Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je vlastně étos tohoto kusu?

    Otvírání studánek Alfréda Radoka režiséra J. A. Pitínského vychází z divadelního textu Martina Sládečka. Je vystavěna kolem životního příběhu Alfréda Radoka, pozoruhodného stejně jako truchlivého; příběhu života umělce semletého mezi dvěma mlýnskými koly dějin – židovskou osudovostí ve světě dosud nevyvanutých archaických nenávistí a podrazáctvím českého prostředí, které má ke studánkám daleko. V dílech, jako je Otvírání studánek Bohuslava Martinů, českomoravská duše nicméně o čistotě vodních pramínků kompenzačně sní. Hudební dílo B. Martinů v nové inscenaci figuruje jako paralelní (a rádoby vykupující) motiv.

    Na scéně vidíme prázdný, duchovně vybydlený estetický prostor šedesátých let FOTO JAKUB JÍRA

    Na scéně vidíme prázdný, duchovně vybydlený estetický prostor šedesátých let FOTO JAKUB JÍRA

    Syžet se opírá o epizody z Radokova života, provádí nás jeho zásadními stresy – dramaturgicky srozumitelnou formou a ve svižném tempu. Kruciální epizodou života režiséra byl zákaz jeho originální inscenace Otvírání studánek, vytvořené objevným principem laterny magiky. Výchozí text Martina Sládečka má, žel, daleko jak k originalitě, tak k autenticitě. Je za prvé leporelem, nikoli dramatem. Ústřední postavy Alfréda Radoka a jeho ženy Marie (v provedení Dušana Hřebíčka a Evy Novotné) mají hodně práce se sdělením uzlových momentů životního příběhu, v čemž jim neobratný, pseudodialogický text nemůže být velkou inspirací. Není proto divu, že se jim nepodařilo nalézt uvěřitelné intonace a vypomáhají si intonačními klišé. Vlastně jsem spíše nabyla dojmu, že tato intonační klišé jsou jejich druhou přirozeností.

    Portrét Radoka v provedení protagonisty Hřebíčka je truchlivý; máme před sebou více méně trosku, která upadne někdy až do klaunské polohy. Představitelka manželky je režií očividně vedena k vytrvale konstruktivnímu dopingu manžela, takže dělá nakonec nesympaticky učitelský dojem.

    Herečka má ale v roli jedno krásné, jakkoli ojedinělé místo. Je jím jevištní metafora stálého odcházení. Zhroucený Radok sedí na židli. Žena mu nosí jeden kabát za druhým a starostlivě a obřadně mu je klade na pokleslá ramena… Tento obraz „seznamu kabátů“ je, žel, v celku inscenace promarněn. Připomíná jen jiný výčet – strohý, graficky působivý výčet jmen Radoků, kteří zahynuli v Osvětimi a Terezíně, ze vzorně zkomponovaného a evokativně napsaného programu; oba by si mohl přidat Umberto Eco do Bludiště seznamů.

    Velkou pomocí není scéna Tomáše Rusína; je mnohomluvná, a přece nic neříkající. Nemá styl, nevyzařuje emoce, moderní byla před padesáti lety. Shlíží na protagonisty nezaujatě vyblitými barvami.

    Nejpalčivější epizodou má být zákaz Otvírání studánek, kdy je Radok zbaven vedení Laterny magiky a jeho tři mladí chráněnci za něj rádi zaskočí. Ne, že bych chtěla radit k nějakému zametání pod koberec, ale toto výbušné sdělení, i kdybychom to všichni už dávno nevěděli, prostě nemá dramatický potenciál (pouze žurnalistický – před čtvrt stoletím). Nezakládá dramatické dilema. Však je to také celé stylizováno jako klaunský výstup. (Pohybová spolupráce Jiří „Bilbo“ Reidinger.) Šaškují tři Radokovi protégés/podrazáci, šaškují soudruzi cenzoři. Tato věčná rozchechtanost nad komunistickou minulostí už je trochu otravná. Je způsobem, jak si tento národ myje ruce. Komu se smějete, panstvo, sami sobě etc. Choreografie Otvírání studánek, která tvoří druhou část večera, je autonomním dílem mladého choreografa Jiří Bartovance, dlouholetého člena proslulé company Sasha Waltz & Guests, který rozpíná právě v Čechách a na Moravě svá choreografická křídla. Obě části večera jsou samostatnými výpověďmi, které navzájem prakticky nesouvisejí, obsahem, náladou ani stylem, leda, že je nám sugerována myšlenka, že mladí taneční protagonisté představují Alfréda a Marii z mládí. Režisér dal choreografovi očividně volnou ruku a ten pojal svou část jako otvírání erotických studánek.

    Posuzována sama o sobě je choreografie decentním a citlivým, tvarově bohatým updatováním hudebního materiálu. Bartovanec do jednoho celku šťastně zahrnuje dívčí sbor i taneční sólisty, kterými jsou Lucie Matoušková a Jan Razima, studenti konzervatoře Duncan Centre. Jednoduché kostýmy bledých barev mají jemnou retro stylizaci. Voda zde funguje jako erotický symbol. Lyricky a paratanečně je veden i pohyb dívčí skupiny zpěvaček (ze sboru Kantiléna při Filharmonii Brno). Dívky vidíme v závěru ležet na zemi a hrát si s karmínovými dětskými stříkacími pistolkami ve zdvižených rukou, také Tanečník pronásleduje svou Tanečnici s velkou dětskou vodní pistolí.

    Erotika proniká do původní čistotné hudební stylizace folkloru; právě tak pronikají postmoderní plastikové hračičky do národního sentimentu. Pistolky zpívajících panen však nevystříkly. Vystříkla jen velká vodní pistole Tanečníka. Oba mladí taneční adepti, absolutní debutanti na velké scéně, podali obdivuhodný technický i výrazový výkon. Pouze v závěru mužského, příliš dlouhého sóla se choreografický materiál vyčerpá a vzrušená tělesná exprese a pohled na křehkou chlapeckou fysis tanečníka poněkud okouká.

    Z přijetí kusu u publika mohu vydedukovat, že jde zřejmě o zdařilé lidové divadlo, které půjde dobře na odbyt. Já ovšem myslela, že tzv. národní divadla mají být výkladní skříní divadelní kultury, a také, že mají luštit lidské osudy na křižovatce estetických paradigmat a mokvavých ran soudobé společnosti. I honosné pseudohistorické schodiště Mahenova divadla se však jeví nějak autentičtější než tento současný divadelní tvar. J. A. Pitínský patřil mezi nejdůležitější postavy alternativního divadla mé generace, divadla, k němuž silně patřil étos autenticity. Je pro mě velmi smutné dívat se na to, jak se… zařadil…

    Hodnocení: 1

    Viz také recenze Josefa Hermana Étos kusu tkví v osudech běženců (hodnocení 4)

    Národní divadlo Brno – Martin Sládeček: Otvírání studánek Alfréda Radoka. Režie Jan Antonín Pitínský, choreografie Jiří Bartovanec, dramaturgie Lucie Němečková, Martin Sládeček, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová, videoprojekce Tomáš Hrůza, hudba Vít Zouhar, dirigent Michal Jančík, Jakub Klecker, pohybová spolupráce Jiří Bilbo Reidinger. Premiéra 29. dubna 2016 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Co je vlastně étos tohoto kusu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,