Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jak to máš s Bohem?

    Na začátku se Hospodin s Mefistofelem sázejí o Faustovu duši a ta, byť byla upsána peklu a její dočasný „majitel“ hřeší na každém kroku, je na konci spasena. Zdá se, jako by na těch momentech, v nichž nebe a láska vítězí nad peklem a lidskou pýchou (což se ovšem neobejde bez humoru), režiséru Janu Fričovi dost záleželo. Patří k nejsilnějším místům jeho inscenace Goethova Fausta, ve které se prořítíme na ohnivém oři po dálnicích globalizovaného světa oběma díly básníkova opusu. Ten měl už před dvěma staletími (první díl vyšel v roce 1808) ambici zobrazit člověka uprostřed univerza, s jeho duchovními vzestupy i pozemskými pády.

    Faust (Martin Pechlát) a Markétka (Veronika Lazorčáková) si vyznávají lásku v kamionu FOTO PATRIK BORECKÝ

    Do čtení Faustova příběhu promítá každá generace svou zkušenost a poznání, svůj „svět“. Na inscenaci ve Stavovském divadle mě nejvíc zajímalo, jak uvěřitelně se dnešní třicátníci a čtyřicátníci popasují s duchovní rovinou textu. Že mezitím zažiju ďábelskou jízdu mezi střelenými popkulturními odkazy a bizarními asociacemi, jsem nepochybovala.

    Inscenátoři (režisér a oba dramaturgové) si – dle vlastních slov – vybrali z 1 300 často žánrově i myšlenkově nesourodých stran původního díla, jež Goethe napsal v průběhu padesáti let, zhruba desetinu. Dramaturgyně Marta Ljubková píše v programu o „extraktu“, dokonce o „dramatizaci Fausta“. Radek Malý o tom, že Fausta překládal „na míru“ Fričově inscenaci. Přeloženo: interpretace veršů souzní s výkladem díla. Malého jazyk je stručný, mluvný, v tom nejlepším slova smyslu současný. Míří rovnou ke sdělení, k významu, bez metaforických okras a odboček. Když i letmo srovnáme ikonický překlad Otokara Fischera se současnou inscenační verzí pro Stavovské divadlo, zjistíme, že Ljubková nepřehání: situace i slova jsou zhuštěné, odpovídají klipovitému toku děje na jevišti, tepajícímu po většinu času v neúprosně monotónním rytmu techna.

    Nelze si nevšimnout, že Hospodin i Mefistofeles se přou plni pochopení pro člověka, jeho povahu i situaci. Přirozeně, každý má své zájmy. Hospodin, se vynoří z „biblické“ tmy a s viditelnou námahou ze sebe vypraví: Slovo. Poslední věta prvního výstupu jako by svědčila nejen o lidské, ale i o Boží situaci: Člověk je jinak strašně sám, říká osamělý Bůh a unaveně se halí do opony. Frič tuto větu, odkazující kamsi k Beckettovi, akcentuje bez přímé opory v textu, který nabízí jinou souvislost.

    Pavlína Štorková je v roli Hospodina skrčená na elektrickém invalidním vozíčku a připomíná vědce Stephena Hawkinga, který zemřel právě v den generální zkoušky. Bůh podle režiséra zeslábl s naší umenšující se vírou. V čisté mysli upoutané na vozík je i dost ironie a paradoxu: ze všemohoucího se stal nemohoucí.

    Mefistofelovo huňaté obočí v úvodní scéně připomíná žoviálního loutkového čerta. Saša Rašilov hraje ďábla jako umaštěného podomního obchodníka, který si výřečností a vtipem – navzdory zjevně neserióznímu zjevu – dokáže získat sympatie. Jeho vizáž se postupně mění. V černém latexovém oblečku se nakonec podobá zloduchům z počítačových her: Kopyto sotva dělá ďábla. Bez něj má síla nezeslábla!

    Faustovi dal Martin Pechlát podobu provinčního hipíka, nejistého intelektuála, co světa vždy se bál. Rád by se opřel o víru v Boha, ale sotva otevře Bibli, už pochybuje – na počátku nebylo Slovo, musel tam být Smysl, Pojem nebo rovnou Čin. Člověk neví, jestli filozofuje, nebo žvaní. Uprostřed gotické kulisy, která odkazuje k době Goethově, stojí náš současník s hlavou plnou informací a depresivních myšlenek, úzkostné děcko, co si neví rady se životem.

    Fričův Faust necestuje s Mefistem na kouzelném plášti, ale v kabině kamionu polepené šlehajícími plameny. Za zády jim svítí neonový pentagram. Ďábel chlápka, co z pochyb má doktorát, bere na průzkum polosvěta lunaparků, motorestů a zhulených fesťáků. Faust štítivě a trochu užasle okouší halucinogenní „jízdu“. Když někde na benzince narazí na nevinnou Markétku (Veronika Lazorčáková), která myje kamioňákům skla, a okusí její lásku, rázem pateticky hřímá z výšin náklaďáku, že se dotknul všehomíra.

    Milostná epizoda Fausta a Markétky vypadá jako surreální klip ke country hitu, protknutý mužnou estetikou kamioňáků, kteří krotí sílu do tmy blikajících kolosů. Šperky, jež své milé Faust daruje, mají podobu křišťálového lustru. Neobvyklý dárek vysvobozuje scénu z popisnosti. Sentiment a naivita holčičích tajemství, která si Markéta špitá po telefonu s kamarádkou Martou, se mísí s momenty, v nichž dojde na vyznání. Jak to máš s Bohem? ptá se zajíkavě Markétka a my cítíme, jak se uprostřed ušmudlané pokleslosti naplňuje tragický osud, posléze korunovaný jejím nanebevzetím Hospodinem-vozíčkářem.

    Těch pár ztišených momentů v inscenaci, v nichž nejde o nic menšího než o volbu mezi dobrem a zlem, o spor mezi nebem a peklem ve Faustově srdci, vrcholí v závěru zpěvy mile insitního božského chóru. Člověk si říká, proč je tenhle kdoví na co pyšný moula, který zničil nezletilou holku, v rauši vynalezl peníze, zbraně hromadného ničení a navrch se rozhodl inženýrsky vnutit lidstvu blaho i za cenu obětí, vlastně spasen. Je to víra ve vše očišťující lásku, nebo vtipná provokace?

    Fričova režie se nás chce dotknout někde uvnitř, ale taky chce bavit. Nechává na nás (ostýchavě, nebo alibisticky?), ať si všechny ty velké věci včetně hrozící globální katastrofy přebereme. Faust je na poměry Národního divadla nezvykle energická a vizuálně působivá inscenace. Přináší výjimečné herecké výkony. Je tu amébovitý a zábavný Rašilov, jen zdánlivě rozpačitý, koncept přesně naplňující Pechlát, Štorková, které uvěříme úplně všechno – Hospodina i Homunkula a ženský princip, Lazorčáková, přesvědčivá jako nevinná Markétka, v nadsázce vtipná jako antická sexbomba Helena i křehce dojemná jako stařenka Baucis. Že toho občas máme plné zuby, jako kraválu mezi pouťovými atrakcemi, nevadí. Ti, kdo nám ten příběh vyprávějí, nejsou vlažní.

    Národní divadlo, Praha – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Překlad Radek Malý. Režie Jan Frič, úprava Jan Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský, dramaturgie Marta Ljubková, Jan Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jakub Kudláč, videoprojekce Janek Růžička, Jan Truhlář. Premiéry 15. a 16. března 2018 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Jak to máš s Bohem?

    1. Radomír Kůla

      Avatar

      Píšete,
      že na začátku nebylo Slovo, ale čin. Ale v Janově evangeliu stojí: „Na počátku bylo slovo a to slovo byl Bůh“. To je jedna dost podstatná nepřesnost a další OMYL spočívá v tom, že ve své recenzi vycházíte z vykastrovaného Fausta, přesněji z vykastrované verze, jež je předkládána čtenářstvu jako Faust. Na to představení půjdu, abych si udělal svůj názor. Žádné velké iluze si ale nedělám.

      30.04.2018 (22.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Říha

        Avatar

        S obsahem evangelia máte pravdu,
        ale recenzentka reaguje na Faustovu úvahu (po citaci tohoto úryvku), že na počátku nemohlo být Slovo ale Čin.

        16.09.2018 (21.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,