Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Ekologie ducha (VI)

    Čím to, že sám už sobě nejsem svůj

    Michelangelovo zamyšlení přesně charakterizuje období, do kterého mne osud vyzval razantně vstoupit, aniž bych se dlouho uměl zbavit stesku – po hereckém lesku. V roce 1990 jsem se stal prezidentem gay hnutí u nás. Funkci jsem předal až po dvaceti letech – v roce 2010 – nastupující generaci. Situace v naší zemi byla za totality pro jinaké občany tristní – vůbec se o nás nemluvilo, nepsalo – a když, tak jen hrubě negativně. Tolerantnější bylo umělecké prostředí – ale i tady jak kdy… Řídil jsem aktivity čtyřiceti regionálních organizací v celostátním Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO). Souběžně jsem byl šéfredaktorem společenského magazínu SOHO revue (v nakladatelství ORBIS, kterého jsem se později stal ředitelem).

    Gay olympiáda v Sydney v roce 2002 – v čele české výpravy vstupuji na stadion při zahajovacím ceremoniálu FOTO GAY GAMES VI.

    Zavření mého Divadla E. F. Buriana bylo výzvou přijmout jinakou výzvu: Podařilo se prosadit likvidaci speciálních Růžových seznamů StB, kde jsme byli všichni jinací zaneseni. Dále zrušit zákony trestající homosexuální projevy mezi občany jednajícími ve vzájemné shodě a stanovit shodnou věkovou hranici pro intimní aktivity na patnáct let věku, jaká platí pro všechny. Do té doby jsme se směli milovat (od roku 1961, kdy byla v ČSSR zrušena trestnost našich vztahů) až od osmnácti. Dosáhli jsme vynětí homosexuality ze seznamu nemocí, bylo možné přerušit jakékoli léčení či výzkumy směřující ke změně naší orientace. Vyloučili jsme diskriminaci při výkonu profese z důvodu sexuální orientace prosazením novelizace zákoníku práce a uvedením antidiskriminačního zákona do života. Vytvořili jsme poradenskou síť, schopnou řešit problematiku coming out (sebepřijetí) a prevence HIV/AIDS spoluprací s psychiatry a sexuology. Nastartovali jsme českou ediční, filmovou i divadelní gay tvorbu a seriózní, pravidelnou a četnou spolupráci s médii. Naše výprava přivezla 25 medailí z gay olympiád v Amsterdamu a v Sydney (mám medaile za volejbal a za šachy).

    Po pěti nezdařených pokusech bylo Parlamentem ČR přijato (15. března 2006) uzákonění partnerských vztahů dvojic stejného pohlaví – registrované partnerství, a to i přes veto prezidenta Klause.

    Tím vším se nám zdařilo to nejpodstatnější: změnit myšlení a postoje veřejnosti k jinakosti, kterou doposud leckdy agresivně a vulgárně odsuzovala. Od roku 1990, kdy byla většinová společnost (podle prvního průzkumu veřejného mínění) ochotna akceptovat naši přirozenost pouze z deseti procent, se vloni situace změnila na osmdesát procent!

    Jsem šťastný, že v tomto případě pravda a hlavně láska průkazně zvítězily nad lží a nenávistí…

    Buď tou změnou, kterou chceš uvidět

    Tento Gándhí mě provází celým životem… Jednoho dne roku 2010 přišli ke mně domů Václav Postránecký s Ondrou Vetchým. Václav začal: Jiří, jsem prezidentem Herecké asociace už šest let. Myslíme si, že bys to po mně měl převzít, protože máš zkušenosti s legislativou i jako manažer z náročného gay hnutí. Zavrtěl jsem hlavou: Já jsem teď skončil, chci klid, normálně žít! Ale odolejte Vetchému, když vás pohladí a řekne: Jiří, mám tě rád, ale musíš! Vymínil jsem si, že se budu půl roku chodit dívat na jednání prezidia, zmapuju, jak to v HA chodí – a uvidíme.

    Pak jsem funkci prezidenta přijal (zvolen valnou hromadou 16. října 2011). Kumštýři a minority jsou stejně krásně kreativní a inspirativní, ale také stejně ješitní, sebestřední a přecitlivělí. Herecká rodina potřebuje totéž: pevné mantinely ochrany profese, legislativu a oporu v pospolitosti, v sounáležitosti ve svém poslání, nikoli prioritně ve výdělku (i když hlad musí sytit i herec).

    S múzou Thálie Táňou Medveckou zahajuji jubilejní 20. ročník předávání Cen Thálie (2012) FOTO ARCHIV CEN THÁLIE

    A když jsem zjistil, že je v zemi na čtyřicet regionálních divadel (jako čtyřicet organizací v SOHO), byla to opět výzva osudu. Nejprve jsem se rozjel do všech divadel projednat s řediteli a zřizovateli, za jakých podmínek jejich soubory žijí. Herecká asociace je nezávislou profesní, oborovou a odborovou organizací. Její prioritou je obhájení kvality herecké profese a v této souvislosti rozsáhlý program poradenství v pracovněprávní problematice a sociál­ní podpory členů v nouzi.

    Bránit neviditelné ruce trhu, která tuneluje z této kulturní země miliardy tak, že nezbývá na kulturu, je povinností HA i ostatních obdobných organizací sdružených v Českomoravské konfederaci odborových svazů (za jejíž podpory se mi zdařilo prosadit ve vládě navýšení průměrného platu herců v angažmá z dvaceti na sedmadvacet tisíc; stále to však není průměrný plat zaměstnance v ČR).

    Chybí zákon o kultuře, divadelní zákon, nedostatečný je autorský zákon či zákon o veřejnoprávních médiích! Prostě legislativní ochrana pro případ, že by zase někoho napadlo rušit stálé divadelní soubory a nahrazovat je tzv. stagionami – prázdnými divadly, v nichž občas budou hrát zájezdové soubory. I to už tu bylo.

    Úroveň podmínek pro hereckou profesi v dabingu, filmu, televizi se rok od roku neustále zhoršuje, snižují se honoráře (až o polovinu) tím, že se neúnosně zvyšuje tlak na zběsilou rychlost natáčení, aby se ušetřilo a producent vydělal. Tvorba podléhá kšeftu a škodný je divák.

    Zoufalá je situace v dabingu. Vážím si té disciplíny moc. V devadesátých letech, kdy mi zavřeli Divadlo E. F. Buriana a já se musel živit jako osoba samostatně výdělečně činná, jsem si mohl dovolit vykonávat funkci prezidenta gay hnutí jen díky dabingu (ve skvělé kvalitě a dobře honorovanému). Denně tři, čtyři hodiny tvorby – a zbytek dne či noci jsem měl prostor funkcionařit.

    Nesmírně si vážím vytrvalosti šéfa dabingové sekce HA Zdeňka Hrušky. Dokázali jsme spolu zmobilizovat dabéry a vyjednat požadavky vůči studiím s touhou udržet kvalitu českého dabingu na světové úrovni. Ve finále stávky však menšinová část kolegů opustila pospolitost – a tím oprávněné úsilí zabila.

    Kultura je na posledním místě zájmu politiků obecně. V předvolebních kampaních slibují jedno procento ze státního rozpočtu na posílení vládní investice do živé kultury – nikdy ho neposkytli. Přitom jedna koruna takzvané státní dotace do divadel vrací státu koruny tři (na DPH od místních podnikatelů – lidé cestou do divadla si přece nepořizují jen vstupenky, ale nakrášlí se, jdou s rodinou na večeři, projedou benzin atd). Takže nejde o dotaci, ale o výhodnou investici, která se státu vyplácí ve vzdělanosti občanů, v jejich dobré náladě vyvolané kulturou, která je pobavila nebo jim pomohla řešit aktuální trápení.

    Neuvěřitelná je situace v uměleckém školství: Když jsem v roce 1981 absolvoval DAMU, vyšlo nás do praxe z DAMU, JAMU a tří státních konzervatoří padesát herců a hereček. Vloni (když připočteme soukromé herecké školy) to bylo 250 absolventů. Proboha, kam půjdou? Co budou dělat? Za kolik?

    Herecká asociace se za poslední roky mediálně zviditelnila intenzivní prací. Její aktivita se znásobila. Dokáže dnes být silným partnerem státním institucím, podílí se kvalifikovaně na přípravě právních norem, které se nás týkají. Má zastoupení v institucích, které rozhodují o podpoře a konkrétním oceňování herecké práce – jednak v grantových komisích ministerstva kultury či v zastupitelstvech měst, jednak v poradních sborech či v odborných porotách, například u Novoměstského Hrnce smíchu, kde oceňuje mladé talenty, u Poděbradských dnů poezie – soutěže studentů herectví – nebo samozřejmě u dabingových Cen Františka Filipovského, kde odměňuje za celoživotní tvorbu. A pochopitelně mě těší, že se dařilo držet špičkovou úroveň Cen Thálie. Ty jsou velkým hereckým svátkem, na který se celý rok chystáme. Obdivuji celoroční práci odborných porot. Nevím, kolik diváků závěrečného ceremoniálu si uvědomuje, že třeba členové činoherní poroty zhlédli v průběhu roku na 150 premiér a že kvůli tomu sjezdí celou republiku, protože zajímavé výkony se rodí od Chebu až po Český Těšín.

    Moc rád jsem jezdil do regionů předávat „malé“ Thálie vítězům hlasování místních diváků. A Český rozhlas se přidal s Thálií za výkon herce v rozhlasové hře.

    Pro herce je dobré, že máme alespoň s veřejnoprávním rozhlasem a televizí partnerské smlouvy a že existuje Intergram, který díky těmto smlouvám může vybírat reprízné a také tzv. identifikovatelné a neidentifikovatelné honoráře. Nerad vidím, že aktuálně tu existují snahy dávat hercům smlouvy bez reprízného. Je to na statečnosti nás všech, jestli polevíme (abych nebyl přeobsazen!), nebo se podaří kvalitu odměňování udržet.

    Nezůstali jsme jen uzavřeni doma, naši zástupci jezdili na kongresy FIA – celosvětové federace herců. U nás jsem zas nechyběl na setkáních Asociace nezávislých divadel či Asociace profesionálních divadel (ředitelů stálých scén). Sounáležitě jsem byl nápomocen vzniku Muzea herců v Ratibořicích, které jsem s jeho tvůrcem – režisérem Magnuskem – rád otevíral. Samozřejmě jsme veřejnost o všem pravidelně informovali prostřednictvím médií či webu HA (divadelníky prostřednictvím pravidelné rubriky Herecká asociace informuje v Divadelních novinách).

    V roce 2017 jsem z důvodů nemocí, které se svalily na jednoho Hromadu, nemohl zodpovědně pokračovat ve funkci. Prezidium HA pod vedením Ondřeje Kepky se rozhodlo akcentovat oslovení mladé herecké generace ke vstupu do HA. Je to nezbytné (za mne bylo šedesát procent členů HA ve stáří nad šedesát let). HA je zodpovědná platforma udržení smyslu herecké profese a bez členské základny zahyne. Upřímně věřím, že se HA bude dařit i nadále…

    Před časem prohlásil jeden z našich premiérů: Kultura není pupkem světa. Zareagoval jsem: Souhlasím s panem premiérem. Kultura není pupkem světa! Pupkem světa je konzum! Kultura je SRDCEM světa!

    Malý princ vydal mé vzpomínky a 17. listopadu 2014 je v gay klubu Stage pokřtili přátelé Vetchý, Kocáb a Stehlíková FOTO ROBERT VANO

    Ekologie ducha

    Narodil jsem se v Krušných horách. Vesnice mého dětství Boleboř má nádherné okolí smíšených lesů. Co plodin, zvěře a hub všude. Průzračný vzduch. To vše totalita zničila. Kolem zlikvidovala na dvě stě vesnic kvůli uhlí. Taky staré město Most… Vyhodila do povětří městské divadlo, kde jsem jako gymnazista hostoval v roli Guildensterna. Zplodiny z elektráren… smrad z chemičky v Záluží… To vše odstranily zelené aktivity Strany zelených. Jezdím tam zase rád.

    Po roce 1989 jsem se stal jejich podporovatelem (nikoli členem – zakázal jsem si vstup do jakékoli strany, tou je mi občanská společnost). Zelení mne v průběhu času nominovali na senátora, na poslance a nyní jsem za ně v zastupitelstvu Prahy 1 členem kulturní komise. Nejsem ekologickým odborníkem. Zelení přijali můj program lidských práv v souznění s inspirativní jinakostí menšin a s kulturností našeho bytí (včetně smyslu podnětů divadelníků).

    Pojmenoval jsem ho: EKOLOGIE DUCHA.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Ekologie ducha (VI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,