény ND odehráno patnáct představení (Ensemble Opera Diversa a Ensemble Damian po dvou představeních v Divadle Kolowrat).

    Na oblasti se nežije dobře

    Po dvaceti letech lze konstatovat, že zájem o dění na oblasti se festivalu vzbudit podařilo: návštěvnický průměr dosáhl v průměru 86 % a většina představení hostujících souborů byla vyprodána. Na druhé straně se po dvaceti letech vrátila s nečekanou naléhavostí „obranářská“ funkce festivalu upozornit na zoufalé existenční podmínky zvláště mimopražských operních scén, což bylo jedno – a troufám si říci stěžejní – téma letošní přehlídky, ostinátně prolínající všemi oficiálními i kuloárovými diskusemi. Operní domy spravované a financované městy se v posledních letech ocitly hluboko u dna a znovu se, tentokrát už ryze prakticky, aktivuje otázka jejich další existence. Tématu byla mj. věnována i festivalová diskuse Jak se žije divadelním ředitelům na oblasti, kdy se o zkušenosti, jak ekonomicky přežít a jak udržet divácký zájem, podělili ředitelé Jihočeského divadla z Českých Budějovic a Divadla F. X. Šaldy v Liberci Jiří Šesták a Martin Otava.

    Ovšem také se ukázalo, že nelze vést přímou úměru mezi výší dotace a uměleckou kvalitou. Jak Gluckův Orfeus a Eurydika v Národním divadle, tak světová premiéra Franzovy Války s mloky ve Státní opeře Praha představovaly zejména po scénografické stránce velmi nákladné inscenace, které se však výrazně míjely se smyslem díla. Kdežto českobudějovický „chudý“ Rigoletto nebo Don Quichotte v domácím kontextu zřejmě nejpodfinancovanější liberecké opery dokázaly, že i v omezených podmínkách lze vytvořit inscenace oslovující diváky velmi sugestivním způsobem, spojí-li se dobře zvolený inscenační tým s maximálním nasazením všech účinkujících.

    Lze-li vést paralelu mezi výší dotace a kvalitou produkce, pak především ve stanovení minimálního limitu, za který ještě vůbec lze operu „na oblasti“ provozovat – což je apel směřující se vší naléhavostí k politické odpovědnosti městských zastupitelů coby zřizovatelů operních domů. Pokud v tom případný festivalový úspěch „jejich“ operního domu sehraje pozitivní roli, pak Opera 2013 naplnila své původní a znovu aktualizované poslání. Slouží mu ostatně i čestné ceny, tzv. Libušky předávané na domácích jevištích – ideální možnost přesvědčit místní diváky, sponzory i politiky o významu „jejich“ operního domu.

    Opera 2013 také zpochybnila další často skloňovanou úměru mezi udržením divácké přízně a nasazováním osvědčených kasovních titulů. Takové se na letošním ročníku objevily pouze tři – Rigoletto, Nabucco a Lucia z Lammermooru, bohatě vyváženy „riskantními“ Bizetovými Lovci perel, Ponchielliho La Giocondou, Massenetovým Donem Quichottem i Catalaniho La Wally. Což svědčí o tom, že ani mimopražské opery se nemusejí obávat rizika neznámého titulu, pokud ho dokážou vyvážit přitažlivou inscenací s kvalitními pěvecko-hereckými výkony (případ libereckého Dona Quichotta či českobudějovického Rigoletta, inkasujících tři ze čtyř letošních Libušek).

    Tradičně nebo netradičně?

    Zdaleka se neprokázala ani sázka na „tradiční“ inscenaci vyhovující „konzervativnímu“ vkusu operního publika. Jde spíše o to, jak si vkus svého publika dokážou operní scény zformovat. I když nelze přeceňovat festivalový ohlas té které inscenace, který může být odlišný od přijetí domácím publikem. Například v Praze chladně přijatá inscenace Nabucca, režijně nenápaditá a se sotva průměrnými až podprůměrnými pěveckými výkony, platí v Ústí nad Labem za nejúspěšnější kousek sezony. Naopak La Wally, která v Praze bodovala jen úrovní hudebního nastudování Roberta Jindry, měla po návratu do Ostravy bouřlivě a dlouho aplaudovanou derniéru, včetně Evy Urbanové, jejíž výkon na festivalu zdaleka nedosáhl očekávané kvality i ohlasu.

    Přesto festival ukázal myslím jednoznačně, že tam, kde funguje spojení kvalitního inscenačního týmu (režisérek Lindy Keprtové v případě libereckého Dona Quichotta či Jany Kališové v případě českobudějovického Rigoletta) se sólistickým obsazením a hudebním nastudováním, nezáleží ani tak na „tradičním“ či „odvážném“ přístupu k operní inscenaci, ale na přesvědčivosti inscenace jako celku i výkonu každého jednotlivce.

    Regionální opera může být kvalitní

    Letošní festival ukázal rovněž dost přesvědčivě, že i „na oblasti“ lze najít kvalitní pěvecké síly schopné na velmi přijatelné úrovni naplnit i náročné role. Platí to o Janě Šrejma Kačírkové a Alexandru Beňovi v inscenaci Rigoletta, Olze Jelínkové v titulní roli olomoucké Lucie z Lammermooru, Ivaně Veberové a Elišce Weissové v plzeňské La Giocondě, Janě Wallingerové a Jiřím Přibylovi v libereckém Donu Quichottovi, Svatopluku Semovi v ostravské La Wally, Rafaelovi Alvarezovi v La Giocondě i Lucii z Lammermooru – a mohla bych jmenovat další pěvce převážně mladší generace. Jistěže lze vést diskuse o tom, zda pro některé mladé hlasy není obsazení do náročných rolí typu Lucie či Giocondy předčasné, ale nakonec generace legendárních pěvců Národního divadla, z nichž někteří zasedají ve festivalové porotě emeritních sólistů, nevstupovala do podobných úkolů o mnoho starší.

    Na festivalu se ale předvedly na velmi dobré úrovni i orchestry a sbory, v některých případech s mimořádnou ochotou sloužit celku inscenace a odvést co nejlepší výkon – za všechny připomeňme alespoň orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského pod taktovkou Roberta Jindry, libereckého Divadla F. X. Šaldy pod taktovkou Martina Doubravského či Jihočeského divadla z Českých Budějovic pod taktovkou Maria De Rose, i když jeho hudební nastudování Rigoletta nepokládám za nejzdařilejší. A zmínit lze rovněž sbor (nikoli orchestr) Národního divadla i Státní opery Praha, oba po pěvecké (v případě Orfea a Eurydiky i herecké) stránce odvedly velmi dobrý výkon hodný ocenění. Přitom právě kolektivní tělesa „na oblasti“, ale i v metropoli, živoří za zvlášť nedostatečné platy.

    Šrejma Kačírková jako Gilda

    Jana Šrejma Kačírková (Gilda) v inscenaci opery G. Verdiho Rigoletto, Jihočeské divadlo České Budějovice. FOTO PETR NEUBERT

    Alternativa a původní novinky

    Ze srovnání s „kamennými“ scénami se tak trochu vymykají festivalové produkce souborů označovaných s jistou dávkou nepřesnosti jako alternativní. Jenže co je na jejich úsilí alternativního? Jestliže Výzkumné centrum hudebního / operního divadla při brněnské JAMU deklaruje ústy režiséra Tomáše Studeného jako svůj cíl oživení operního herectví, pak totéž ve stejné, ne-li zvýšené míře platí i pro oficiální operní scény. A jak ukázala chladně mechanicky rozpohybovaná inscenace Martinů Divadla za bránou Netradičního operního studia při pražské HAMU, není to otázka generační, natož pak alternativní.

    V čem ale daly produkce Ensemble Damian i Opery Diversa vskutku „alternativní“ lekci oficiálním operním scénám, je snaha inscenovat současnou původní tvorbu, a to odpovídajícím, tedy současným způsobem. Právě inscenace operní autobiografie Jakuba Obrovského Voda a vzduch z pera i v režii Tomáše Hanzlíka a politická groteska Palackého truchlivý konec skladatele Miloše Štědroně přinesly vítané oživení výrazových prostředků i kýženou schopnost humoru lomeného vážností, kterou postrádala Drábkova opulentní inscenace jediné „velké“ původní novinky, Franzovy Války s mloky ve Státní opeře Praha. A stojí za zdůraznění, že jedině produkce „alternativních“ a školních scén přišly na festival s českou operní tvorbou (Hanzlík, Kyas a Drábek, Martinů, Štědroň), která je na většině oficiálních scén (včetně Národního divadla!) stále jen opatrně trpěnou popelkou. Česká „klasika“ se letos dokonce vůbec neobjevila!

    Shrnuto a podtrženo

    Opera 2013 poukázala na tři významné momenty současného operního dění: jednoznačný divácký zájem o tvorbu nejen pražských, ale i všech mimopražských operních domů, reálně existující potenciál osobností schopných provozovat operu v 21. století, a to i za velmi nelehkých podmínek, a do třetice nutnost řešit existenční nejistotu domácí operní sítě na vyšší politické úrovni přesahující možnosti neustálého zalepování děr v stále hlouběji se propadající existenční nejistotě především mimopražských operních domů.

    Čestné Libušky festivalu Opera 2013

    Cenu kritiků za nejlepší inscenaci získalo Divadlo F. X. Šaldy Liberec za inscenaci opery Julese Masseneta Don Quichotte.

    Cenu diváků za nejlepší inscenaci získalo Jihočeské divadlo České Budějovice za inscenaci opery Giuseppe Verdiho Rigoletto.

    Cenu za mimořádnou interpretaci role získala Jana Šrejma Kačírková za interpretaci Gildy ve Verdiho opeře Rigoletto v nastudování Jihočeského divadla České Budějovice.

    Cenu ředitelky festivalu získal Ensemble Damian v čele s Tomášem Hanzlíkem za inscenaci opery Voda a vzduch.

    Cenu Výboru Jednoty hudebního divadla za významný počin v oblasti hudebního divadla obdržel Vít Dvořák za založení a provozování informačního portálu o opeře, baletu a vážné hudbě OperaPlus.


    Komentáře k článku: Opera stará, mladá, chudá i bohatá

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,