Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Étos kusu tkví v osudech běženců

    Inscenace Otvírání studánek Alfréda Radoka neoplývá přílišnou estetickou libostí a elegancí. Za tou místy až formální neumělostí, či spíše strohostí, jsem přesvědčený, že záměrnou, však nacházím neuvěřitelně upřímnou snahu vcítit se do pocitů Alfréda Radoka, emigranta, umělce plného běsů, paličatého, nervního. Obtížného, jak jen výjimeční muži bývají, neboť jim nezbývá čas myslet na někoho jiného než na sebe. Daň způsobu života a obživy. A také kvituji snahu postihnout kontexty jeho výjimečného života, zčásti, řekněme, životopisné, věcné, zčásti pocitové, zčásti ty poněkud legendarizované.

    Kolem Radoka šaškují tři podrazáci, šaškují soudruzi cenzoři...  FOTO JAKUB JÍRA

    Kolem Radoka šaškují tři podrazáci, šaškují soudruzi cenzoři… FOTO JAKUB JÍRA

    Především jsem však v průběhu inscenace pociťoval urputnou snahu poukázat na nespravedlnosti, které Radoka postihly a které z něho učinily běžence daleko dřív, než přijely tanky „spojenců“. Nezastírá se, že za mnohé si mohl sám povahou a neschopností stát se součástí establishmentu. Otomar Krejča byl šéfem činohry Národního divadla, založil a vedl Divadlo za branou, Alfréd Radok byl vždycky jen námezdním režisérem pendlujícím mezi Národním divadlem a Městskými divadly pražskými. Jenže tak to přece není fér!

    Téma běženství se názorně deklaruje už vstupní mnohaminutovou pasáží v imaginární letištní hale, s projekcí neustále se měnící tabule odletů, s přecházejícím letištním personálem, s letuškami. Kufry se jmény pro Radoka důležitých destinací. Kabáty na cestu, které na Radokova záda opakovaně přidává jeho žena Marie, obřadně, v tanečním kroku jako z Laterny magiky. Prázdný, dá se říct duchovně vybydlený estetický prostor šedesátých let, samozřejmě s prvky někdejšího vizuálu Laterny magiky, včetně projekcí. Zase trochu neobratný a zašedlý jako v ne úplně příjemných vzpomínkách toho, kdo ho musel opustit. Veškeré dění je v něm ztracené, naházené bez ladu a skladu, ať jde o retrospektivu, nebo o „současnost“, pokud za ni můžeme považovat krátkou dobu rozhodování o osudné cestě do Vídně. Pokud vůbec můžeme časové roviny rozlišit jinak než logikou příběhu. Na jevišti opravdu ne moc přímočaře hezké, ale výmluvné.

    Pak se samozřejmě přímo vnucuje paralela s režisérem inscenace J. A. Pitínským, stejným a po českých divadlech ještě zcestovalejším Ahaswerem – jiní budovali velké soubory a deklarovali medializované umělecké vize, on se přizpůsoboval „venkovským“ poměrům ponejvíce regionálních scén. Ve Sládečkově textu podle mne Pitínský našel své vnitřní téma a připojil ho k Radokovu příběhu. Odtud výstupy možná ne vždy obratné, ale expresivně vášnivé, přímo výkřiky zhrzených, neboť je méně schopní předběhli. Osudy běženců.

    Proto jsou postavy tří tehdy mladíků Formana, Svitáčka a Roháče, kteří na pokyn státní moci ochotně převzali Laternu magiku, aby z ní soudruzi mohli vyhodit Radoka, demonstrovány jako šaškové (nechme stranou, že to ve skutečnosti bylo mnohem složitější). Taková malá msta lidem dnes v běžném povědomí jistě mnohem slavnějším než Alfréd Radok, ve světě byli úspěšnější, a je pro tuto chvíli jedno, že i oni si odžili své nedobré. Nemyslím, že by se o jejich tehdejší špinavosti běžně vědělo, naopak je to podle mého vůbec nejnázornější objev hry a inscenace. Díky za něj! Ale v příslušné scéně, v níž k tomu došlo, vystupuje Radok jako neobratný důvěřivý kumštýř, kdežto ti tři šaškové dobře věděli, jak to v životě chodí, a ošidit nekňubu jim přišlo přirozené. Nakonec nejsou ty drobné běžné úskoky a podrazy jen vítězstvím společensky a sociálně obratnějších? Není to způsob, jakým se společnost dělí na úspěšné a na vnitřní běžence?

    Radoka kreslí Dušan Hřebíček nejčastěji se skloněnou hlavou, stočeného do sebe, do obranného postoje. Nervního do konečků prstů, hysterického, nepříjemného. Protikladného ladnému vzpřímenému postoji Marie v podání Evy Novotné. Ona je z manželské dvojice energičtější, sebejistější, vůdčí, jenže se přirozeně oddaně podvoluje jeho problémům a jeho běženství. Psychické stavy svých postav neprožívají, vůbec tu není nic jen popisného, vyjadřují se jasnými gesty, postoji, pohledy, demonstrativními intonacemi skrovného přídělu textu. Hřebíčkův Radok se napřímí, a dokonce blahosklonně mírně zakloní jen na vrcholu slávy v Bruselu, kterou ovšem neumí pa­třič­ně využít ve svůj prospěch. Ostatní herci a tanečníci přihrávají v záměrně přehnaných šaržích. Obrazivé vyjadřování je Pitínskému vlastní, do českého divadla ho na sklonku padesátých let zavedl právě Alfréd Radok, abych připomněl další ze souvislostí. Neváhal používat postupy kabaretu, vysmát se naduté prázdnotě, a Pitínský je v tom dobrý žák.

    Po dlouhé předehře ruchů a šumů na letišti vede další jevištní jednání gestická, jakoby zamyšlená hudba Víta Zounara. Dívčí sbor jistě souvisí s pozdějším provedením Otvírání studánek, je působivý, malinko kýčovitý. Skvěle se však doplňuje s rozpačitým, řekněme, koktavým klavírním partem, který je osou hudebního podkresu také neprůrazného, nejistého, z rodu běženců.

    Název hry chápu symbolicky: otvírání studánek coby průhledů do osobnosti velkého režiséra, otvírání jeho bolestí, otvírání křivd, které ho postihly. Druhá polovina inscenace, samotné provedení kantáty Bohuslava Martinů, navazuje na Radokovo legendární nastudování spíš tématem než jevištní podobou. Nemám co podotknout k tanečnímu provedení, mohu jen pochválit sbor Kantiléna za výtečné stylové provedení skladby. A ještě poznámku, že Radoka tehdy skladba vedla k tak trochu biblické rustikální velebnosti, kdežto brněnskému provedení vévodí milostná vášeň. Vášeň v různých podobách by se možná dala považovat za svorník obou částí večera.

    Hodnocení: 4

    Viz také recenze Niny Vangeli Co je vlastně étos tohoto kusu? (hodnocení 1)

    Národní divadlo Brno – Martin Sládeček: Otvírání studánek Alfréda Radoka. Režie Jan Antonín Pitínský, choreografie Jiří Bartovanec, dramaturgie Lucie Němečková, Martin Sládeček, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová, videoprojekce Tomáš Hrůza, hudba Vít Zouhar, dirigent Michal Jančík, Jakub Klecker, pohybová spolupráce Jiří Bilbo Reidinger. Premiéra 29. dubna 2016 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Étos kusu tkví v osudech běženců

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,