Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ekologie ducha (V)

    Film

    Na DAMU jsem si odbyl také první setkání s filmem. Ve čtvrťáku mě Vladimír Drha obsadil do role Zimy ve filmu Dneska přišel nový kluk. Film se povedl, byl v té době populární – dostal cenu na karlovarském filmovém festivalu. Zima vlastní ve fabrice kapelu jménem Zimostráz (ten název jsem vymyslel a udělal tím režisérovi radost) a chce pro ni získat peníze (které si zasloužil svým vynálezem Marek Brodský) prostřednictvím SSM.

    Vedle Josefa Beka – přihlížím Rösnerovu Caru Petrovi. U něj klečí Stela Zázvorková. Tabákový kapitán (ČT 1984), režie Milan Macků FOTO OLGA SVOBODOVÁ

    Poprvé na mě před DISKem čekalo filmařské auto – a fičeli jsme po představení na natáčení až do Gottwaldova. Díky bohorovnému klidu režiséra panovala vlídná atmosféra. Gottwaldovské studio herce rozmazlovalo a připravilo pro nás rodinnou atmosféru. Setkání se Zindulkou, Řehákem, Pípalem, Bocou Abrhámovou a dalšími vneslo klid do mé duše začátečníka.

    Po Tučkově populárním filmu Copak je to za vojáka (1986) nebylo mé účinkování v dalších čtrnácti filmech (například Čekání na Patrika, Člověk proti zkáze, Rudá země, Senzo) nijak významné. Až nedávno zavolal režisér Magnusek s nabídkou role do filmu Kluci z hor. Co to je za roli? sonduju opatrně. Svině z ministerstva pro místní rozvoj. – Beru! nezaváhal jsem (záporáci se hrají nejlíp). Myslím, že s Lábusem, Dejdarem a dalšími se podařilo dojímavě natočit obyčejný lidský příběh, jakých není nikdy dost.

    Televize

    Telefon: Režisér Kachyňa si vás vybral do jedné ze tří hlavních rolí v televizním seriálu Tři králové. Mluvíte německy?Běžnou konverzaci zvládám.Je to muž, který to hraje na obě strany, s Hitlerem i s komunisty.Beru!

    Cestou na Kavky mě stihl liják a já doběhl jako vodník. Všichni se smáli, ale režisér nadšeně volá: To je přesně on, takhle zmokne v jedné scéně. Báječně jsme si popovídali, zavolal produkčního, ať domluví smlouvu, že mě bere. Byl jsem šťastnej. Při odchodu se mě zeptal: Umíte řídit auto, že jo?Ne. Nemám ani řidičák.Cože? Herec a neumí řídit auto? Ježíšikriste, to je za pět! Dvě třetiny tý role se odehrávají mezi Berlínem a Prahou v autě, kterým jede, telefonuje a pak havaruje… Běžte pryč, zmizte – to nejde! A bylo to.

    Zato Petr Weigl si mě vybral do opery Zuzana Vojířová. Byl to noblesní režisér, který přesně věděl, co chce. Být s ním byla radost. Všichni ho přirozeně respektovali. Tak jsem natočil s Magdou Vášáryovou a paní Vlastou Fabianovou v Sedlčanech ovčáka Jirku. Bylo to zvláštní, protože na počátku byl Jirka sedmnáctiletý (to už jsem tehdy nebyl) a na konci mu bylo kolem šedesátky (to mi bylo až letos). Setkal jsem se s novým žánrem. Herec se musel naučit přesně vyřvávat do éteru zpívaný part, i když falešně, aby tam byla správná emoce. Je to krásný film – zásluhou Juraje Kukury, Magdy Vášáryové a ostatních. Hlavně pana Weigla…

    Kněz Vládi Dlouhého zachraňuje mého Dobrovského před zlobou katolíků. Čas zrání (ČT 1984), režie Vladimír Kavčiak FOTO VLASTA GRÓNSKÁ

    Zanedlouho jsem dostal operetku. Jmenovala se Tabákový kapitán. Hrál jsem tabákového kapitána Ivana. Tabákový byl proto, že sloužil ve dvoře a koupili ho za fajfku tabáku. V té roli jsem s Borisem Rösnerem, Josefem Bekem, Stellou Zázvorkovou, Vlastou Žehrovou a sbory přišel na chuť zase jinému stylu práce. S Petrem Nárožným byla neustále legrace, ale prožili jsme i vážné chvíle. Od něj jsem se naučil zásadě, kterou jsem do té doby nezkusil. Seděli jsme na čtené zkoušce, produkční přinesl smlouvy. Já si ji ani nepřečetl a podepsal. Byl jsem šťastný, že mám roli. Nárožný se podíval na smlouvu, zvedl se a beze slova odešel. Rychle za ním vyběhli: Co se stalo?Honorář nemyslíte vážně, řekl Nárožný. Umluvili ho, aby si sedl. Přinesli novou smlouvu. Nárožný podepsal a bylo to.

    Tehdy jsem se poprvé zamyslel nad tím, jak to vlastně je. Já bych v tom věku hrál i zadarmo. Až později jsem pochopil, že herec taky musí z něčeho žít a být patřičně oceněn na úrovni své kvality (podnět pro Hereckou asociaci).

    Po odvysílání přišlo v tomto žánru do třetice velké štěstí. Zavolal mi režisér Milan Macků, který režíroval Tabákového kapitána: Jiří, budete des Grieux v Massenetově opeře Manon. Nadšeně jsem souhlasil a začal se připravovat s Manon – Julií Jurištovou.

    Od té chvíle jsme pospolu strávili čtrnáct dní zkoušek jako ti dva milenci. Nosila mi obědy, byli jsme stále spolu, pilně zkoušeli a pak vše v pohodové atmosféře natočili. A když byla v Hlaholu dotočná, Julie vyšla k ránu ven a opřela se o zábradlí u Vltavy. Přišel jsem k ní, objal ji. Odstrčila mi ruce: Copak je?Jsme přece Manon a des Grieux!Už ne. Je konec. Konec, ahoj!

    A odcházela v ranní mlze k domovu.

    Pak jsem se dostal k nejzásadnějším televizním úkolům. Vladimír Kavčiak mi dal mladého Josefa Dobrovského v inscenaci Čas zrání. Ten žánr mi vyhovoval nejvíc. Já neuměl být současným klukem budujícím socialismus na traktoru nebo ve fabrice – a díkybohu jsem tyto role nedostával. Jakmile jsem se směl obléknout do dobového kostýmu a vyžadovali stylizaci, která navíc mluvila ve verších – tam mi bylo dobře. Kluk, který chodí v džínách a před sámoškou balí holky, mi neseděl.

    Mladý Dobrovský se chtěl stát knězem, ale ostře kritizoval církevní praktiky. Spory narůstaly, proto arcibiskup (skvělý pan Ota Sklenčka) jeho vstup do kněžského řádu zamítl. Dobrovský se málem stal obětí intrik, ale ty se nakonec obrátily proti jejich iniciátorům z katolické církve. Byla v tom zřejmá paralela s totalitními praktikami v tehdejším Československu. Poslední scéna se odehrává u arcibiskupa, který chce morální selhání svých podřízených vyžehlit: Povoluji vstup do kněžského stavu (rozumějme do Komunistické strany Československa). Dobrovský to rázně odmítne a tím celá hra končí. Tu poslední scénu ale cenzor vystřihl. Nedochovala se. Inscenace končí do ztracena, což její smysl poškodilo.

    Manon – Julie Jurištová umírá v mém zoufalství… Jules Massenet: Manon (ČT 1984), režie Milan Macků FOTO ZUZANA ŠVÁBOVÁ

    Pak mě ještě Pavel Brabec obsadil do zajímavé inscenace XYZ. Byla to detektivka z konce války, kdy američtí vojáci repatriovali vězně z koncentráku domů. Na mejdanu jsem poznal převlečeného šéfa lágru, který se snažil zapadnout mezi vězně. Boris Rösner jakožto vyšetřující důstojník mi v roli nabídl cigaretu. Tohle jsme neměli nazkoušené, já nekuřák si zapálil a kamera jela. Říkám monolog. Byl to silný moment: vzpomínal jsem na hrůzy v koncentráku. Kouř se mi dostal do očí. Začal jsem pochopitelně slzet. Dohrál jsem to uslzený v přesvědčení, že to pojedeme znova. Ale režisér mě šokoval: Stop, bezva, první berem! Šli jsme k monitoru na kontrolní projekci. U rejži seděl zády k nám pan Kostka a já slyšel, jak mu říká: Ten Jirka je talent, co! Já se tak styděl! Ne já, ale cigareta a moje nekuřáctví vyvolaly dojem, že jsem dobrej… Nicméně i to patří k herectví. Nikdy to nevzdat!

    Dabing

    Telefon z televize: Režisérka Blanka Nováková by vás ráda vyzkoušela pro dabing.Jistě, to bych rád zkusil. Dostavil jsem se na Dabing street na Kavčích horách. Seděl jsem tam v úžasu: tu projde pan Hrušínský, tady pan Munzar, tam paní Hlaváčová. Koukal jsem, mlčel a jenom poslouchal. Probralo se tam všecko, co se v Praze dělo. Nádherný!

    Přišla režisérka Nováková: Tak miláčku… Viděla jsem vás v tý Malostranský humoresce! No, dobrej Neruda. To vůbec neznamená, že budete umět dabing. Jdeme! Odvedla mě do studia.

    Na červenou řeknete: Československá televize uvádí francouzský film. Tak jsem spustil: Československá…Ne Čiskoslovenská, ale Československá. Znovu.Ano. Československá…Počkejte si na kód!Pomalu!Rychleji!

    Tak to šlo půl hodiny. Dostal jsem třicet korun, odcházel zpocený a zdrcený a říkal si, že tohle neumím.

    Za týden: Režisérka vás zve na roli. Byla to velká role, měl jsem říct jenom: Ano!

    Dvacetkrát špatně „ano“. Dostal jsem třicet korun a šel… Pak jsem řekl větu… pak odstavec… pak dialog – a pomalu mi to začalo jít. Postupně jsem dostával větší a větší úkoly. Nováková uměla skvěle pracovat s nováčky. Když ostatní režiséři věděli, že někdo prošel jejíma rukama, dávali mu rovnou role. Pravda, bylo na to oproti dnešku mnohem více klidu. Film se točil čtyři dny (pátek býval v rezervě). Dialogy byly rozfázovány do několika vteřinových smyček, které se za účasti všech dabérů, kteří byli v záběru, několikrát nazkoušely a několikrát natočily. Proto se česká dabingová škola stala proslulou a náš dabing byl považován za nejkvalitnější ve světě. Tehdy jsem ještě netušil, jak pro mě bude dabing důležitý – dovolil mi zůstat v herecké profesi a uživit se i v době, kdy jsem se začal věnovat ještě jinému poslání (v čele gay hnutí).

    Bylo mi umožněno natočit na devět tisíc dabingových rolí a komentářů k dokumentárním filmům. Byla pro mě radost setkat se s herectvím úžasných herců, kteří promluvili mým hlasem: Kirk Douglas, Richard Chamberlain, Marlon Brando, Morgan Freeman, James Gandolfini, Walter Matthau, Donald Sutherland, John Wayne, Peter Ustinov, Klaus M. Brandauer, Benny Goodman, Sergej Bondarčuk, Burt Lancaster, Ben Affleck, Telly Savalas… a mnozí další.

    Dabingové výkony mi vynesly v roce 2011 nominaci na Cenu Františka Filipovského za výkon roku (otec Flynn – P. S. Hoffman ve filmu Pochyby). A v roce 2014 jsem převzal Cenu Miroslava Moravce za přínos v oblasti dabingu. Na slavnostním předávání v Sedlnicích, rodišti Mistra, mne královna českého dabingu Valérie Zawadská pasovala na rytíře českého dabingu.

    Rozhlas

    Už ve třetí třídě ZDŠ jsem natočil do rozhlasu Maryčku Magdónovu. Od té chvíle jsem se zamiloval do rozhlasového herectví, které mi umožnilo stále se věnovat poezii a kvalitní literatuře. Natočil jsem v Českém rozhlase stovky pořadů (hry, seriály, přednes poezie, literární pásma, publicistické pořady, četby na pokračování) – vždy pečlivě připravených a režírovaných, zaznamenaných skutečnými mistry zvuku. Režiséři Jiří Horčička, Jan Berger, Josef Melč, Petr Adler, Karel Weinlich, Vlado Rusko, Jana Bezdíčková, Hana Kofránková a další mi umožnili být hercem nejen na jevišti, před kamerou, ale i u mikrofonu.

    Životní sen se mi splnil natočením novely Thomase Manna Smrt v Benátkách v novém překladu V. J. Slezáka a v režii Hany Kofránkové, vyšla také jako audiokniha.

    Rozhlasové výkony mi v letech 2011, 2017 a 2018 vynesly nominaci na cenu Neviditelný herec Českého rozhlasu.

    Nejmilejší je práce pro děti. Měl jsem tu radost být po panu Brodském několikrát Hajajou. Jednou jsem vyprávěl dětem příběhy dvou vodníků, kteří si v jižních Čechách hledají rybník pro sebe – Stulík a Blatoušek. Zavolal jsem režiséru Gromovovi: A nejsou ti vodníci náhodou gayové? Se stejnou nadsázkou zareagoval: A proč myslíš, že jsem tě obsadil?

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Ekologie ducha (V)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,