Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sláva otrlosti

    aneb Stručný průvodce Festivalem otrlého diváka  v šesti kapitolách

    Na samém prahu března, ve dnech 5.–10. 3., se v pražském kině Aero – a následně 15. a 16. března v Brně a 3. dubna v Uherském Hradišti – konal již devátý ročník přehlídky filmového (ne)vkusu lapidárně nazvané Festival otrlého diváka. Přijměte v tomto textu pozvánku na zběsilý průlet drsnou akcí, jež je nejen termínovou kolizí přesným protipólem festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

    Démoni (Demons, r. Lamberto Bava, Itálie 1985) byli zásadním zásahem do nahnilého otrlcova srdce. Jde o masakrózní trash! FOTO ARCHIV FOD

    Kapitola první: Otrlec obecný

    Bylo by velkou chybou degradovat Festival otrlého diváka (FOD) na pouhý slet filmových úchylů a ostatního lidského podivínstva. Během dosavadní devítileté existence se věhlas přehlídky rozšířil natolik, že se z decentního filmového večírku pro hrstku zasvěcených stal plnokrevnou, jasně profilovanou a v neposlední řadě hojně navštěvovanou oslavou v místních končinách vysoce nekonvenčního typu filmů a filmové poetiky.

    Zařazení snímku do programové nabídky festivalu rozhodně automaticky neznamená jeho žánrové vymezení do kategorie horrorů či pornografie, ani určení jeho kvalitativních hodnot. Ve festivalovém menu jsou rovnoměrně zastoupeny žánrové perly i filmové ekvivalenty naprostého hnoje, snímky nové i postarší. Stejně tak se v hledišti Aera pravidelně usazuje věkově, názorově i z hlediska vizáže značně různorodé publikum, které ve výsledku navzájem spojují především dva základní signifikantní rysy: spontánní potřeba putovat hluboko za hranice konvenční (nejen filmové) estetiky a dostatek (nejen estetické) otrlosti. Naštěstí návštěvnická etiketa festivalu není v tomto ohledu nikterak přísná a divácké odchody v případě přecenění vlastních sil, a z nich následně plynoucích problémů, jsou tolerovány. Tak tolerantní a vstřícné diváky jen málokterá (nejen umělecká) akce u nás má.

    Kapitola druhá: Otrlec koncepční

    Kolekce každého ročníku FOD se obvykle dělí do několika na sobě nezávislých tematických bloků. Z hlediska propagace „otrlosti“ hraje většinou prim jedno zastřešující téma, kterému je v programu následně vyhrazen kompletní den. Po loňském opojení aerobními filmy se v letošním roce rozhodli organizátoři vyplout daleko od betonové džungle velkoměst směrem k úrodným lánům venkova. Kromě festivalové neděle, jež tedy byla zasvěcena „vidlácké“ exploataci, však byly další programové bloky věnovány naprosto jiným fenoménům – erotickému svazování neboli bondage, exkurzu do hlubin asijské animace či – v logice březnového termínu akce – ženám. Opomenuty nebyly ani léty ověřené, kontinuální projekty přehlídky: mapování filmové kariéry festivalového maskota, mexické zápasnické legendy, geroje El Santa, festival letos završil volnou trilogii s filipínským liliputem Weng-Wengem zařazením jeho třetího, posledního snímku, pokračovaly – progresivně se zlepšující – interaktivní projekce a snaha napravovat některé resty místní filmové distribuce, zařazováním žhavě aktuální žánrové produkce. Absentovat rozhodně nemohla ani další milá tradice, tentokráte vzešlá z obvyklé programové kratochvíle hostitelského biografu Aero, tedy projekce Naslepo. Při ní divák předem neví, jaký snímek mu bude promítnut. Platí se až po skončení, dle libosti a spokojenosti. Pokud divák zjistí, že film již viděl a následně včas opustí sál, je mu udělena tekutá kompenzace. Velmi sympatická aktivita je na vzestupu obliby, v mírné obměně ji praktikuje i Divadlo Disk.

    Klaun k popukání - Stitches

    Klaun k popukání (Stitches, r. Conor McMahon, Irsko 2012) přináší záplavu živé-mrtvé vody nejen pro český nový cirkus, ale i možnou budoucnost domácího žánrového filmu. FOTO ARCHIV FOD

    Kapitola třetí: Otrlec doprovodný

    Jak už bylo řečeno, krom zvýšeného faktoru otrlosti O v divácké krvi se běžné návštěvnictvo FOD nijak zásadně neliší, ba často se přímo prolíná s pravidelnými „konzumenty“ ostatních (nejen filmových) festivalů. Je tedy logické, že nejen hlavním programem jest festivalový požírač živ. Proto i otrlá dramaturgie pravidelně nabízí, a v průběhu existence přehlídky i neustále precizuje, doplňkový program. Ten se již dávno stal přirozeným nástrojem k přímému prohloubení konkrétní tematické profilace festivalu i jedním ze zásadních důvodů, proč si jej v nemalé míře oblíbili i příznivci divadla. Kromě běžných doplňujících aktivit, jako jsou např. erudované, avšak stopáží nikterak přepálené úvody, totiž doprovodný program přehlídky neskrblí řadou para-divadelních aktivit. Letošní zahajovací performance na téma trash humping neboli „vojíždění odpadků“ ještě neposkytovala příliš důvodů pro nespoutanou radost, ve dnech následujících se ovšem i tato stránka festivalu naštěstí radikálně zlepšila. Otrlosti lační diváci se mimo jiné dočkali svazovacího workshopu, jadrné trachtace, jež adekvátním způsobem propojila oslavy Mezinárodního dne žen a prezidentské inaugurace, či závěrečného opulentního masového rautu přesně v intencích tematického dne. Skutečnými hvězdně korunovačními klenoty FOD jsou ovšem dva simultánní překladatelé skrývající se pod pseudonymy Samantha Bifidus a Josef Vokurka a již zmíněné interaktivní filmové projekce. Simultánní překlady nejen navracejí otrlé diváctvo zpět do zlatých dob videotrashe, kdy překladatelským dělníkům nacházejícím se mnohdy za hranicí legality dominovali Ondřej Hejma a Dana Hábová, fungují zároveň i jako vděčný zdroj eruptivní zábavy, která pozitivním způsobem deformuje původní snímek a vytváří zcela novou, originální kvalitu. Zejména pak přívětivě obskurní zpěv slečny Bifidus dovede spolehlivě v sále navodit atmosféru spiklenecké sounáležitosti a necenzurované, osvobozující a dokonale očišťující srandy.

    Interaktivní filmové projekce pak tvoří vlastní samostatnou kapitolu programového spektra. Tendence, která přímo navazuje na tradici filmového představení jako svého druhu pouťové atrakce tak, jak byla v čase postupně definována bratry Lumiérovými, Georgem Meliésem nebo varietním harcovníkem Williamem Castlem, jehož snímkem Třaslavec (The Tingler, USA, 1959) loni razantně na půdu FOD vstoupila. Letos pokračovala projekcemi žánrových klasik Démoni (Demons, režie: Lamberto Bava, Itálie 1985) a Noc drůbežích mrtvol (Poultrygeist: Night of the Chicken Dead, režie: Lloyd Kaufman, USA 2006). V obou případech byly živé vstupy okostýmovaných performerů s řadou rekvizit a různých otrlých doplňků jako například funkční motocykl halasně projíždějící kinosálem, jindy nadmíru půvabné uvaděčky coby démonické zombie a podobně, nadšeně publikem aplaudovány. V případě Démonů navíc skvěle zafungovala skutečnost, že se snímek odehrává v kině během interaktivní démonické projekce. Prudce se zlepšující organizace projekcí pomalu dává vzpomenout na nekorunovaného světového krále filmové interakce The Rocky Horror Picture Show (režie: Jim Sharman, Velká Británie, 1976).

    Kapitola čtvrtá: Otrlec žhavý

    Na divácké dychtivce hodlající lovit na velkém plátně čerstvé ryby, jež do moře široké distribuce nikdy nedoplují, čekaly letos tři skutečně vypečené chody. Debut Panose Cosmatose Za černou duhou (Beyond the Black Rainbow, Kanada 2010) v sobě sice nezapřel brakové jablko dopadající do bezprostřední blízkosti rodičovského stromu (otcem režiséra je George P. Cosmatos, mj. tvůrce Ramba II. či Cobry), svou inspiraci však zjevně sál i z filmů Davidů Cronenberga a Lynche či Johna Carpentera. Disponuje atmosférou hluboké hypnózy, poživačné slasti ze strachu a opulentně chaotickou koncepcí vycházející ze struktury snu. Kazí jej snad jen poněkud „zmršený“ závěr popisně zasazující předchozí dění do žánru laciné sci-fi vybíjené s nezbytným, v rámci snímku však žánrově naprosto vykloubeným a zbytečným happy endem. I přes dílčí kvality snímku tak jeho absence v tuzemské síti kin není žádnou tragédií. To se ovšem rozhodně nedá říci o zbylé dvojici filmových novinek – Klaunu k popukání (Stitches, režie: Conor McMahon, Irsko, 2012) a Stokerových (Stoker, režie: Park Chan Wook, USA 2013). Ty by si své příznivce i mimo festivalové publikum bezpochyby našly. Irský klaun pro svěží symbiózu řízné splatterové brutality s chytrým šibeničním humorem a americká rodinka pro vizuálně propracovaný, obrazově i herecky s artistní, místy až teatrální virtuozitou a vysokou stylizovaností vedený snímek, který je startem zámořské kariéry slovutného korejského ostrostřelce Park Chan Wooka (Old Boy, Nebohá paní Pomsta), který si hned napoprvé dokázal v Hollywoodu ochočit americké producenty, scenáristy i herecké hvězdy první velikosti (Nicole Kidman, Mia Wasikowska). Česká kinodistribuce, jež často překypuje zbytečnostmi a tyto snímky (zatím?) odmítla, by se měla hluboce zastydět.

    Dívka s kaméliemi

    Dívka s kaméliemi (Šódžó cubaki, r. Hiroši Harada, Japonsko 1992) názorně předvedla hybrid Andersena a futurismu. FOTO ARCHIV FOD

    Kapitola pátá: Otrlec venkovský

    Vlajkovou flotilu letošního tematického dne tvořilo pečlivě vybrané trio snímků tematizujících venkov v žánrové paletě od tradiční jižanské exploatace Lacinej fešák Eddie (Poor pretty Eddie, režie: Richard Robinson, David Worth, USA, 1975) přes laskavou argentinskou zoofilní romanci Zvěrstvo (Animalada, režie: Sergio Bizzio, Argentina 2001) po hrubozrnnou redneck parodii Motel Auvajs (Motel Hell, režie: Kevin Connor, USA, 1980). Zejména latinskoamerická variace na odvěké téma muž a ovce, ostatně nikoli nepodobná kozí divadelní variantě Sylvii Edwarda Albeeho, a sourozenecké duo motelníků-kanibalů, jejichž šlechtitelské metody by jistě zaujaly všechny příznivce Přemka Podlahy i zavilé przniče ptáka Loskutáka, se svou razancí a necezenou přímostí zapsaly zlatým písmem mezi programové trefy letošního ročníku.

    Kapitola šestá: Otrlec královský

    Snímkem, který v největší míře prověřil otrlost letošních diváků, byli bezesporu Vojížděči odpadků (Trash Humpers, USA 2009) Harmony Korinea. Neortodoxní umělec, v našich končinách známý jako scenárista filmů renomovaného Larryho Clarka Kids (USA, 1995) a Ken Park, případně svým celovečerním debutem Gummo (USA, 1997) nakládá ve Vojížděčích s tvůrčí svobodou způsobem, jenž nepřipouští ani náznak diváckým ústupkům. Snímek nabízí striktně sebestřednou, brutálně nekonzistentní, nekompromisně anarchistickou mozaiku vykloubeně vaudevillových scének plných pokleslosti, hnusu a extrémního naturalismu, jež rychle vykoply méně odolnější publikum z laskavého příšeří pražského kinosálu. Festivalová dramaturgie tak připravila více než důstojné rozloučení s tvůrcem, který loňským snímkem Spring Breakers o divoké prázdninové jízdě středoškolských bikini-girls zdá se definitivně emigroval do komerčních sfér.

    Otrlý epilog

    Festival otrlého diváka zůstává i po devíti letech existence akcí, již záhodno jest sledovat. Ve výsledku se totiž vždy klene do výšin nedotknutelně obludných krás. Již dnes jsem neotrle natěšen, jaké krvavé květy vyraší v příštím, jubilejním ročníku. Otrlosti zdar!


    Komentáře k článku: Sláva otrlosti

    1. Erster Zweiter

      Profilový obrázek

      Vy si myslíte,
      že Beyond the Black Rainbow končí happyendem, a proto je zmršený? Vážně? Pak se prosím nedivte, že drtivá většina diváků považuje kritiky za pouhé namyšlené tlachaly, kteří pro obdiv vůči svým exhibicím nejsou schopni ani pořádně sledovat, na co se to vlastně dívají…

      29.04.2014 (3.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,