Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Epidemie

    Za několik dní po rozšíření zpráv o tom, jaká epidemie postihla Čínu, se u nás začaly objevovat první vtipy. Prý máme v Česku první oběť. Nějakou starší paní umlátili v samoobsluze v bitvě o trvanlivé mléko. Na facebooku někdo radí: Jdi do fronty v supermarketu, vytáhni mobil a mluv do něj. Řekni dost nahlas, že v Číně bylo moc hezky, a pak se pořádně rozkašli…

    Vlastně se humoru tohoto typu vůbec nedivím. Jsme, jak se zdá, jako národ zcela zdevastovaní. Jako snad v jediné zemi na světě se u nás krade na hřbitovech, nemáme úctu k mrtvým, a k živým už vůbec ne. Většina lidí se tu pořád mračí a nekomunikuje. Když se na někoho usmějete, vypadá to podezřele. Co je? často se zeptá. A znejistí, že je na něm něco směšného.

    Zbabělý národ volí politiky, kteří ho slibují ochránit. Před uprchlíky to ještě šlo. Udělali jsme si sice ostudu v celé Evropě, ale nikoho jsme si sem nepustili. Došlo to tak daleko, že prý jistá paní na jihu Čech udala na policii kominíka v domnění, že je to uprchlík. Hlasy jedinců, které mluvily o solidaritě a lidskosti, zapadly a do popředí se vecpali politici s jediným programem – naplňovat takzvanou Společenskou objednávku. Hrozba, že budeme muset přijmout uprchlíky, není však nic proti tomu, co se na nás valí teď. Jen člověk neví, jestli je nebezpečnější ta případná choroba, na kterou se může umřít, anebo ta epidemie strachu a hlouposti, která k nám dorazila dřív než první nakažený.

    Není tu ovšem zřejmě nikdo, kdo by mohl rozjitřený národ zklidnit. Foto ČT

    Kdybych nešel nakoupit, asi bych si nedokázal představit prázdné regály nebo obrovské, vrchovatě naložené vozíky s jídlem, tlačené lidmi, které také musíme považovat za homo sapiens sapiens, i když se po samoobsluze rozhlížejí zvláštním krysím pohledem.

    Není tu ovšem zřejmě nikdo, kdo by mohl rozjitřený národ zklidnit. Nemáme nejspíš ve veřejném životě žádnou morální autoritu. Jsme rozděleni na pravdoláskaře a lžinenávistníky, a kdokoli vystoupí veřejně s nějakým morálním apelem, bude okamžitě zpochybněn, ne-li překřičen.

    Milej pane, není vám z vašeho obchodního úspěchu trochu nevolno? Foto archiv

    Všichni tu tak nějak vykonávají své řemeslo. Poradci radí premiérovi, ať se tváří jako primář Sova z Nemocnice na kraji města, ministr zdravotnictví slibuje nemocnicím roušky, které nemá… K poplašným zprávám přispívají i média, která mají téma. Nejvíc mě pobavil článek ve Zprávách Seznamu.cz Strach z koronaviru jako přivýdělek, v němž novinářka podrobně popisuje, jak jakýsi vychytralý obchodník s nebývale vytříbeným citem pro situaci zakoupil prozíravě obrovské množství respirátorů a jak na tom vydělal. Redaktorka suše popsala jeho podnikatelský záměr a neodvážila se zmínit ani sebemenší poznámkou o morálním aspektu tohoto obohacování se. Nepoložila mu otázku: Milej pane, není vám z vašeho obchodního úspěchu trochu nevolno? Peníze zkrátka nepáchnou a zřejmě ani jí, což mě jako člověka, který se hlásí ke stejnému cechu, opravdu zaráží. Co tedy dělat, než nás všechny zachvátí tahle epidemie cynismu a zemřeme dřív, než dorazí první virus?

    Pán, který stál za mnou v samoobsluze, má na to recept. Koupil i dvě flašky tvrdého alkoholu a jinak nic. A pravil: Nojo, virus, to je bestie. Ale říkali, že se to dá přechlastat.

    /Psáno pro Týdeník Rozhlas, publikováno se svolením autora/


    Komentáře k článku: Epidemie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,